Následuje velice stručný příspěvek o tom, jak se Ája nechce učit. Takže. Jela jsem do Austrálie s vidinou toho, že by bylo príma se něčemu novému přiučit, ale že se svět nezboří, když to bude jenom takové šolichání. Samozřejmě jsem se tu nechtěla úplně kopat do zadku, protože by mi to svědomí nedovolilo, ale příliš ambiciózní taky nejsem a jela jsem se hlavně za klokanama a těch v univerzitní knihovně moc není. Tudíž jsem si po zdlouhavém martyriu a rozhodování, kdy jsem si střídavě zapisovala a škrtala předměty, tu teorii překladu, tu španělštinu, tu překladatelský projekt, tu němčinu, až mě museli na místním studijním oddělení považovat za chybu v systému a nikoli reálného studenta, tak tedy po tomto všem jsem si nakonec zapsala tři předměty. Haha, myslíte si. Haha, myslela jsem si taky. Pak jsem dostala sylabus. V Austrálii chodí všechno trochu jinak (a tím nemyslím vzhůru nohama). Z nějakého mně nepochopitelného důvodu se tu předpokládá, že studenti trpí nutkavou potřebou stu
Cestovatelský blog od Anglie po Austrálii – a všude mezi tím