Queensland – Královnina země

Než jsem zavítala na sever do státu Queensland, nikdy jsem v tropech nebyla. Teda jo, párkrát jsem jela v červenci autobusem 136 přes Bohdalec v době, kdy tam opravovali vodovod, a to bylo dost podobné, jen to tam víc zapáchalo pižmem. Ovšem skutečné vlhké tropy, to pro mě byla premiéra. Nutno říct, že mokrá premiéra.

        Ale popořádku. Na začátek krátký disclaimer – v Austrálii už nějakou dobu nepobývám. A přiznám se, že o Austrálii se píše poměrně blbě, když tam člověk není, aby mohl být každodenně konfrontován s jejími zvláštnostmi, zvyky, lidmi a členovci. Ačkoli mám v hlavě ještě pár věcí, které bych chtěla internetovému světu sdělit (třeba o problematice víz, problematice australské imigrační politiky, problematice zdravotní péče a problematice výborné barbecue omáčky z ALDI, kterou v Čechách prostě neseženete), většině z vás jsem je již sdělila v hospodě nad vínem, takže asi nemá cenu se opakovat.

        Pokud chcete slyšet nějakou novinku od protinožců, tak vězte, že v Austrálii byla nedávno největší sněhová nadílka za posledních asi 40 let (což dost možná znamená, že někteří lidé viděli sníh vůbec poprvé v životě), před pár měsíci byly v Sydney asi desetileté záplavy a zásypy (zásyp je, když si Australan v dobré víře postaví domek na pobřeží, kde se kochá výhledem na písečnou pláž, a pak přijdou silné větry od moře a postupně mu celou tu písečnou pláž přesunou do obýváku) a na jihu Austrálie před půl rokem pršeli pavouci.

        To znamená, že můj rok starý příspěvek o tom, jak je v Austrálii většinou docela hezké počasí, považujte za naprostý blábol.

        A po tomto krátkém, ale důležitém úvodu, pojďme konečně na Queensland.

Queensland a Cairns

aneb Ájina krátká, ale o to intenzivnější výprava do vlhkých tropů

Tropický prales

Ještě více tropického pralesa

Než jsem zavítala na sever do státu Queensland, nikdy jsem v tropech nebyla. Teda jo, párkrát jsem jela v červenci autobusem 136 přes Bohdalec v době, kdy tam opravovali vodovod, a to bylo dost podobné, jen to tam víc zapáchalo pižmem. Ovšem skutečné vlhké tropy, to pro mě byla premiéra. Nutno říct, že mokrá premiéra.

        Víte, jak jsem vám australskou poušť popisovala jako finskou saunu? Že je tam vedro a děsné sucho. No, tak v tropech je to jako v páře. Je úplně stejně vedro, ale je tam navíc mokro.

        Je tam hodně mokro.

        A je to mnohem horší.

        Protože jakmile je mokro, tak se ani nezvládáte potit. Prostě jste mokří, protože se na vás okamžitě začne srážet okolní vlhkost. Jste mokří hned, jak vystrčíte čumák z letadla. Jste mokří, jakmile vyvinete nějakou výraznou fyzickou aktivitu, třeba že stojíte ve stínu a dýcháte. Jste mokří, když se osprchujete (očividně) a snažíte se usušit ručníkem, ale zjišťujete, že to nejde, že prostě budete pořád mokří a že jste pravděpodobně méně mokří, když stojíte pod tou tekoucí sprchou, než když z ní vylezete.
        Mohu zcela upřímně říct, že vlhké tropy skutečně dělají svému jménu čest a že si vždycky raději vyberu tu rozpálenou australskou poušť než ten ulepený hnus, co mě čekal na severu v Queenslandu.

        Ono samozřejmě málokterý hňup by jel do vlhkých tropů v období dešťů. Jenže opět jsem ve svém cestovatelském itineráři musela zohlednit proměnnou "levná letenka", takže jsem jela přesně v období, kdy se polovina obsahu Tichého oceánu vypaří do vzduchu, následně se přesune na sever Austrálie, kde spadne, a jakmile padat přestane, začne se v 35stupňovém vedru vypařovat do vzduchu a vy si hned od rána připadáte jak dušená zelenina.

Pláže, palmy a pot. To jsou tropy.

Ale abych nepředbíhala. Do Cairns, "hlavního" města tropického státu Queensland, jsem zamířila hned po své výpravě na Uluru. Ovšem přes Sydney. Nebudete-li líní a podíváte se na mapu Austrálie, spatříte, jak strašně logisticky dementní řešení to je. Uluru a Cairns jsou od sebe vzdálené asi 2 900 km, trasa z Uluru do Sydney a ze Sydney do Cairns je celkem asi 6 000 km. Je to asi jako jet do Hamburku přes Bratislavu. Jen si to ještě vynásobte čtyřmi. Ale protože přímé lety od Uluru do Cairns jsou nepravidelné a navíc stojí tolik, že by si za to mohl člověk koupit celé to Uluru i s bandou kolem poskakujících Aboriginců, rozhodla jsem se vzít to přes Sydney, doufajíc, že let nebude mít zpoždění.
        Neměl. Ale na letišti se mi pokusili zkonfiskovat banány, protože převážet ovoce mezistátně (ani v rámci Austrálie) se nesmí, z důvodu různých nebezpečných hmyzáků a chorob a bůhvíčeho ještě, na což jsem samozřejmě zapomněla. Říkám, že se o to pokusili, jelikož jsem s odhodláním sobě vlastním na letištní kontrole před pobavenými zraky australských celníků do sebe ty tři banány natlačila, čímž jsem asi každého v okolí upozornila na to, že jsem Čech na dovolené.
        S pocitem morálního vítězství a plného břicha jsem před půlnoci dorazila do Cairns, kde mě vyzvedl pán s rozhrkanou dodávkou a dovezl mě do hostelu. Ten pán byl v ceně ubytování, tak jsem se oprávněně poněkud strachovala, jestli všechny peníze, co jsem za něj zaplatila, jdou právě na toho pána s dodávkou a na kvalitě bydlení se šetří, ale naštěstí jsem se spletla.

        Hostel byl pěkný, klimatizovaný, s bazénem, vlastním barem, restaurací (kde každý večer podávali večeři za 3 dolary, což je na české poměry asi tak desetikoruna, ale bylo to poživatelné a mělo to víc než dvě barvy a vůbec by to na tváři Ládi Hrušky způsobilo závistivý ruměnec), venkovní společenský prostor byl plný pohodlných křesílek, kuchyň byla velká, postele přiměřeně měkké a v pokoji jsem měla jenom jednu ještěrku. A navíc ten pán s dodávkou jezdil každou hodinu do centra Cairns a zpět. Prostě v kategorii nízkorozpočtového ubytování to byl neskutečný poměr cena / výkon a nebýt jednoho rána, kdy byl nekřesťansky v šest ráno vyhlášen cvičný požární poplach (jeden spolubydlící ho ignoroval a raději riskoval uhoření cvičným ohněm), tak bych na to místo vzpomínala jen v dobrém.

S lagunou v Cairns.

V Cairns jsem měla mít sraz se svým kamarádem z Melbourne (o kterém jste se měli dozvědět ve druhém příspěvku o Melbourne), jenže kamarád ochořel a nedorazil. Tudíž mě čekalo pár osamělých dní v Cairns a poté cesta po východním pobřeží přes Brisbane až do Sydney. Osamělých tedy pouze v případě, že v hostelu nenajdu nikoho, kdo by byl ochotný cestovat se mnou.
        Takže jsem se snažila takovou osobu najít. Fakt moc jsem se snažila. Ale zkuste to, když všude v okolí se potloukají jenom tlupy zorganizovaných Němců, kteří mají naplánovaný program na dva měsíce dopředu, všechny výlety už zaplacené, všechno ubytování už zajištěné, všechny potenciální kamarády už přidané na Facebooku. Když jsem za takovým Němcem přišla, oznámila mu "čau, já jsem Ája, včera jsem přijela, nevím, co tu dělám, ani kam pojedu a co budu dělat tam, ale až se rozhodnu, bude to určitě moc prima, nechceš jet taky?" hodil na mě dotyčný Němec pokaždé pohled plný útrpného soucitu, kterým jako by se snažil mi dodat kuráže v cestování bez Fremdenführera, a zdvořile odmítl s tím, že další den vyráží na lov velryb do Japonska.

        Takže jsem se rozhodla, že prostě zůstanu pár dní v Cairns, provedu pár osamělých expedic a pak se vrátím zpátky do Sydney.

Rozdíly barev: Přelet nad Severním Teritoriem...

... a nad Queenslandem.

Do Cairns jsem jela z jednoho hlavního důvodu: chtěla jsem vidět Velký bariérový útes, jeden z neoficiálních divů světa, největší korálový pás na světě, který se táhne 2 300 km podél východního pobřeží Austrálie. Chtěla jsem ho vidět ještě předtím, než se Australanům podaří tenhle zázrak v následujících letech zničit. Protože to, že máte nejkrásnější podmořský ekosystém na světě, ještě neznamená, že se z něj nebudete snažit vytěžit vše, co se dá. A tady bohužel nemluvím o masovém turistickém ruchu, ale o těžbě uhlí, která se v této oblasti v příštích letech rozjede ve velkém, zanechávajíc za sebou zdecimovaný korálový útes, bandu oprávněně naštvaných ekologů, hromadu pořádně udivených turistů a pár lidí, kteří si pěkně namastí kapsy.
        Říct, že když jsem se toto dozvěděla, tak mě to velmi nepříjemně překvapilo, by bylo jako říct, že jsem byla mírně rozladěna, když jsem při podzimním úklidu svého pokoje v Sydney vyklepala ze svého prostěradla čtyřcentimetrového pavouka. Zjištění o ohrožení korálového útesu otřáslo mou vírou v lidstvo, zjištění o pavoukovi v prostěradle otřáslo mou ochotou v té posteli následující dva týdny spát. Obojí zanechalo na mé křehké duši značný šrám.

Nicméně v současné době je korálový útes ještě stále naživu, nádherně barevný a plný tropických ryb (tady se ztratil Nemo), korálů, želv, žraloků a smrtelně jedovatých medúz. Medúzy čtyřhranky jsou takové malé svině s dvacetimetrovými chapadly, které se v období dešťů vyskytují v pobřežních vodách v Queenslandu a když vás žahnou, tak máte asi tři minuty na to dostat se na břeh a sehnat pomoc, než vám přestane fungovat nervová soustava.

        Při výpravách na korálový útes tedy všichni povinně dostávají takzvaný stinger suit, což je taková úchylná verze neoprénu (je to tenčí, přiléhavější, má to kapucu a rukavice a nikdo, skutečně nikdo v tom nedokáže ani při sebevětší snaze vypadat důstojně). I přes ujištění mnoha známých, že i v období čtyřhranek se tedy díky tomuhle obleku dá na korálový útes vyrazit, jsem pochopitelně poněkud váhala. Ale pak jsem si vzpomněla, co všechno už mě mohlo v té Austrálii zabít a nezabilo (včetně vlakových výluk a pomalého internetu), a vydala se do jedné z mnoha turistických kanceláří ve městě zarezervovat si nějaký pěkný výlet lodičkou.
        Záhy jsem zjistila, že to bude těžší úkol, než se zpočátku zdálo. Myslela jsem, že prostě napochoduju do kanceláře, řeknu "chci se jet potápět, dejte mi to nejlevnější, co máte", ale když jsem na letáčku viděla fotku lodi onoho nejlevnějšího zájezdu, na níž bylo zvěčněno asi dvě stě na sebe namačkaných lidí a z informací na zadní straně vyplývalo, že by vám každý pasažér této lodi po návratu do přístavu řekl "neumím plavat, ale i tak jsem si těch svých deset minut ve vodě užil", rozhodla jsem se, že lepší bude nechat si poradit.

        Nabídka zájezdů totiž začínala touto šílenou masovkou, kde si za sto dolarů prakticky jen smočíte palec ve vodě, a končila luxusní plavbou na soukromé jachtě, završenou romantickou večeří s Pavlem Trávníčkem, a mezi těmito dvěma póly bylo asi 300 dalších možností, které se od sebe lišily cenou, destinací, dobou trvání plavby, dobou strávenou ve vodě, dobou strávenou s Pavlem Trávníčkem a podobně.
        Po neuvěřitelně dlouhém zvažování jsem si vybrala výlet, kde mi slibovali pár hodin nerušeného šnorchlování na poměrně vzdálené části útesu. Zbytek dne jsem v Cairns strávila tím, že jsem se potila ve stínu pod palmou a přemýšlela, jak se dostat zpátky do hostelu, když mi ujel pán s dodávkou a další jel až za dvě hodiny, protože kolem oběda nejezdil. Rozhodla jsem se jít na hostel pěšky, což by za normálních okolností byla příjemná 40minutová procházka městem, ale v tomhle vedru to dost připomínalo můj pochod smrti kolem Uluru.

Akorát to tam mnohem víc smrdělo, protože všude kolem na stromech viseli (a bez přestání se vyprazdňovali) letouni. Anglicky fruitbats, ovocní netopýři. Stromy, na nichž roste jejich oblíbené tropické ovoce, jsou jimi doslova obsypány. Letouni nejenže neskutečně smrdí; také neuvěřitelným způsobem řvou. V souladu s pravidlem, že v Austrálii je všechno mnohem větší, jsou letouni netopýři o velikosti vrány, a navíc netopýři, kteří naprosto v pohodě létají i ve dne. Jejich velikost způsobuje, že při letu nejsou takoví roztomile třepetaví a mrštní jako naši netopýři: naopak je to jejich máchání takové pomalé, rozvážné a vůbec jakýmsi způsobem docela hrůzostrašné. Zvedne-li se jich v jeden moment ze stromu asi tak pět set a všichni společně s příšerným řevem vyrazí za lepšími zítřky, je záhodno se někde schovat a počkat, než tenhle děsivý drákulovský průvod přeletí.

A jak ta plavba na korálový útes dopadla? To se dozvíte v dalším příspěvku, který na rozdíl od druhého příspěvku o Melbourne bude již zítra.