Podařila se mi věc téměř nevídaná. Jistě, někdo by mohl namítnout, že být vyhozen z Fildy, to je něco jako šance na nový život, šance uniknout ze spárů byrokracie, kvant hloupé literatury a šedivých vyhlídek na budoucnost v nezaměstnanosti. Přesto jsem si dala za cíl vymlátit z této instituce alespoň jeden titul, protože jsem jí už věnovala dost potu a krve.
Byla jsem proto poněkud překvapena, když mi minulou středu v 6 večer místního času dorazil e-mail od mé studijní referentky, ve kterém se psalo, že jsem se i přes dostačující počet kreditů nezapsala do dalšího ročníku, a jelikož dodatečný zápis není možný, můžu si buď zažádat o přerušení studia, nebo mi bude studium ukončeno.
Netřeba dodávat, že mi při čtení daného e-mailu vylétl tep jako babičce, která v supermarketu spatří mražené kuře v akci. Navíc jsem se málem zadusila nokem a posléze i vidličkou, jelikož mám při vyřizování své denní agendy (zní to tak honosně) ve zvyku večeřet. V tu chvíli jsem pak udělala to, co mi v dané situaci připadalo jako nejlepší řešení. Propadla jsem hysterii.
Jak nezapsala? Copak jsem debil? Kde se stala chyba? Můžou mě vyhodit, když jsem na Erasmu? Co na to Jan Tleskač?
Obratem jsem Marcelce napsala e-mail, jehož obsah zněl zhruba "Kurvacože?" a vzápětí zavolala Evče Štěpánové, aby mi poskytla slova útěchy. Poté, co jsem byla navrácena do stavu racionálního uvažování, jsem začala situaci analyzovat.
Můžu přerušit studium, když jsem formálně na Erasmu a v létě chci dělat státnice? (Tedy nechci, ale musím, znáte to.) Jak se mi povedlo nezapsat se do dalšího ročníku, když to obnáší kliknutí na jedno debilní tlačítko? Proč se tohle děje vždycky mně? A co když mi seberou stipendium?
Poslední myšlenka byla tak děsivá, že jsem opět propadla stavu zoufalosti a zavolala rodičům. Ti se mě opět snažili uklidnit a dokonce se jim i docela podařilo zakrýt ve svých hlasech onen známý tón "Ach jo, po kom z nás je tak hloupá?", když mě přesvědčovali, že to určitě není moje chyba a že oni to tedy nenechají jen tak. Tatínek se uvolil bombardovat studijní oddělení všetečnými dotazy a maminka mě ujistila, že selže-li všechen oficiální postup, uplatní svou nejzlověstnější válečnou zbraň s názvem "Já tam ráno naklušu a vrazím jim čokoládu".
Opět jsem se tedy uklidnila a promýšlela, jak budu dál postupovat. V případě průseru je většinou dobré napsat oficiální žádost panu proděkanovi, jenže v tomto případě by zněla "Žádám o dodatečný zápis do studia z důvodu naprosté demence". Byla to podle všeho ale jediná možnost, přestože Marcelčin e-mail zněl dost rezolutně a tak nějak to vypadalo, že můj osud je už zpečetěn. Rozhodla jsem se na to vyspat.
Další den jsem dostala zprávu ze studijního oddělení - o tom, že můj zápis do dalšího ročníku neproběhl, jsem přeci dostala informační e-mail, ve kterém se i pravilo, že se mám dostavit k náhradnímu zápisu. Zmeškala jsem tedy, prosím, i náhradní zápis, který proběhl 17. října. Po prvotním "Cože? Nic mi nepřišlo!" jsem zpytovala svědomí a dotyčný e-mail objevila ve spamu. Výborně. Tak už nejen debil, ale i technicky nezdatný debil. Můžu to uvést v oficiální žádosti pro proděkana? Snad jo.
Napsala jsem vedoucí studijního oddělení, co mám jako dělat. Že jsem na to prostě a jednoduše zapomněla, protože jsem měla v září dost práce s byrokracií v Sheffieldu, a že jsem na Erasmu, prosím, prosím, nevyhazujte mě. Protože paní vedoucí neodpovídala, pokoušela jsem se jí volat, ale mobil nikdo nezvedal. Utíkaly mi drahocenné minuty, ve kterých jsem se stále víc vzdalovala statutu studenta. Zaúkolovala jsem i maminku, ať se pokouší do kanceláře dovolat na střídačku se mnou, což se jí nakonec podařilo.
Vedoucí studijního oddělení jí situaci shrnula asi takto:
Vaše dcera je kretén.
Vaše dcera je ve čtvrťáku a neumí se zapsat?
Podobných kreténů jako je vaše dcera máme letos na fakultě víc, takže je zapíšeme všechny.
První dvě věty by snad mohly být pro někoho mírně urážlivé, ale mě zajímala hlavně ta třetí. Zdálo se, že se snad vše napraví. S napětím jsem tedy čekala na e-mail od paní vedoucí, ve kterém mi měla sdělit, jak mám dále postupovat, abych napravila, co jsem spáchala.
Když mi dorazil, dozvěděla jsem se, že všichni studenti se mají v úterý v půl 8 ráno dostavit na fakultu, kde podají vysvětlení, proč se nezapsali, a následně budou, s ohledem na kvalitu a originálnost výmluvy, zapsáni. K mé nezměrné radosti bylo mně, coby studentce na stáži, sděleno, že já do Prahy jezdit nemusím (děkuji), že stačí, napíši-li do úterního dopoledne dvoustránkovou esej na téma "Co jsem udělala špatně a jak se polepším". Měla obsahovat tři body, a to sice:
Jak jsem měla v tomto roce správně postupovat (podle fakultních pravidel).
Proč jsem tak nepostupovala - kde se stala chyba na mé straně a jsou informace od fakulty nesrozumitelné?
Jak budu postupovat v příštím roce.
Následující den jsem napsala dvoustránkovou kritiku na svou osobu a pohanila i vzduch, který dýchám. Vylíčila jsem se jako člověk administrativně přetížený Erasmem, tudíž nekompetentní ohledně zásadních úkonů, jako je zápis. Rozcupovala jsem veškeré své schopnosti a dovednosti které blednou v porovnání s přečinem, jehož jsem se dopustila. Sypala jsem si popel na hlavu v takovém množství, že by mě přijali v cechu kominíků. Veškerou vinu jsem přijala bez námitek a pod její vahou pokorně přislíbila, že podobnou blbinu už nikdy nespáchám. Proložila jsem to ódou na shovívavost fakulty, která mi dovolí se dodatečně zapsat a věnovala jsem jí své tisíceré díky i veškerý vděk. Pak jsem svůj e-mail poslala paní vedoucí studijního oddělení i panu proděkanovi.
Dnes, tedy 24. října, jsem si kontrolovala studijní stav v SISu. Píše se tam "studuje".
Jeden by neřekl, jak je to krásné být studentem FF UK. Ale věřte mi, ten okamžik byl skoro jako spása z vyšších míst. Jistě, mnoha lidem se po zaslechnutí fráze "studuju na Fildě" udělají osypky. Jen pomyslete, jak by teprv reagovali, kdybyste jim řekli "chtěl jsem studovat na Fildě, ale vyhodili mě".
Takže prosím. Tuto neděli nám končí zápis předmětů do SISu. Zkontrolujte si, že je tam všechny máte zapsané, udělali jste si kontrolu a sedí vám počet kreditů, protože věřte mi... psát esej, ve které se vylíčíte jako mladší sourozenec Stalina... to vážně není příjemné.
Byla jsem proto poněkud překvapena, když mi minulou středu v 6 večer místního času dorazil e-mail od mé studijní referentky, ve kterém se psalo, že jsem se i přes dostačující počet kreditů nezapsala do dalšího ročníku, a jelikož dodatečný zápis není možný, můžu si buď zažádat o přerušení studia, nebo mi bude studium ukončeno.
Netřeba dodávat, že mi při čtení daného e-mailu vylétl tep jako babičce, která v supermarketu spatří mražené kuře v akci. Navíc jsem se málem zadusila nokem a posléze i vidličkou, jelikož mám při vyřizování své denní agendy (zní to tak honosně) ve zvyku večeřet. V tu chvíli jsem pak udělala to, co mi v dané situaci připadalo jako nejlepší řešení. Propadla jsem hysterii.
Jak nezapsala? Copak jsem debil? Kde se stala chyba? Můžou mě vyhodit, když jsem na Erasmu? Co na to Jan Tleskač?
Obratem jsem Marcelce napsala e-mail, jehož obsah zněl zhruba "Kurvacože?" a vzápětí zavolala Evče Štěpánové, aby mi poskytla slova útěchy. Poté, co jsem byla navrácena do stavu racionálního uvažování, jsem začala situaci analyzovat.
Můžu přerušit studium, když jsem formálně na Erasmu a v létě chci dělat státnice? (Tedy nechci, ale musím, znáte to.) Jak se mi povedlo nezapsat se do dalšího ročníku, když to obnáší kliknutí na jedno debilní tlačítko? Proč se tohle děje vždycky mně? A co když mi seberou stipendium?
Poslední myšlenka byla tak děsivá, že jsem opět propadla stavu zoufalosti a zavolala rodičům. Ti se mě opět snažili uklidnit a dokonce se jim i docela podařilo zakrýt ve svých hlasech onen známý tón "Ach jo, po kom z nás je tak hloupá?", když mě přesvědčovali, že to určitě není moje chyba a že oni to tedy nenechají jen tak. Tatínek se uvolil bombardovat studijní oddělení všetečnými dotazy a maminka mě ujistila, že selže-li všechen oficiální postup, uplatní svou nejzlověstnější válečnou zbraň s názvem "Já tam ráno naklušu a vrazím jim čokoládu".
Opět jsem se tedy uklidnila a promýšlela, jak budu dál postupovat. V případě průseru je většinou dobré napsat oficiální žádost panu proděkanovi, jenže v tomto případě by zněla "Žádám o dodatečný zápis do studia z důvodu naprosté demence". Byla to podle všeho ale jediná možnost, přestože Marcelčin e-mail zněl dost rezolutně a tak nějak to vypadalo, že můj osud je už zpečetěn. Rozhodla jsem se na to vyspat.
Další den jsem dostala zprávu ze studijního oddělení - o tom, že můj zápis do dalšího ročníku neproběhl, jsem přeci dostala informační e-mail, ve kterém se i pravilo, že se mám dostavit k náhradnímu zápisu. Zmeškala jsem tedy, prosím, i náhradní zápis, který proběhl 17. října. Po prvotním "Cože? Nic mi nepřišlo!" jsem zpytovala svědomí a dotyčný e-mail objevila ve spamu. Výborně. Tak už nejen debil, ale i technicky nezdatný debil. Můžu to uvést v oficiální žádosti pro proděkana? Snad jo.
Napsala jsem vedoucí studijního oddělení, co mám jako dělat. Že jsem na to prostě a jednoduše zapomněla, protože jsem měla v září dost práce s byrokracií v Sheffieldu, a že jsem na Erasmu, prosím, prosím, nevyhazujte mě. Protože paní vedoucí neodpovídala, pokoušela jsem se jí volat, ale mobil nikdo nezvedal. Utíkaly mi drahocenné minuty, ve kterých jsem se stále víc vzdalovala statutu studenta. Zaúkolovala jsem i maminku, ať se pokouší do kanceláře dovolat na střídačku se mnou, což se jí nakonec podařilo.
Vedoucí studijního oddělení jí situaci shrnula asi takto:
Vaše dcera je kretén.
Vaše dcera je ve čtvrťáku a neumí se zapsat?
Podobných kreténů jako je vaše dcera máme letos na fakultě víc, takže je zapíšeme všechny.
První dvě věty by snad mohly být pro někoho mírně urážlivé, ale mě zajímala hlavně ta třetí. Zdálo se, že se snad vše napraví. S napětím jsem tedy čekala na e-mail od paní vedoucí, ve kterém mi měla sdělit, jak mám dále postupovat, abych napravila, co jsem spáchala.
Když mi dorazil, dozvěděla jsem se, že všichni studenti se mají v úterý v půl 8 ráno dostavit na fakultu, kde podají vysvětlení, proč se nezapsali, a následně budou, s ohledem na kvalitu a originálnost výmluvy, zapsáni. K mé nezměrné radosti bylo mně, coby studentce na stáži, sděleno, že já do Prahy jezdit nemusím (děkuji), že stačí, napíši-li do úterního dopoledne dvoustránkovou esej na téma "Co jsem udělala špatně a jak se polepším". Měla obsahovat tři body, a to sice:
Jak jsem měla v tomto roce správně postupovat (podle fakultních pravidel).
Proč jsem tak nepostupovala - kde se stala chyba na mé straně a jsou informace od fakulty nesrozumitelné?
Jak budu postupovat v příštím roce.
Následující den jsem napsala dvoustránkovou kritiku na svou osobu a pohanila i vzduch, který dýchám. Vylíčila jsem se jako člověk administrativně přetížený Erasmem, tudíž nekompetentní ohledně zásadních úkonů, jako je zápis. Rozcupovala jsem veškeré své schopnosti a dovednosti které blednou v porovnání s přečinem, jehož jsem se dopustila. Sypala jsem si popel na hlavu v takovém množství, že by mě přijali v cechu kominíků. Veškerou vinu jsem přijala bez námitek a pod její vahou pokorně přislíbila, že podobnou blbinu už nikdy nespáchám. Proložila jsem to ódou na shovívavost fakulty, která mi dovolí se dodatečně zapsat a věnovala jsem jí své tisíceré díky i veškerý vděk. Pak jsem svůj e-mail poslala paní vedoucí studijního oddělení i panu proděkanovi.
Dnes, tedy 24. října, jsem si kontrolovala studijní stav v SISu. Píše se tam "studuje".
Jeden by neřekl, jak je to krásné být studentem FF UK. Ale věřte mi, ten okamžik byl skoro jako spása z vyšších míst. Jistě, mnoha lidem se po zaslechnutí fráze "studuju na Fildě" udělají osypky. Jen pomyslete, jak by teprv reagovali, kdybyste jim řekli "chtěl jsem studovat na Fildě, ale vyhodili mě".
Takže prosím. Tuto neděli nám končí zápis předmětů do SISu. Zkontrolujte si, že je tam všechny máte zapsané, udělali jste si kontrolu a sedí vám počet kreditů, protože věřte mi... psát esej, ve které se vylíčíte jako mladší sourozenec Stalina... to vážně není příjemné.
Mladší sourozenec Stalina to rozsekal :)
OdpovědětVymazat