The Sheffield Times

Takže, jak jsem vám slíbila, tenhle příspěvek bude celý o Sydney. A taky nějakých těch věcech okolo, které mě k tomu při psaní zrovna napadnou. A začneme trochou historie. Východní pobřeží Austrálie objevil v roce 1770 mořeplavec James Cook a jako správný Brit toto území ihned uzurpoval. Předtím na něm sice podle všeho už 40 000 let žili původní domorodci, neměli ale tak dobré public relations jako Britové, tudíž byli velice rychle vystrnaděni a Britové si na zdejším území zřídili jakýsi odpadkový koš pro největší výkvět své tehdejší společnosti - vrahy, zloděje, násilníky a všemožné jiné odrůdy trestanců. Ti tady velice rychle vybudovali to, co je dnes známo pod jménem Sydney (doslova to znamená "veliký ostrov") a město se postupně zalidňovalo (převážně těmi trestanci, jejich dozorci a potomky obou těchto skupin) a vzápětí sem uspořádaly zájezd tisíce zvědavých přistěhovalců, kteří sem přijeli zkusit štěstí, protože v Americe měli v té době už dost plno. Ve dvacátém století

Svůj první cestovatelský zápis z výletu k protinožcům bych ráda uvedla poukázáním na donebevolající blábol, který slýcháváme dnes a denně, když náhodou na nákupu vrazíme do spolužáka ze základky, nebo když na dovolené v Chorvatsku potkáme svého zelináře. Tedy na to, že "svět je malý". Omyl. Svět není malý. Tedy za předpokladu, že svět pro vás neznamená úsečku vedoucí z Prahy do Aše. Tvrzení, že svět je malý, vymyslel buď někdo s nekonečnou zásobou spolužáků ze základky a zelinářů, nebo někdo, kdo jakživ nevytáhl paty z domu. Případně neletěl do Sydney. Věřte mi, že vám mohu s klidem potvrdit, že svět není malý, ale je zatraceně, zatraceně velký. A trvá zatraceně, zatraceně dlouho, než se dostanete z jednoho jeho konce na druhý (předpokládáme-li, že koule má konce, s čímž jsem, na rozdíl od výše řečeného, ochotna se smířit). Svou sáhodlouhou výpravu jsem začala šestihodinovým letem z Prahy do Dubaje, a to se společností Emirates, jelikož jejich let do Sydney byl oproti vš

Moji milí čtenáři, stalo se neočekávané: povedlo se mi získat vízum, najít ubytování a zabalit do kufru a krosny svou skříň (jež není svou velikostí nikterak významná, ale svým nečekaným obsahem by vydala na tři menší módní butiky), takže už mě nic nezastaví a do té Austrálie vážně odletím. Sakra. Sakra, protože je to děsně daleko. Sakra, protože ten let tam trvá déle než třicetiletá válka a pohodlný bude zhruba taky tak. Sakra, protože nikoho z vás celého půl roku neuvidím a jako tvora společenského na mě z této představy padá obrovský splín. Ale taky hurá. Hurá, protože se podívám k protinožcům a zjistím, jaké to je chodit po hlavě a jak se žije na druhé straně světa. Hurá, protože teplo, pláže, klokani, koaly a ptakopyskové. A Hugh Jackman. A hurá, protože zase můžu psát tuto odvážnou aspiraci na blog, v níž vám budu podrobně referovat o svých setkáních s divnými lidmi (potkávám i normální, ale o těch mě nebaví psát), zkušenostech s bydlením v cizí zemi (už teď vím, že Au