Přeskočit na hlavní obsah

O boření iluzí a všeobecném rozhořčení

Když jsem přijela do Anglie, měla jsem takové ty naivní představy, jako asi každý, kdo byl odkojen britskými seriály, britskými knihami a britským humorem. Řeknete Anglie a já řeknu: "Čistá města. Krásné viktoriánské domy. Dobrá organizace. Slušná doprava. Slušní a vychovaní lidé. Alan Rickman."
Po více než měsíci pobytu zde musím své jalové názory přehodnotit. Nic z toho jsem tady totiž nenašla. Zejména ne Alana Rickmana. Ale popořádku.
Čistá města, tak to tady moc nemají. Jistě, v porovnání s Prahou se čistě jeví i sicilská skládka, ale přijde mi, že ani tady to není s čistotou a úklidem tak horké. Angličané mají totiž chorobný strach s teroristů, takže se rozhodli, že bude lepší mít v celém městě maximálně tři koše, aby jim tu náhodou něco nevybouchlo. No a ty tři koše se samozřejmě zaplní za pět minut, takže pak se prostě hází odpadky vedle a nebo jednoduše kdekoli. Z prasečího chování podezřívám hlavně britskou omladinu, je totiž přesně tak zvlčilá, jak se o ní traduje. Svými sendviči a hamburgry produkují místní mladí spoustu odpadků, které po sobě nejsou schopni uklidit, jsou totiž zoufale nesamostatní. Věděli jste, že je zcela normální, aby si dům plný britských studentů pronajal uklízečku? O kolejích ani nemluvě. Protože jim ve výchově uniklo zlaté pravidlo "ono se to samo nezvedne a neodpochoduje do koše", vypadá to tady tak, jak to vypadá. Po návštěvě několika bytečků obývaných převážně Brity jsem docela ráda, že jsem nakonec s místními studenty v jednom domě neskončila.
Krásné viktoriánské domy jsou sice úžasné na pohled, ale bydlet se v nich dá pouze od 1. do 7. srpna. Ve všech ostatních obdobích totiž promrzají, vlhnou a zahnívají. Hnusná černá plíseň v koupelně je zdejší domácí mazlíček, protože klasický britský dům není postaven z cihel, ale z papíru, a izolace je v Británii očividně sprosté slovo. Stále mě uchvacuje skutečnost, že ještě nikoho nenapadlo, že existuje přímá souvislost mezi intenzitou topení a kvalitou tepelného těsnění. V Británii se prostě doslova topí pánu Bohu do oken, dveří, obýváku, kuchyně a přilehlých místností. Až bude příště Klaus něco reptat o neexistenci globálního oteplování, protože to přeci nemá racionální příčinu, pošlu ho sem. Je mi to totiž už všechno jasné.
Veřejná doprava je k zblití. Pro studenty existují slevy pouze v autobusech, v tramvaji si můžete nakašlat. Autobusáci považují jízdní řády za jeden veliký vtip, který slouží pouze k ukrácení dlouhé chvíle čekajících cestujících. To, že autobus má interval "zhruba každých deset minut" znamená, že první autobus spatříte zhruba po půl hodině naštvaného čučení na vozovku, další je manipulační jízda a ten, co přijede hodinu potom, je k prasknutí narvaný naštvanými Angličany. (Pozn. Naštvaný Angličan se pozná podle mírně zvednutého pravého obočí a jemného tiku v oku.) Pokud jste ve městě noví, máte smůlu. V Anglii se pořád zastavuje na požádání, což je trochu problém, jedete-li někam, kde jste nikdy předtím nebyli. Najít v centru správnou zastávku svého autobusu je také nemožné, protože jejich rozmístění je výsledkem jakéhosi zvráceného algoritmu v kombinaci s pečlivým plánováním za pomoci tlačítka "náhodný výběr". Pokud již svůj autobus najdete a zastavíte, musíte zaplatit jednorázovou taxu, která platí pouze pro daný autobus. Potřebujete-li tedy přestoupit, místní dopravní podnik se na vás pěkně namlsá. Ve většině případů ale ušetříte, protože minimálně jeden z vašich spojů prostě nepřijede.
Oddělené kohoutky jsou omyl intergalaktického charakteru. S oddělenými kohoutky na teplou a studenou vodu se lidstvo ve vesmíru nemůže prezentovat jako technologicky vyspělá rasa. Všechen vesmírný program by měl být zakázán do doby, kdy bude v Británii zničeno poslední umyvadlo s oddělenými kohoutky, jinak z toho jednou budeme mít skutečně velkou ostudu.
Slušní a vychovaní lidé by sice mohli dávat lekce společenské etikety, v oblasti selského rozumu jsou ale naprosto zoufalí. Průměrný Brit sice ví, která vidlička je na dezert a která na těstoviny, pokud ale chcete, aby zapojil mozek, budete zklamáni. Pokud chcete vystoupit z narvaného autobusu, je v Čechách zvykem, že ti, co stojí u dveří, vystoupí, počkají, až se vlna lidí odlije, a pak zase nastoupí. V Anglii ne. V Anglii se očekává, že se při vystupování protáhnete pod levým loktem pana Smithe, ladně se prosmýknete podél stařenky Mipwittové, přelevitujete nad paní Sandersovou a ještě jim za to všem poděkujete. Na druhou stranu při nastupování do autobusu jsou Angličané vzorní - utvoří spořádanou frontu a čekají, až na ně dojde řada. I stání ve frontě má ale své zákonitosti. Pokud se na chvíli zadíváte na kolemletícího holuba, jste bez komentáře předběhnuti. 
Dobrá organizace v Anglii, stejně jako kdekoli jinde na světě, prostě není. Můžete si myslet, že jsou na tom lépe, přece jen, bývalo to slušné impérium. Vzhledem k nově nabytým zkušenostem mě ale udivuje, že byli vůbec schopni vylodit se v Evropě, natož v Indii. Stejně jako jinde totiž i tady platí, že na světě existují lidé zorganizovaní a nezorganizovaní. Lidé chytří a lidé blbí. A je úplně jedno, že vám je od zorganizovaných a chytrých lidí slíbeno modré z nebe, když nakonec přijdete do kontaktu s lidmi nezorganizovanými a blbými. Tak se vám stane, že když chcete na sprše vyměnit hlavici, třikrát dostanete hlavici pro leváky, ačkoli jste třikrát člověku nezorganizovanému a blbému říkali, že jste pravák. Tak se vám taky stane, že opravář, který je nahlášený na půl 10 ráno má 12 hodin zpoždění a dorazí o půl 10 večer a sdělí vám: "No... to okno protahuje, no... ale teď večer s tim nemůžu nic dělat." Tak se vám stane, že ačkoli se ve škole na oddělení A dozvíte B, oddělení C vám řekne, že B už se nepoužívá a musíte to udělat v D, aby vám nakonec profesor Z sdělil, že je to všechno habaďůra a nepotřebujete vůbec nic. Tak se vám taky stane, že když jedete na výlet do Liverpoolu organizovaný školou, z dvouhodinové cesty se rázem stanou hodiny 4. S řidičem, který neví, kde zaparkovat, jako bonus. Stručně řečeno, to, co se vám stane v Čechách, se vám stane i v Anglii, protože nezorganizovaný blb je druh nadnárodní a na jazyk nevázaný.
Alan Rickman se stále neukázal. V sobotu jedu do Nottinghamu a jestli tam nebude, napíšu oficiální stížnost.

Podtrženo a sečteno - nemyslete si, že se mi tady nelíbí. To vůbec ne. Ale povedlo se mi proniknout mlhavým závojem předsudků a spatřit Anglii zcela střízlivým okem. Mohu vás tedy ujistit, že o zemi zaslíbenou se skutečně nejedná.
Na druhou stranu, vy tam doma teď máte komunisty. Takže ještě uvidíme.



Komentáře

  1. Ohledně topení bych zase Angličany nepodceňoval. Možná totiž vzhledem k letitým zkušenostem již dávno zjistili, že úspora v únicích tepla vede nakonec k jeho zdražení, protože teplárenské společnosti mají minimálně konstantní náklady a tak při úsporách musí zdražit. Třeba je to cílené plýtvání aby udrželi stálou hladinu cen za topení.
    Ájo, prosím vyzkoumej to hlouběji.
    Taťka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hm, to by ale zahrnovalo nějaký rozsáhlejší výzkum, možná zevrubnou anketu mezi obyvatelstvem, nějaký ten koláčový graf...

      Vymazat
  2. No ale Alan Rickman je přece zcela zásadní ;) Ještě Rowana Atkinsona bych chtěla potkat, i když on je údajně v reálu protivnej :) Nicméně jsi mi teď trochu nabourala moje iluze o bezchybné zemi s bezchybnými lidmi... No co, stejně doufám, že si to tam pojedu někdy prověřit sama (na déle než týden, pokud možno).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, Rowan by se mi taky líbil. No a jako řekla bych, že je to tady jako v každé zemi. Když jseš tu jen chvíli, tak nepronikneš do toho, že to všude ve finále funguje úplně stejně. Když jsem byla v Anglii předtím, i třeba na tři týdny, tak mi to takhle nikdy nepřišlo. Nebo jsem zestárla...

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude