O pivu a pavoucích aneb Proč je lepší žít v Čechách

Přišel čas na to přestat kydat hnůj na svou rodnou hroudu a naopak ocenit některé z jejích nezpochybnitelných kvalit. V předchozím článku jste si přečetli, proč je lepší žít v Austrálii. Jenže život v Austrálii, to není jen každodenní flink na pláži se surfem v jedné ruce a grilovanou krevetou v druhé. Ano, i tahle země má některá výrazná negativa, jejichž existence vám možná ušetří třicet tisíc za letenku (nemáte zač). Proto je dnes čas na kontrastní příspěvek s názvem

Proč je lepší žít v Čechách

Protože máme lepší alkoholovou kulturu

To, že Češi jsou národ notoriků, je dobře známá věc. Pravidelně zabíráme první místa na světových žebříčcích největších ochlastů (a je jedno, jestli jde o pití piva, vína, nebo Okeny), a zatímco český národ jásá, pln hrdosti na své kvality (protože třeba schopnost stavět dálnice mezi ně rozhodně nepatří), zbytek světa si buď ťuká na čelo, nebo, což je zajímavější, si představuje Českou republiku jako doupě neřesti, kde kojenci pijí místo mateřského mléka Becherovku, aby to pak ve čtrnácti letech doplnili o tři piva za školou a staly se z nich charakterově pokřivené a morálně upadající parodie na lidské bytosti, které se celý život nevyvléknou z područí démona jménem alkohol, za což může nedostatečná legislativa, která takovýto nezřízený alkoholismus dovoluje.

        Omyl. Takové případy sice skutečně existují (jeden je například k vidění na Hradě, není-li zrovna v Moskvě), ale většina Čechů umí pít tak, aby to nenarušovalo jejich každodenní život (a projevy na veřejnosti) a nebyli z toho psychicky labilní (a třeba si nemysleli, že četli články, které neexistují).
Systém "udržování hladinky" je nejlepším českým vynálezem od dob kontaktních čoček (ačkoli vlastně spíš před ním), protože pravidelným pijákům umožňuje jít do hospody, strávit tam 4 hodiny klopením panáků, a přesto odcházet v docela slušném stavu (záleží samozřejmě na obsahu vaší skleničky, rychlosti obsluhy a společnosti u stolu). Češi starší 18 let (pod 18 to samozřejmě neplatí) většinou nejdou do hospody, aby se tam zlískali jako papoušci (vzpomínáte na příspěvek o australštině?), ale aby pokecali s kamarády a při té příležitosti trochu (víc) popili. Většina těchto pravidelných pijanů se naučila znát svou míru (to, že ji cíleně porušují, je věc jiná) a celkově je pro Čechy popíjení spíše bohulibá společenská aktivita sloužící k poznávání nových lidí v příjemném prostředí jemných alkoholových výparů, než závod o to, kdo bude dřív pod barem (barmanem).

        Bohužel, v Austrálii je situace poněkud jiná. Britské geny v kombinaci s démonizací alkoholu a řadou zákazů a represí způsobily, že Australané nechodí do barů, aby popili, ale aby se opili. A v tom je setsakra rozdíl.
        Alkoholová kultura se v Austrálii očividně vymkla kontrole, a to nejspíš z důvodu klasického dobrého úmyslu, který nevydláždil cestu do pekla, ale do hospody. Tedy proto, že se australská vláda ve snaze spasit svůj pomýlený národ tak urputně snažila konzumaci alkoholu omezit, až z toho většině Australanů ruplo v bedně a na truc začali chlastat o to víc. Australský recept na nejrychlejší cestu k těžkému alkoholismu a ztrátě posledních zbytků důstojnosti je následující: 

1) Australani chodí chlastat pouze v pátek a v sobotu, neboť jsou po svém náročném hospodském tahu tak zničení, že jsou další den naprosto nepoužitelní (ač je to šokující, i Australan musí občas dát surf do kouta a jít do práce vydělat nějaké peníze).

2) Tím, že chodí chlastat pouze jednou (dvakrát) týdně, nedokáží si udržet hladinku a v průběhu týdne nebezpečně vystřízliví.

3) Jakmile se po abstinenčním týdnu konečně dostanou do hospody, slétnou se na pípu jak koaly na eukalyptus.

4) Protože žádná hospoda nenalévá panáky po půlnoci, klopí ho tam jeden za druhým a ve zcela neskutečných kombinacích.

5) V Austrálii vás do žádné hospody nepustí po druhé ráno. Chcete-li v nějakém podniku po této hodině zůstat, musíte se v něm doslova nechat zavřít. A jakmile se pak jednou rozhodnete odejít, je to konečná, protože už nemáte v pití kde pokračovat, jelikož vás už nikam nepustí (a na ulici to nejde, pač za pití na veřejnosti jsou sakra velké pokuty). Australané jsou tedy každý víkend vystaveni takové Sofiině volbě, že se snaží tento psychický tlak raději překonat další spoustou alkoholu.

6) Celou tu dobu je jejich hlavním cílem nalít toho do sebe za co nejkratší dobu co nejvíc, protože když už mají tak omezené možnosti, snaží se jich využít na maximum

Výsledkem je, že už kolem jedenácté večer se na ulici objevují lidé v silně pokročilém stadiu opilosti, jaké většinou potkáváte jenom na Václaváku po silvestrovských oslavách. A vidíte-li v tomto stavu načančané australské slečny v drahých šatech a krásných botách na podpatku (protože stejně jako Angličanky považují Australanky výlet do hospody za společenskou událost, na kterou je potřeba se obléct jako do Opery), je z toho člověku až trochu smutno.
        Na druhou stranu jsem v životě nepotkala tolik zapřísáhlých abstinentů jako v Austrálii. Zhruba polovina Australanů, které jsem v Sydney potkala (nebylo jich moc, takže statisticky tento údaj poněkud kulhá, ale co) se zapřísahala, že se sklenice s pivem nedotkne ani svým surfovým prknem. V Čechách věc poměrně nezvyklá. Zdá se, že v Austrálii se na alkohol postupně začalo nahlížet jako na zlo, proti kterému buď můžete zarputile bojovat, nebo mu podlehnout. Nic mezi těmito dvěma póly v podstatě neexistuje. Zlatá česká střední cesta jednoho piva k obědu je věc neznámá, večerní posezení v hospodě, ze které účastníci po několika hodinách odcházejí ve vzpřímené poloze a zachovalou důstojností, je také celkem raritou.
        Výjimky samozřejmě existují na obou stranách – tak jako v Austrálii potkáte lidi, kteří pít umějí, potkáte v Čechách lidi, kteří pít neumějí. Ale celkově se dá říct, že náš systém "pár piv v Riegráči v úterý podvečer s kámošema, abysme trochu pokecali, jak de život" by se v Austrálii moc neuchytil, protože je zcela v protikladu s australským systémem "hodně moc piv v nějakym hezkym baru v pátek večer s lidma, který se mě očividně všichni snažej přechlastat, ale já jim to nedaruju!".

        Nakonec už se jenom sluší říct, že se australský systém nijak zvlášť nevyplácí ani finančně, protože za jedno mrzké malé pivo dáte většinou kolem 180 Kč, což je zhruba polovina průměrného hodinového platu. Toto by nejspíš pro většinu mých čtenářů byl dostačující obsah celého tohoto příspěvku s názvem "Proč je lepší žít v Čechách" a říkáte si, proč jsem si tak zásadní informaci nechala až na konec a ty moralistické bláboly okolo si neodpustila. Ale znáte mě. Snažím se vám rozšiřovat obzory.

Protože když v Čechách jedete stanovat, nehrozí, že vás v noci něco zabije

Můj maniakální výraz, když jsem zjistila, že se bude stanovat v buši

Záleží samozřejmě na tom, s kým a kam jedete – i v Čechách vás pochopitelně může napadnout v podstatě cokoli od zbloudilé kočky až po podroušené vodáky, kteří se vám ve tři ráno začnou soukat do stanu v domnění, že je to ten jejich, a o jejich omylu je přesvědčí až dobře mířená rána pádlem. Ale v zásadě platí, že v Čechách jste ve stanu relativně v bezpečí.

        V Austrálii je to věc jiná. V Austrálii je stanování stejný adrenalinový sport jako seskok padákem. A tím nemyslím stanování na divoko. Stanování na divoko je tabu. Respektive možná ho někdo provozuje, ale tyhle lidi už nikdy nikdo nevidí, tak nemohou podat zprávu o tom, jak strašně čupr to bylo. Ale i stanování v kempu je sakra zážitek.

Mít kam utéct je základ stanování

Jistě dobře víte, že Austrálie je plná věcí, které jsou smrtelně jedovaté a snaží se vás zabít. Velká většina z nich žije v buši. Patří mezi ně především hmyz všeho druhu, létavý, běhavý, hopsavý, plíživý, dále pavouci (pavouci nejsou hmyz, což je děsně důležitý vědět, protože australskýho pavouka fakt urazit nechcete), různé brebery, samozřejmě hadi, pěticentimetroví sršni, v určitých vybraných lokalitách i krokodýli a psi dingo. A poté je nebezpečné samozřejmě cokoli, co nějakým neuváženým způsobem naserete, třeba vačice, leguáni, varani a různí hlodavci.
        A když se v těsné blízkosti takovýchto zvířátek rozhodnete vyspat, fakt to stojí za to.

Abych vám to přiblížila, představte si následující situaci:
    Jedete na dovolenou po Austrálii. Jste socky z Čech a snažíte se ušetřit, kde se dá. Koupíte si v obchodě stan v domnění, že když budete opatrní, tak to snad bude v pohodě. Cestujete po Austrálii a hledáte nějaký pěkný kemp u moře, kde budete daleko od australské buše, v níž žijí samé divné věci. K vašemu nesmírnému zármutku jsou všechny takovéto kempy plné a poslední volný kemp je uprostřed australské buše, kde žijí samé divné věcí. Postavíte si stan v naději, že se snad zelená barva těm smrtelně jedovatým pavoukům nelíbí. Odejdete na večeři. U večeře vám jakási dobrotivá paní sdělí, že jste si vybrali dobrý plácek, ale máte si zavírat stan, protože tam odpoledne chodí leguán.
        Když se vrátíte, na stanu vám sedí pavouk. Nevíte, co to je za pavouka, ale víte, že na stanu ho mít nechcete. Hledáte tedy na zemi klacík, kterým byste pavouka sklepli. Zjistíte, že na klacíku je další pavouk. Chvíli uvažujete o tom, že půjdete spát do auta. Zjišťujete ovšem, že na auto si mezitím posedali pavouci.

        Když se vám podaří nějakým způsobem dostat pavouka ze stanu a chcete do toho stanu konečně zalézt, napadne vás, že jakmile otevřete protihmyzí síťku, všichni ti pavouci půjdou do toho stanu s vámi. Po několika dnech stanování v buši se naučíte skákat do stanu šipku. Boty si dáte vždy dovnitř, protože nechat si boty přes noc venku prostě nejde. Před každým ulehnutím do spacáku pečlivě baterkou zkontrolujete celý vnitřek stanu, jestli v něm skutečně není nic, co by mělo víc než dvě nohy. Při prosvěcování stanu vidíte, jak zvenku na stropě na protihmyzí síťce sedí tři pavouci a smutně koukají. Praštíte sebou na zem a doufáte, že se vám bude zdát něco hezkého.

        V noci se probudíte a chcete na záchod. Na chvíli se zaposloucháte do okolních zvuků a zvažujete své možnosti.
        Má spolucestovatelka Lenka tento konkrétní zážitek jednoho teplého prosincového rána shrnula slovy: "Nad náma na větvi něco řvalo, támhle vpravo něco umíralo a kolem stanu chodilo něco fakt velkýho. Tak jsem se rozhodla, že to radši zaspim."

        Když se snažíte spát, jde to blbě. Zvuky linoucí se z buše totiž nedají vaší fantazii spát a vy si pořád dokola představujete, jak asi vypadá tvor, co je schopný dělat takový vražedný kravál. Když už konečně usnete, netrvá to spaní dlouho, protože ve 4 ráno začíná pravidelná kakofonie papoušků kakadu, které následuje kakofonie papoušků lori a kakofonie všech nasraných vačic, které se během noci nestihly vzájemně povraždit.
        Australské slunce stoupá nad obzor a vám začíná být ve stanu neuvěřitelné vedro. Přemýšlíte o tom, že byste odepli vchodovou plachtu a nechali stan provětrávat přes protihmyzí síťku. Nechce se vám ale riskovat, že během odepínání plachty vklouznou do stanu všechny ty brebery, které celou noc seděly před vchodem, čekajíce přesně na tento okamžik. V neskutečném vedru uleháte zpátky do spacáku, a když papoušci konečně zavřou zobák, užíváte si své dvě hodiny spánku.
        
Když zazvoní budík a je čas vylézt ven, musíte nejprve zevnitř sklepat z protihmyzí síťky všechny pavouky, kteří si tam přes noc posedali. Poté opatrně vystrčíte hlavu se stanu a sklepete pavouky i z předsíňkové plachty. Při procesu otvírání vchodové
plachty a následném vylézání se pokoušíte levitovat a co nejméně se plachty dotýkat. Jakmile vylezete ze stanu, okamžitě zavíráte vchodové dveře a pro jistotu chvíli skáčete na místě, aby z vás všechen případný hmyz opadal.
        Zjišťujete, že jste si ve stanu zapomněli svou taštičku hygienických potřeb a musíte zpátky.
        Vidíte, že si na stan mezitím sedl pavouk.
        Atakdále.

Okolí stanu bude většinou skvostné...

... a plné vašich nových sousedů

Stanování v australské buši si prostě žádá své. Ale zase se jedná o zážitek na celý život. Pokud si tedy ten stan nepostavíte u řeky plné krokodýlů. Neboť o krokodýlech je známo, že se z protihmyzí síťky sklepávají o něco hůře než pavouci.