The Sheffield Times

Vím, že se nesluší psát v době svátků klidu a míru ošklivé nactiutrhající příspěvky o zmizelém duchu Vánoc, ale někdy je prostě třeba uvést věci na pravou míru. Tak třeba já jela do Anglie s tím, že možná místní období Vánoc nebude tak neskutečně kýčovité, konzumní a zdraví nebezpečné jako v Čechách. Zcela v rozporu se svou přirozeností jsem měla všechny dárky nakoupené už v polovině listopadu, ne ani tak abych se vyhla vánočnímu stresu, ale spíš proto, že jsem jednoduše šla kolem náhodné vitríny a říkala si: "Hele, tohle je hezký. Mně se to nehodí, tak komu to dám? Hm... jo." (ne, nebojte se, nad některými dárky jsem dokonce i přemýšlela a pak je cíleně vyhledávala). Jak je vidno, udělala jsem sama sobě obrovskou službu, protože to, co se momentálně děje v Anglii, připomíná otevírací akci nové Ikey. Všichni se zbláznili a vyrazili do obchodů srážet regály s oblečením, rozhazovat zboží po zemi a vzájemně do sebe kopat. Primark se stal životu nebezpečným místem, protože hrozí

Takže pro změnu zase jedno ucelené téma, protože nic významnějšího se v Sheffieldu momentálně neděje - nepočítám-li tedy to, že se blíží zkouškové (pche), obchody zaplavila vlna vánočních kýčů (Santové s přehledem vedou), venku je střídavě hnusně a extrémně hnusně (pomalu mi začíná svítat, proč že se ti Britové tak snažili v uplynulých staletích dostat z tohohle ostrova pryč) a mně se pomalu ale jistě začíná přejídat kuskus i brambory. S nadějí se upínám k Vánocům, kdy budu mít na stole jídlo, které bude mít více než dvě barvy, kolem sebe lidi, kteří nemluví Rumunsky (ano, vím, že jsem v Anglii) a na starosti nic, kromě toho, kterou z těch čokoládových báboviček do sebe natlačím nejdřív, místo toho, na kolik vyjde poslední účet za elektřinu, co si sakra uvařím k večeři, nebo proč, doprčic, musím dělat na hodinu angličtiny už dvacátou prezentaci na dvacáté debilní téma, když za ni stejně nikdy nedostanu známku. Tudíž se dnes, vážení čtenáři, čtenářky a náhodní kolemklikající, podíváme

Aby se tento blog nezvrhl v kroniku s názvem "Tisíc a jeden Ájin průser", rozhodla jsem se vás pro změnu trochu kulturně vzdělat. Dnes se, moji milí, podíváme, jak a co se v Anglii slaví. Poštěstilo se mi (byla jsem okolnostmi donucena) nachomýtnout se v Anglii na podzim, což je doba všemožných bujarých oslav a trachtací. Během dvou týdnů se tu sešly tři významné svátky, každý trochu jiný. Takže hurá na ně a nechte si ty ksichty! Halloween - 31. října Pocházející z "All Hallows' Evening", tedy večer všech svatých. My máme Dušičky a ačkoli nechci tento tradiční a tichý svátek nijak znehodnocovat, v anglosaském světě je to mnohem větší prča. Tenhle svátek mnozí považují za americký, ale pravda je taková, že jsme ho - stejně jako všechno ostatní - ukradli Keltům. Ti ho nazývali Samhain ("souin", ze staroirského samain), byl to den, kdy léto přecházelo v zimu a kdy se svět živých prolínal se světem mrtvých. Muhehe. Když byli Keltové zpacifikováni, kř

Podařila se mi věc téměř nevídaná. Jistě, někdo by mohl namítnout, že být vyhozen z Fildy, to je něco jako šance na nový život, šance uniknout ze spárů byrokracie, kvant hloupé literatury a šedivých vyhlídek na budoucnost v nezaměstnanosti. Přesto jsem si dala za cíl vymlátit z této instituce alespoň jeden titul, protože jsem jí už věnovala dost potu a krve. Byla jsem proto poněkud překvapena, když mi minulou středu v 6 večer místního času dorazil e-mail od mé studijní referentky, ve kterém se psalo, že jsem se i přes dostačující počet kreditů nezapsala do dalšího ročníku, a jelikož dodatečný zápis není možný, můžu si buď zažádat o přerušení studia, nebo mi bude studium ukončeno. Netřeba dodávat, že mi při čtení daného e-mailu vylétl tep jako babičce, která v supermarketu spatří mražené kuře v akci. Navíc jsem se málem zadusila nokem a posléze i vidličkou, jelikož mám při vyřizování své denní agendy (zní to tak honosně) ve zvyku večeřet. V tu chvíli jsem pak udělala to, co mi v dané

Když jsem přijela do Anglie, měla jsem takové ty naivní představy, jako asi každý, kdo byl odkojen britskými seriály, britskými knihami a britským humorem. Řeknete Anglie a já řeknu: "Čistá města. Krásné viktoriánské domy. Dobrá organizace. Slušná doprava. Slušní a vychovaní lidé. Alan Rickman." Po více než měsíci pobytu zde musím své jalové názory přehodnotit. Nic z toho jsem tady totiž nenašla. Zejména ne Alana Rickmana. Ale popořádku. Čistá města , tak to tady moc nemají. Jistě, v porovnání s Prahou se čistě jeví i sicilská skládka, ale přijde mi, že ani tady to není s čistotou a úklidem tak horké. Angličané mají totiž chorobný strach s teroristů, takže se rozhodli, že bude lepší mít v celém městě maximálně tři koše, aby jim tu náhodou něco nevybouchlo. No a ty tři koše se samozřejmě zaplní za pět minut, takže pak se prostě hází odpadky vedle a nebo jednoduše kdekoli. Z prasečího chování podezřívám hlavně britskou omladinu, je totiž přesně tak zvlčilá, jak se o ní traduj

Vzhledem k veliké časové prodlevě od posledního příspěvku se cítím povinována shrnout události posledních dní do několika samostatných, ucelených a sémanticky koherentních (haha) celků. Takže tady jsou. ŠKOLA Na můj vkus, jenž byl formován léty dřiny a odříkání na Fildě, příliš lehká. A nechte mě to osvětlit, než si začnete říkat: "No jo, šprtka..." nebo "Co by jako chtěla?", v Liborově případě "Nenávidím tě!". Tedy zapsala jsem si 3 předměty s tím, že splňuji požadavek 60 kreditů za semestr. No jo, ale... Na anglicko-českém překladu sice překládáme, ale je to spíš takový čistě jazykově zaměřený překlad. O teorii překladu se tu moc nemluví (asi je to tabu), články byly zatím spíše obecného charakteru (methanolová aféra) a všeobecné tempo je takové líné. Nemůžu ale říct, že by bylo nepřínosné, jen mi tak nějak chybí ten překladatelský přístup typu "když vím, že to čtenář nepochopí, tak to nebudu překládat, ne?" Prostě minimaxová strategie, mo

V pondělí mi začala škola. Navzdory zkušenostem z minulých let jsem se do ní skutečně nefalšovaně těšila, a to ačkoli venku lilo jako z konve, protože příchodem 24. září v Anglii začíná Zima, která končí příchodem 24. června, a projevuje se deštěm, šerem a neskutečně ledovým vichrem. Zachumlala jsem se tedy do svého nového kabátu (Marks and Spencer, barva královské modři, dvě řady knoflíků a límec k pohledání) a vyrazila na první hodinu, seminář anglicko-českého překladu. Věděli jste, že v Sheffieldu můžete studovat češtinu? No, můžete. A někteří to dělají. Je jich celkem asi tak... pět. Aspoň podle toho, kolik se nás sešlo na semináři: tři české erasmačky z Karlovky a 5 anglických studentů, kteří se zhruba druhým nebo třetím rokem učí česky. Vzhledem k tomu, že překládat se bude výhradně směrem z Čj do Aj, vyplývá z toho, že česká skupina bude tvořit gramaticky chybné texty, zatímco skupina anglická bude tvořit texty gramaticky správné ale obsahově naprosto vyšinuté, protože neporozum

Minule jsem na sheffieldskou univerzitu pěla samé ódy, takže přišel čas na trochu toho bláta. Ukázalo se totiž, že ve spolehlivosti, organizovanosti, srozumitelnosti a spokojenosti zákazníka sheffieldská univerzita zdatně sekunduje České poště. A vše se to týká tak triviální záležitosti, jako je zápis. Zápis na University of Sheffield trvá tři dny a stojí spoustu krve a potu. Přestože již na konci jara vyplníte mnohastránkový online formulář, kde se ptají i na velikost bot a co měla vaše babička ten den k obědu, všechny informace se během léta odešlou kamsi do Bhútánu, odkud je očividně nemožné je v září opět získat. Jinak si nedovedu vysvětlit, že se v 21.století v zemi, kde vymysleli počítač, provádí zápis pomocí velkého žlutého papíru, se kterým během zápisového týdne běháte od čerta k ďáblu a necháte si do něj čmárat více či méně pochybnými lidmi. Skutečně pikantním zážitkem byl tzv. Module Enrolment v centru Octagon. Tam si jakože máte nechat zapsat všechny předměty, které chcet

Než jsem přišla do Sheffieldu, můj studentský život sestával (kromě občasného učení) převážně z hospod, klubů, domácích party, několika kulturních akcí a společného pláče nad bramborami v menze. Zahraniční studenty jsem většinou viděla jen z dálky, a to pouze tehdy, kdy zoufale běhali po fakultě a hledali učebnu / studijní oddělení / záchod. Potkat se s někým mimo svůj obor bylo prakticky nemožné, leda opět přes jiné lidi, kteří byli ochotní vás seznámit. Pokud jsem měla nějaký problém, znamenalo to otravnou návštěvu studijního oddělení. Sehnat na fakultě pitelné kafe se mi dosud nepodařilo, a pokud jsem hledala místo, kam se na pár hodin uklidit a třeba si jen číst, většinou jsem musela skončit v knihovně. Jenže to není tak docela místo pro kávu, brakovou literaturu a nohy na stole, jelikož na vás kolemstudující intouši koukají dost blbě.  Na University of Sheffield to všechno funguje trochu jinak. Studentský život je vám násilně pumpován do žil od okamžiku, kdy se poprvé přiblížíte

Pár všeobecných poznatků, které jsem nashromáždila za ten týden, co tady jsem. Město Kopcovité. Jako San Francisco, ale ne tak ploché. Architektonicky zajímavé a promyšlené, klidné a relativně bezpečné (asi jako každé větší město). Nejzelenější město v Británii, zatím nemohu potvrdit, viděla jsem jen dva parky, ale vzduch se tu rozhodně dýchá dobře. Doprava spolehlivá, ačkoli drahá, ale pokud nasednete do autobusu 95, máte jistotu, že z autobusu 95 také vystoupíte a řidič vás navíc vyprovodí slovy "Have a nice day." Kalí to nedostatek nočních autobusů (respektive jejich naprostá absence), ale Univerzita provozuje tzv. Womens' Minibus, který vás večer a v noci za libru padesát odveze od univerzity až před vchodové dveře, tedy za předpokladu, že jste žena. Pánové se prý před místními násilníky snadno ubrání. Lidé Přátelští a milí, vůbec ne ty anglické studené čumáky, o kterých věčně slyšíte. Lidé v MHD se netváří, jako kdyby právě jeli z kolonoskopie, lidé sedící na l