The Sheffield Times

A pohádky je konec. Vlastně ne. Mé putování po Austrálii totiž rozhodně pohádku nepřipomínalo (dokonce nepřipomínalo ani Máchův Máj, což se některým po předchozích dvou cestovatelských intermezzech možná mohlo zdát). Spíše to bylo něco na způsob britského sitcomu (to když jsem se snažila proniknout do tajů australského života), občas smíchaného s hysterickou operou od Wagnera (to když jsem se snažila najít ubytování nebo mi pravidelně ujížděly vlaky ze stanice Town Hall), cestopisem (to když jsem poprvé viděla ta úžasná zvířata a rostliny, co tady mají), hororem (to když jsem ta zvířata našla ve svém pokoji) a AZ kvízem (to když jsem se snažila přijít na to, na jakém principu funguje naše univerzita). Ale pohádka to nakonec taky trochu byla, a to zejména díky úžasným lidem, které jsem tady potkala. No a teď to tady všechno musím nechat a hezky šupat zpátky domů, protože už na to jednoduše nemám peníze (dokonce bych se ani nemohla vrátit do své práce v trafice a ještě si něco vydělat,

Pravidelní čtenáři tohoto blogu jistě vědí, že když se dlouho neobjevuje žádný příspěvek, znamená to buď to, že je Ája nevídaně líná (to většinou), nebo že je moc zaneprázdněná, aby cokoli napsala (to méně často). V tomto případě byla výjimečně pravdivá ta druhá možnost. 11. prosince jsem se vydala na cesty a pořádně se zastavila až teď, 21. ledna. Víc než měsíc jsem porůznu cestovala po Novém Zélandu a Austrálii (s několika zastávkami v Sydney) a mohu s klidným svědomím říci, že mi tento kočovný způsob života příliš nevyhovuje, protože řešit každý den, kde budete další noc spát, vás po čase trochu otráví. To ale neznamená, že to nebyla zábava. Nový Zéland by si asi zasloužil detailnější příspěvek sám o sobě, ale zatím jenom vězte, že Zéland je krásný, že je na něm střídavě 5 stupňů i 30, že po něm běhá spousta ptáků, kteří odmítají létat, že jeho silnice jsou lemovány takovou přehlídkou zvířecích mrtvol, jakou jsem nikde jinde neviděla, že na některých místech nepotkáte několik hodin