The Sheffield Times

Nabídka šplhání na posvátnou horu Uluru mě absolutně nelákala. Řekla jsem si, že při mé zoufalé fyzičce mi bude stačit i ten deset kilometrů dlouhý pochod kolem dokola, děkuju pěkně, a navíc tím neurazím žádného místního ducha pouště, což je vždy vítané plus. A z počátku to bylo vážně fajn. Bylo celkem příjemně, nikde nikdo, jenom Ája, velká hora, sem tam nějaká informační cedule, na které jsem se sice dozvěděla první poslední o  kdejaké  prasklině a kdejakém bájném stvoření, ale že by mi tam někdo napsal, jak ta hora vůbec vznikla nebo jak se v té poušti hledá voda, tak to ne, ale i tak jsem si celkem spokojeně pochodovala, fotila a celkově si připadala velice dobrodružně.           Protože jsem měla spoustu času, vydala jsem se na každou odbočku, prohlédla si každou jeskyni s aboriginskými malůvkami, přečetla si každou ceduli a fotila všechno, co mi přišlo aspoň trochu zajímavé. Měla jsem radost sama ze sebe, jak mi to všechno pěkně vyšlo a jak jsem se shodou mnoha různých okolností

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Přišel čas na to přestat kydat hnůj na svou rodnou hroudu a naopak ocenit některé z jejích nezpochybnitelných kvalit. V předchozím článku jste si přečetli, proč je lepší žít v Austrálii. Jenže život v Austrálii, to není jen každodenní flink na pláži se surfem v jedné ruce a grilovanou krevetou v druhé. Ano, i tahle země má některá výrazná negativa, jejichž existence vám možná ušetří třicet tisíc za letenku (nemáte zač). Proto je dnes čas na kontrastní příspěvek s názvem Proč je lepší žít v Čechách Protože máme lepší alkoholovou kulturu To, že Češi jsou národ notoriků, je dobře známá věc. Pravidelně zabíráme první místa na světových žebříčcích největších ochlastů (a je jedno, jestli jde o pití piva, vína, nebo Okeny), a zatímco český národ jásá, pln hrdosti na své kvality (protože třeba schopnost stavět dálnice mezi ně rozhodně nepatří), zbytek světa si buď ťuká na čelo, nebo, což je zajímavější, si představuje Českou republiku jako doupě neřesti, kde kojenci pijí místo mateřského