Přeskočit na hlavní obsah

Nový epochální výlet slečny Áji, tentokráte na druhý konec světa

Moji milí čtenáři,
stalo se neočekávané: povedlo se mi získat vízum, najít ubytování a zabalit do kufru a krosny svou skříň (jež není svou velikostí nikterak významná, ale svým nečekaným obsahem by vydala na tři menší módní butiky), takže už mě nic nezastaví a do té Austrálie vážně odletím.
Sakra.
Sakra, protože je to děsně daleko. Sakra, protože ten let tam trvá déle než třicetiletá válka a pohodlný bude zhruba taky tak. Sakra, protože nikoho z vás celého půl roku neuvidím a jako tvora společenského na mě z této představy padá obrovský splín.
Ale taky hurá.
Hurá, protože se podívám k protinožcům a zjistím, jaké to je chodit po hlavě a jak se žije na druhé straně světa. Hurá, protože teplo, pláže, klokani, koaly a ptakopyskové. A Hugh Jackman. A hurá, protože zase můžu psát tuto odvážnou aspiraci na blog, v níž vám budu podrobně referovat o svých setkáních s divnými lidmi (potkávám i normální, ale o těch mě nebaví psát), zkušenostech s bydlením v cizí zemi (už teď vím, že Australané mají divné zásuvky. Jsem zvědavá, jestli budou mít i divné vodovodní kohoutky) a o cestovatelských zážitcích, jichž hodlám nasbírat víc než dost, i kdyby to mělo být jen v okolí Sydney v rámci mé kartičky na MHD.
Takže pokud vás opět bude zajímat má verze zcela neobjektivního, užvaněného, nárazově publikovaného cestopisu, jste směle vítáni. Občas mi v komentářích zanechte nějaký výkřik k tématu (nebo i bez tématu), ať vím, že se máte dobře. A - jak jsem říkala - buďte tady doma hodní (ne jako posledně, kdy jste zvolili komunisty do senátu a Zemana prezidentem), ať vám můžu přivézt toho klokana.

Vaše Ája

P.S. Ti, kteří si objednali ptakopyska, dostanou samozřejmě ptakopyska. Nejsem blbá.
Štítky:

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen
Okomentovat
Pokračovat na článek »

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t
Okomentovat
Pokračovat na článek »

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude
Okomentovat
Pokračovat na článek »