The Sheffield Times

Vím, že se nesluší psát v době svátků klidu a míru ošklivé nactiutrhající příspěvky o zmizelém duchu Vánoc, ale někdy je prostě třeba uvést věci na pravou míru. Tak třeba já jela do Anglie s tím, že možná místní období Vánoc nebude tak neskutečně kýčovité, konzumní a zdraví nebezpečné jako v Čechách. Zcela v rozporu se svou přirozeností jsem měla všechny dárky nakoupené už v polovině listopadu, ne ani tak abych se vyhla vánočnímu stresu, ale spíš proto, že jsem jednoduše šla kolem náhodné vitríny a říkala si: "Hele, tohle je hezký. Mně se to nehodí, tak komu to dám? Hm... jo." (ne, nebojte se, nad některými dárky jsem dokonce i přemýšlela a pak je cíleně vyhledávala). Jak je vidno, udělala jsem sama sobě obrovskou službu, protože to, co se momentálně děje v Anglii, připomíná otevírací akci nové Ikey. Všichni se zbláznili a vyrazili do obchodů srážet regály s oblečením, rozhazovat zboží po zemi a vzájemně do sebe kopat. Primark se stal životu nebezpečným místem, protože hrozí

Takže pro změnu zase jedno ucelené téma, protože nic významnějšího se v Sheffieldu momentálně neděje - nepočítám-li tedy to, že se blíží zkouškové (pche), obchody zaplavila vlna vánočních kýčů (Santové s přehledem vedou), venku je střídavě hnusně a extrémně hnusně (pomalu mi začíná svítat, proč že se ti Britové tak snažili v uplynulých staletích dostat z tohohle ostrova pryč) a mně se pomalu ale jistě začíná přejídat kuskus i brambory. S nadějí se upínám k Vánocům, kdy budu mít na stole jídlo, které bude mít více než dvě barvy, kolem sebe lidi, kteří nemluví Rumunsky (ano, vím, že jsem v Anglii) a na starosti nic, kromě toho, kterou z těch čokoládových báboviček do sebe natlačím nejdřív, místo toho, na kolik vyjde poslední účet za elektřinu, co si sakra uvařím k večeři, nebo proč, doprčic, musím dělat na hodinu angličtiny už dvacátou prezentaci na dvacáté debilní téma, když za ni stejně nikdy nedostanu známku. Tudíž se dnes, vážení čtenáři, čtenářky a náhodní kolemklikající, podíváme