A pohádky je konec.
Vlastně ne. Mé putování po Austrálii totiž rozhodně pohádku nepřipomínalo (dokonce nepřipomínalo ani Máchův Máj, což se některým po předchozích dvou cestovatelských intermezzech možná mohlo zdát). Spíše to bylo něco na způsob britského sitcomu (to když jsem se snažila proniknout do tajů australského života), občas smíchaného s hysterickou operou od Wagnera (to když jsem se snažila najít ubytování nebo mi pravidelně ujížděly vlaky ze stanice Town Hall), cestopisem (to když jsem poprvé viděla ta úžasná zvířata a rostliny, co tady mají), hororem (to když jsem ta zvířata našla ve svém pokoji) a AZ kvízem (to když jsem se snažila přijít na to, na jakém principu funguje naše univerzita). Ale pohádka to nakonec taky trochu byla, a to zejména díky úžasným lidem, které jsem tady potkala.
No a teď to tady všechno musím nechat a hezky šupat zpátky domů, protože už na to jednoduše nemám peníze (dokonce bych se ani nemohla vrátit do své práce v trafice a ještě si něco vydělat, jelikož obchod zkrachoval 14 dní poté, co jsem z něj odešla. Vážně. To samé se stalo v mé předposlední práci v Čechách. Asi ani nevím, co si o tom myslet.) Bohužel můj odjezd opět nastává v momentě, kdy jsem si na život v Austrálii tak zvykla, že už mě neudivují každodenní projevy australské demence (třeba že se po dvanácté nenalévají panáky), ani úžasné výdobytky australské civilizace (třeba že ve všech australských hospodách a restauracích dostanete zdarma vodu ve džbánku) a jednoduše bych tady už asi dokázala žít jako každý jiný Australan, bez toho aniž bych musela o všem psát příspěvek na blog a podivovat se nad tím, jak je něco děsně zvláštní, protože už by mi to prostě přišlo normální. Šest měsíců tu uteklo jako voda, až mě z toho lehce mrazí. (Ale jen lehce. Protože tady je teplo. Ne jako v Čechách.)
Opět se obávám, že zažiji kulturní šok a syndrom post-erasmácké deprese (všichni, co na dlouho někam vycestovali, ho jistě moc dobře znají) a pravděpodobně se neubráním srovnávání života v Čechách a v Austrálii (vidím zde předzvěst dalšího příspěvku, ostatně podobné dodatečné reflexi jsem se neubránila ani po návratu z Anglie, a to tedy až taková exotika nebyla, ačkoli exotů tam bylo dost).
To bude ještě umocněno faktem, že jsem se poslední dva měsíce jenom flákala a cestovala, zatímco v Čechách mám jít po 14 dnech zase do Ústavu a ještě bych si měla najít práci (ideálně ne v trafice). Takže pokud vám někdy přijde, že koukám do prázdna, klepu kosu a tiše si broukám Waltzing Matilda, vůbec si toho nevšímejte. Je to naprosto normální projev obranyschopnosti organismu na náhlou změnu prostředí.
Také je možné, že uprostřed konverzace náhle usnu. Tím se také neznepokojujte, to je jetlag.
A také je možné, že se opiju už po první skleničce vína, protože z důvodu místní prohibice a šílených cen alkoholu se ze mě stal skoro abstinent. Tak si mě dobře hlídejte.
A aby se naše konverzace vyvíjela kvalitně, zakažte si, prosím, obligátní otázky typu:
Tak co?
A líbilo se ti tam?
Jsi ráda, že jsi doma?
A co škola?
Místo toho mi radši řekněte:
Co jste celý ten půlrok dělali.
Jestli jste v poslední době jedli nějaké zajímavé jídlo.
Jestli jste potkali někoho zajímavého.
Co dělá vaše kočka / pes / dítě.
A pokud se vyloženě chcete ptát, ptejte se na:
Australská zvířátka
Novozélandská zvířátka
AUSTRALSKÉ JÍDLO
Australany
Novozélanďany
Stanování v Austrálii
Stanování na Zélandu
Grilování
Surfování
Cokoli týkající se Zélandu
Cokoli týkající se Austrálie, co nezahrnuje sport, historii a Aborigince
Cokoli týkající se vízových podmínek pro ty z vás, které mé vyprávění natolik zaujalo, že by do té Austrálie chtěli taky, ale neví jak na to, protože předpokládají, že je to pěkně nákladný byrokratický voser, což samozřejmě je, ale i tak vám o tom ráda něco povím
A to je prozatím vše. Budu se na vás moc těšit!
Vlastně ne. Mé putování po Austrálii totiž rozhodně pohádku nepřipomínalo (dokonce nepřipomínalo ani Máchův Máj, což se některým po předchozích dvou cestovatelských intermezzech možná mohlo zdát). Spíše to bylo něco na způsob britského sitcomu (to když jsem se snažila proniknout do tajů australského života), občas smíchaného s hysterickou operou od Wagnera (to když jsem se snažila najít ubytování nebo mi pravidelně ujížděly vlaky ze stanice Town Hall), cestopisem (to když jsem poprvé viděla ta úžasná zvířata a rostliny, co tady mají), hororem (to když jsem ta zvířata našla ve svém pokoji) a AZ kvízem (to když jsem se snažila přijít na to, na jakém principu funguje naše univerzita). Ale pohádka to nakonec taky trochu byla, a to zejména díky úžasným lidem, které jsem tady potkala.
No a teď to tady všechno musím nechat a hezky šupat zpátky domů, protože už na to jednoduše nemám peníze (dokonce bych se ani nemohla vrátit do své práce v trafice a ještě si něco vydělat, jelikož obchod zkrachoval 14 dní poté, co jsem z něj odešla. Vážně. To samé se stalo v mé předposlední práci v Čechách. Asi ani nevím, co si o tom myslet.) Bohužel můj odjezd opět nastává v momentě, kdy jsem si na život v Austrálii tak zvykla, že už mě neudivují každodenní projevy australské demence (třeba že se po dvanácté nenalévají panáky), ani úžasné výdobytky australské civilizace (třeba že ve všech australských hospodách a restauracích dostanete zdarma vodu ve džbánku) a jednoduše bych tady už asi dokázala žít jako každý jiný Australan, bez toho aniž bych musela o všem psát příspěvek na blog a podivovat se nad tím, jak je něco děsně zvláštní, protože už by mi to prostě přišlo normální. Šest měsíců tu uteklo jako voda, až mě z toho lehce mrazí. (Ale jen lehce. Protože tady je teplo. Ne jako v Čechách.)
Opět se obávám, že zažiji kulturní šok a syndrom post-erasmácké deprese (všichni, co na dlouho někam vycestovali, ho jistě moc dobře znají) a pravděpodobně se neubráním srovnávání života v Čechách a v Austrálii (vidím zde předzvěst dalšího příspěvku, ostatně podobné dodatečné reflexi jsem se neubránila ani po návratu z Anglie, a to tedy až taková exotika nebyla, ačkoli exotů tam bylo dost).
To bude ještě umocněno faktem, že jsem se poslední dva měsíce jenom flákala a cestovala, zatímco v Čechách mám jít po 14 dnech zase do Ústavu a ještě bych si měla najít práci (ideálně ne v trafice). Takže pokud vám někdy přijde, že koukám do prázdna, klepu kosu a tiše si broukám Waltzing Matilda, vůbec si toho nevšímejte. Je to naprosto normální projev obranyschopnosti organismu na náhlou změnu prostředí.
Také je možné, že uprostřed konverzace náhle usnu. Tím se také neznepokojujte, to je jetlag.
A také je možné, že se opiju už po první skleničce vína, protože z důvodu místní prohibice a šílených cen alkoholu se ze mě stal skoro abstinent. Tak si mě dobře hlídejte.
A aby se naše konverzace vyvíjela kvalitně, zakažte si, prosím, obligátní otázky typu:
Tak co?
A líbilo se ti tam?
Jsi ráda, že jsi doma?
A co škola?
Místo toho mi radši řekněte:
Co jste celý ten půlrok dělali.
Jestli jste v poslední době jedli nějaké zajímavé jídlo.
Jestli jste potkali někoho zajímavého.
Co dělá vaše kočka / pes / dítě.
A pokud se vyloženě chcete ptát, ptejte se na:
Australská zvířátka
Novozélandská zvířátka
AUSTRALSKÉ JÍDLO
Australany
Novozélanďany
Stanování v Austrálii
Stanování na Zélandu
Grilování
Surfování
Cokoli týkající se Zélandu
Cokoli týkající se Austrálie, co nezahrnuje sport, historii a Aborigince
Cokoli týkající se vízových podmínek pro ty z vás, které mé vyprávění natolik zaujalo, že by do té Austrálie chtěli taky, ale neví jak na to, protože předpokládají, že je to pěkně nákladný byrokratický voser, což samozřejmě je, ale i tak vám o tom ráda něco povím
A to je prozatím vše. Budu se na vás moc těšit!
Eintopf přátel
Pro ty z vás, kteří neznají australskou hudební klasiku Waltzing Matilda
Komentáře
Okomentovat