The Sheffield Times

Jak jistě víte, povedlo se mi v Sydney sehnat práci v trafice, jež je umístěna dole ve stanici metra u univerzity. Protože je to pro mě zkušenost zcela nová (ačkoli jsem svému manažerovi tvrdila něco zcela jiného), rozhodla jsem se o ní napsat příspěvek. Respektive jsem se rozhodla napsat příspěvek o tom panoptiku zákazníků, se kterými musím pracovat. Jak jste si jistě všimli, mám velice ráda dávání věcí do škatulek, jelikož mi to dává pocit, že svět je pochopitelný a dává smysl, a proto budou i mí zákazníci rozčleněni do jednotlivých kategorií podle typu svých mentálních vad, díky nimž je má práce tak na prd  zábavná. Takže tady jsou: Čumilové Jsou jednoduše lidé, kteří přijdou ke kase a mlčky na mě hledí, čekajíce na to, až pomocí svých telepatických superschopností přijdu na to, že chtějí jednu Colu a Snickersku. Protože mi to ale pořád moc nejde, musím se jich, já duše hloupá, pokaždé zeptat, co že to vlastně chtějí. A oni pak odpoví tak, jako by to byla ta nejsamozřejměj

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře tohoto blogu, jistě jste si všimli, že příspěvky o MHD se zde objevují poměrně často. Je to způsobeno tím, že i v mém životě se MHD objevuje poměrně často, dokonce bych řekla, že v některých dnech tvoří jeho podstatnou část (zejména v autobuse číslo 136), tudíž jsem si k hromadným dopravním prostředkům vypěstovala poměrně vřelý vztah hraničící se stockholmským syndromem a jednoduše mě psaní o nich přitahuje jak pražského tramvajáka zvonek. A ačkoli MHD v Sydney patří do kategorie věcí, o nichž by bylo lépe mlčet, tento blog se pyšní kvalitní a objektivní žurnalistikou a bylo by nesprávné vás o její popis ochudit. Nuže. Sydneyskou hromadnou dopravu tvoří síť vlaků, autobusů, trajektů a jedné tramvajové linky, které se všechny vyznačují tím, že na sebe naprosto nenavazují. Autoři tohoto systému zřejmě nepočítali s tím, že člověk bude chtít vycestovat do jiné městské části, než v jaké bydlí - v Sydney je přece hezky všude, tak proč by se někdo chtěl