Nabídka šplhání na posvátnou horu Uluru mě absolutně nelákala. Řekla jsem si, že při mé zoufalé fyzičce mi bude stačit i ten deset kilometrů dlouhý pochod kolem dokola, děkuju pěkně, a navíc tím neurazím žádného místního ducha pouště, což je vždy vítané plus. A z počátku to bylo vážně fajn. Bylo celkem příjemně, nikde nikdo, jenom Ája, velká hora, sem tam nějaká informační cedule, na které jsem se sice dozvěděla první poslední o kdejaké prasklině a kdejakém bájném stvoření, ale že by mi tam někdo napsal, jak ta hora vůbec vznikla nebo jak se v té poušti hledá voda, tak to ne, ale i tak jsem si celkem spokojeně pochodovala, fotila a celkově si připadala velice dobrodružně. Protože jsem měla spoustu času, vydala jsem se na každou odbočku, prohlédla si každou jeskyni s aboriginskými malůvkami, přečetla si každou ceduli a fotila všechno, co mi přišlo aspoň trochu zajímavé. Měla jsem radost sama ze sebe, jak mi to všechno pěkně vyšlo a jak jsem se shodou mnoha různých okolností
Cestovatelský blog od Anglie po Austrálii – a všude mezi tím