Svůj první cestovatelský zápis z výletu k protinožcům bych ráda uvedla poukázáním na donebevolající blábol, který slýcháváme dnes a denně, když náhodou na nákupu vrazíme do spolužáka ze základky, nebo když na dovolené v Chorvatsku potkáme svého zelináře. Tedy na to, že "svět je malý".
Omyl. Svět není malý. Tedy za předpokladu, že svět pro vás neznamená úsečku vedoucí z Prahy do Aše. Tvrzení, že svět je malý, vymyslel buď někdo s nekonečnou zásobou spolužáků ze základky a zelinářů, nebo někdo, kdo jakživ nevytáhl paty z domu.
Případně neletěl do Sydney.
Věřte mi, že vám mohu s klidem potvrdit, že svět není malý, ale je zatraceně, zatraceně velký. A trvá zatraceně, zatraceně dlouho, než se dostanete z jednoho jeho konce na druhý (předpokládáme-li, že koule má konce, s čímž jsem, na rozdíl od výše řečeného, ochotna se smířit).
Omyl. Svět není malý. Tedy za předpokladu, že svět pro vás neznamená úsečku vedoucí z Prahy do Aše. Tvrzení, že svět je malý, vymyslel buď někdo s nekonečnou zásobou spolužáků ze základky a zelinářů, nebo někdo, kdo jakživ nevytáhl paty z domu.
Případně neletěl do Sydney.
Věřte mi, že vám mohu s klidem potvrdit, že svět není malý, ale je zatraceně, zatraceně velký. A trvá zatraceně, zatraceně dlouho, než se dostanete z jednoho jeho konce na druhý (předpokládáme-li, že koule má konce, s čímž jsem, na rozdíl od výše řečeného, ochotna se smířit).
Svou sáhodlouhou výpravu jsem začala šestihodinovým letem z Prahy do Dubaje, a to se společností Emirates, jelikož jejich let do Sydney byl oproti všem předpokladům nejlevnější. Asi je to tím, že pan Ryanair operuje pouze v rámci Evropy a na východ se mu z nějakého důvodu zatím nechce (ačkoli takové dálkové lety na stání budou určitě stát za to), takže nemá kdo tlačit ceny níž, než je nezbytně nutné. To, že jsem neletěla s nízkonákladovkou, se poznalo hned u odbavení, kdy mi slečna za přepážkou oznámila, že mých 31,5 kg zavazadlové váhy je "tak akorát těch povolených 30 kilo", nalepila mi na kufry cedulky a spokojeně je odeslala po pásu kamsi do neznáma, aby si měli zaměstnanci letiště s čím házet, zatímco já byla stále nastavena v pohotovostním režimu, připravena v případě potřeby začít z kufru vytahovat zbytnosti (opak nezbytností, kdybyste nevěděli). Protože jsem neletěla s nízkonákladovkou, dostala jsem místo přirážky v hodnotě 2000 Kč svoji letenku a popřání příjemného letu. Totéž se opakovalo u rámové kontroly, kde jsem čekala, že mi zváží mé příruční zavazadlo, které mělo mít 7 kg a místo toho mělo 10. No, nezvážili. A já se rozhodně nehodlala ozývat.
Když nás nahnali do letadla (říkám nahnali, ale ten průvod krav jdoucích na porážku, který zažívám běžně, to vážně nepřipomínalo), začala jsem si konečně připadat jako ten správný plebs. Znáte ten pocit, kdy se ocitnete někde, kam prostě nezapadáte? Takové to zosobnění sáněk v létě? No, tak takhle si já připadala ve svém béžovém koženkovém sedadle, do kterého se ostatní spolucestující usadili s jistou dávkou osobitého stylu a výrazem "já takhle cestuju běžně", zatímco mně se akorát povedlo rozsednout erární sluchátka, která mi tam někdo přičinlivě nastražil. Abych z toho přehnaného pohodlí příliš nezpychla, dostala jsem vedle sebe přes uličku tři německé děti ve věku "období proč", které mě ještě předtím, než letadlo vůbec odcouvalo od letištní budovy, dovedly k závěru, že bude potřeba zažádat o nová sluchátka, a to co nejrychleji, a buď do nich okamžitě pustit nějaký hlasitý film, nebo se na nich oběsit.
Když jsme se pak rozjížděli po ranveji a já na obrazovce sledovala pomocí kamer na čumáku a na břiše letadla ubíhající zem, říkala jsem si, že už se vážně těším na to jídlo, kterým jsou prý tyhle aerolinky vyhlášené, jak mi nadšeně ještě před vstupem do letadla sdělila má spolucestovatelka Terka. (Univerzita Karlova měla právo poslat na univerzitu Macquarie dva studenty, což jí ovšem nezabránilo v tom, aby nenominovala tři. Ze strany Karlovky to bylo menší faux pas a je mi vážně líto toho chudáka, co nakonec nejel).
Po vzletu ovšem už bylo jasné, že rosničky nezklamaly, a i když byly zpočátku jisté náznaky toho, že bychom té vydatné bouřce, která se valila na Prahu, mohli uletět, nestalo se tak. Naopak, vzali jsme to hezky přímo skrz ni. A problém s bouřkami není v tom, že by v nárazech větru letadla padala na zem jako zralé hrušky. Ani v tom, že by do letadla náhodou mohl udeřit blesk a roztavit pilotovi knipl. Zásadní problém s bouřkami je v tom, že to v nich tolik háže, že se nemůže podávat jídlo. Takže když mi o dvě hodiny později na obrazovce rolovaly titulky Velkého Gatsbyho a já přemýšlela o tom, o čem ten film, doprčic, byl a proč se mi to musel snažit sdělit zrovna za doprovodu electro swingu, napadlo mě, co asi řeknou mí movití spolucestující, když si vytáhnu bagetu od maminky a jako dezert tatranku.
Řeknu vám, byla to dlouhá bouřka. Jaká byla má radost, když konečně skončila a začalo se rozvážet jídlo. Jaké bylo mé zklamání, když se letuška po asi hodině (!) dostala konečně až ke mně a sdělila mi, že jehněčí už bohužel není, protože poslední sežral ten chlap přede mnou (takhle přesně to neřekla, ale podstata sdělení je zhruba stejná). Tak jsem dostala kuře, snažila se tvářit vstřícně a nasadit výraz "v pohodě, já takhle cestuju běžně, takže mi nevadí, že si nemůžu dát dušený jehněčí na účet podniku, nejsem přece socka" a dala si víno na účet podniku, abych to potvrdila.
Pak se všude zhaslo a na stropě se rozsvítila světýlka, která připomínala noční oblohu. Dostali jsme polštářek a leteckou deku a já si říkala, že by vůbec nebylo od věci si tu deku nechat. Bohužel, mé zločinecké plány se nezdařily, jelikož deky se před přistáním opět vybíraly a pan letušák byl nekompromisní. Což mě poněkud rozladilo, ale říkala jsem si, že jsem si aspoň nepokazila karmu.
A po těch šesti hodinách jsme se ocitli na letišti v Dubaji. Ráda bych napsala nějaké poetické líčení o tom, jak moderní a vizuálně dynamické letiště v Dubaji je (protože Dubaj se tak nějak stala symbolem modernosti a vizuální dynamičnosti, ať už ta slova v praxi znamenají cokoli), je ovšem třeba citovat klasika, který kdysi napsal:
Ten kousek z Dubaje, který jsem zažila na vlastní kůži, byla trasa z letiště k letištnímu hotelu, jež trvala asi 10 minut, a ta mi příliš dynamická ani moderní nepřišla. Hotel mi byl od Emirates přiklepnut zdarma, protože můj přestup trval déle než 8 hodin, což jsem kvitovala s povděkem, než mi na tom hotelu sdělili, že mě ráno stejně vyrazí už v půl 7, abych tam nezacláněla platícím zákazníkům (takhle přesně to neřekli, ale... no však víte). Tak jsem si svou chvíli na pokoji vykompenzovala aspoň delším pobytem na snídani.
Na letišti jsem se znovu shledala s Terkou, které od Emirates z nějakého podivného důvodu hotel přiklepnut nebyl, takže strávila noc pobíháním po letišti, marně hledajíc Wi-Fi, která měla být "po celém letišti a zcela zdarma", ale když se už konečně někde objevila čárka signálu, zdálo se, že by za ni Arabové rádi dostali zaplaceno. Překvapivě.
Dál do Sydney jsme pokračovali s australskou společností Quantas. Jejich zřízenec se mi při kontrole příručního zavazadla pokusil zkonfiskovat plyšového Ijáčka, čímž mi poskytl první ochutnávku australského humoru v praxi. Pak jsem konečně vstoupila na palubu největšího airbusu, co brázdí oblohu, a byla příjemně překvapena poměrně slušným dostatkem prostoru kolem sedadla, ve kterém jsem měla strávit následujících čtrnáct hodin.
Jo, čtrnáct. Já vím, že když jedete autobusem do Španělska, že to trvá dýl. Ale tohle bylo letadlo, krucinál. Takže když si to sečtete, zjistíte, že do Austrálie se letí celkem 20 hodin čistého času.
A to je od toho kontinentu prostě donebevolající nehoráznost.
Společnost Quantas se to snažila vykompenzovat solidní nabídkou filmů, hudby, dvou jídel a nekonečné zásoby sušenek vzadu v kuchyňce, což bylo super. Už méně super byly ty turbulence, které trvaly několik hodin (naštěstí ale začaly až po obědě!), upoutaly k sedadlům nás i posádku a byly skutečně vydatné. Poprvé v životě se mi stalo, že se se mnou letadlo propadlo o několik metrů, a pokud to už nikdy v životě nezažiju, budu šťastný člověk. Kapitán se nám později přiznal, že on sám takhle vytrvalé turbulence už dlouho nezažil. Ocenila jsem, že si tento poznatek schoval až na dobu, kdy jsme byli bezpečně zaparkováni na letišti v Sydney. Někteří piloti totiž tento profesionální přístup neovládají a rádi sdílejí své dojmy s pasažéry. Tak se například jedné mé kamarádce stalo, že v důsledku bouře nemohlo letadlo přistát a kroužilo kdesi nad Milánem. Veselý pilot cestující ujistil, že se nemají čeho bát, protože paliva mají dost ještě na dvě hodiny letu. Když o jednu hodinu a čtyřicet pět minut později letadlo stále kroužilo nad Milánem, atmosféra v letadle byla, mírně řečeno, poněkud nepřátelská.
Když jsme po těch 14 hodinách vytrvalého natřásání konečně přistáli, rozhodla jsem se tuto událost oslavit ukradením letecké deky. A tentokrát se mi to povedlo. A bylo mi jedno, že jsem si zkazila karmu, protože teplá a skladná letecká deka je lepší než nějaká karma.
Když jsme přistáli v Sydney, zrovna svítalo. Někdo nám ukradl jednu noc a podle dostupných informací nás čekal pořádný jet lag, protože v Austrálii je o 8 hodin víc - kousek na východ odtud začíná den a dá se říci, že vám píšu z budoucnosti. S časovým posunem se prý má bojovat tím, že člověk vůbec nepůjde spát a vydrží až do večera, přičemž do sebe bude celý den lít kafe, aby se z toho nezbláznil.
Blbost.
Já prospala dopoledne a byla odpoledne i večer natolik fit, že jsem se mohla projít po Sydney a večer dokonce zajít na své první australské pivo do své první australské hospody. Ale o tom až v dalším příspěvku, který bude už celý o Sydney, Opeře, papoušcích a dalších velice australských věcech.
A tady máte za odměnu letecký pohled na Dubaj, apokalyptické město budoucnosti.
Když nás nahnali do letadla (říkám nahnali, ale ten průvod krav jdoucích na porážku, který zažívám běžně, to vážně nepřipomínalo), začala jsem si konečně připadat jako ten správný plebs. Znáte ten pocit, kdy se ocitnete někde, kam prostě nezapadáte? Takové to zosobnění sáněk v létě? No, tak takhle si já připadala ve svém béžovém koženkovém sedadle, do kterého se ostatní spolucestující usadili s jistou dávkou osobitého stylu a výrazem "já takhle cestuju běžně", zatímco mně se akorát povedlo rozsednout erární sluchátka, která mi tam někdo přičinlivě nastražil. Abych z toho přehnaného pohodlí příliš nezpychla, dostala jsem vedle sebe přes uličku tři německé děti ve věku "období proč", které mě ještě předtím, než letadlo vůbec odcouvalo od letištní budovy, dovedly k závěru, že bude potřeba zažádat o nová sluchátka, a to co nejrychleji, a buď do nich okamžitě pustit nějaký hlasitý film, nebo se na nich oběsit.
Když jsme se pak rozjížděli po ranveji a já na obrazovce sledovala pomocí kamer na čumáku a na břiše letadla ubíhající zem, říkala jsem si, že už se vážně těším na to jídlo, kterým jsou prý tyhle aerolinky vyhlášené, jak mi nadšeně ještě před vstupem do letadla sdělila má spolucestovatelka Terka. (Univerzita Karlova měla právo poslat na univerzitu Macquarie dva studenty, což jí ovšem nezabránilo v tom, aby nenominovala tři. Ze strany Karlovky to bylo menší faux pas a je mi vážně líto toho chudáka, co nakonec nejel).
Po vzletu ovšem už bylo jasné, že rosničky nezklamaly, a i když byly zpočátku jisté náznaky toho, že bychom té vydatné bouřce, která se valila na Prahu, mohli uletět, nestalo se tak. Naopak, vzali jsme to hezky přímo skrz ni. A problém s bouřkami není v tom, že by v nárazech větru letadla padala na zem jako zralé hrušky. Ani v tom, že by do letadla náhodou mohl udeřit blesk a roztavit pilotovi knipl. Zásadní problém s bouřkami je v tom, že to v nich tolik háže, že se nemůže podávat jídlo. Takže když mi o dvě hodiny později na obrazovce rolovaly titulky Velkého Gatsbyho a já přemýšlela o tom, o čem ten film, doprčic, byl a proč se mi to musel snažit sdělit zrovna za doprovodu electro swingu, napadlo mě, co asi řeknou mí movití spolucestující, když si vytáhnu bagetu od maminky a jako dezert tatranku.
Řeknu vám, byla to dlouhá bouřka. Jaká byla má radost, když konečně skončila a začalo se rozvážet jídlo. Jaké bylo mé zklamání, když se letuška po asi hodině (!) dostala konečně až ke mně a sdělila mi, že jehněčí už bohužel není, protože poslední sežral ten chlap přede mnou (takhle přesně to neřekla, ale podstata sdělení je zhruba stejná). Tak jsem dostala kuře, snažila se tvářit vstřícně a nasadit výraz "v pohodě, já takhle cestuju běžně, takže mi nevadí, že si nemůžu dát dušený jehněčí na účet podniku, nejsem přece socka" a dala si víno na účet podniku, abych to potvrdila.
Pak se všude zhaslo a na stropě se rozsvítila světýlka, která připomínala noční oblohu. Dostali jsme polštářek a leteckou deku a já si říkala, že by vůbec nebylo od věci si tu deku nechat. Bohužel, mé zločinecké plány se nezdařily, jelikož deky se před přistáním opět vybíraly a pan letušák byl nekompromisní. Což mě poněkud rozladilo, ale říkala jsem si, že jsem si aspoň nepokazila karmu.
A po těch šesti hodinách jsme se ocitli na letišti v Dubaji. Ráda bych napsala nějaké poetické líčení o tom, jak moderní a vizuálně dynamické letiště v Dubaji je (protože Dubaj se tak nějak stala symbolem modernosti a vizuální dynamičnosti, ať už ta slova v praxi znamenají cokoli), je ovšem třeba citovat klasika, který kdysi napsal:
Stěží může být jen pouhou náhodou, že se v žádné pozemské řeči nikdy nevyskytl výraz “hezký jako letiště”. Letiště jsou ohavná. Některá velmi. Některá dosahují takového stupně ohavnosti, jaký může být pouze výsledkem zvláštního úsilí. Tato ohavnost je důsledkem skutečnosti, že letiště jsou plná unavených, podrážděných lidí, kteří právě zjistili, že jejich zavazadla se octla v Murmansku (murmanské letiště je ovšem jedinou výjimkou z tohoto jinak spolehlivého pravidla) a architekti se také houfně rozhodli dát tomuto faktu výraz ve svých kreacích.
Ten kousek z Dubaje, který jsem zažila na vlastní kůži, byla trasa z letiště k letištnímu hotelu, jež trvala asi 10 minut, a ta mi příliš dynamická ani moderní nepřišla. Hotel mi byl od Emirates přiklepnut zdarma, protože můj přestup trval déle než 8 hodin, což jsem kvitovala s povděkem, než mi na tom hotelu sdělili, že mě ráno stejně vyrazí už v půl 7, abych tam nezacláněla platícím zákazníkům (takhle přesně to neřekli, ale... no však víte). Tak jsem si svou chvíli na pokoji vykompenzovala aspoň delším pobytem na snídani.
Na letišti jsem se znovu shledala s Terkou, které od Emirates z nějakého podivného důvodu hotel přiklepnut nebyl, takže strávila noc pobíháním po letišti, marně hledajíc Wi-Fi, která měla být "po celém letišti a zcela zdarma", ale když se už konečně někde objevila čárka signálu, zdálo se, že by za ni Arabové rádi dostali zaplaceno. Překvapivě.
Dál do Sydney jsme pokračovali s australskou společností Quantas. Jejich zřízenec se mi při kontrole příručního zavazadla pokusil zkonfiskovat plyšového Ijáčka, čímž mi poskytl první ochutnávku australského humoru v praxi. Pak jsem konečně vstoupila na palubu největšího airbusu, co brázdí oblohu, a byla příjemně překvapena poměrně slušným dostatkem prostoru kolem sedadla, ve kterém jsem měla strávit následujících čtrnáct hodin.
Jo, čtrnáct. Já vím, že když jedete autobusem do Španělska, že to trvá dýl. Ale tohle bylo letadlo, krucinál. Takže když si to sečtete, zjistíte, že do Austrálie se letí celkem 20 hodin čistého času.
A to je od toho kontinentu prostě donebevolající nehoráznost.
Společnost Quantas se to snažila vykompenzovat solidní nabídkou filmů, hudby, dvou jídel a nekonečné zásoby sušenek vzadu v kuchyňce, což bylo super. Už méně super byly ty turbulence, které trvaly několik hodin (naštěstí ale začaly až po obědě!), upoutaly k sedadlům nás i posádku a byly skutečně vydatné. Poprvé v životě se mi stalo, že se se mnou letadlo propadlo o několik metrů, a pokud to už nikdy v životě nezažiju, budu šťastný člověk. Kapitán se nám později přiznal, že on sám takhle vytrvalé turbulence už dlouho nezažil. Ocenila jsem, že si tento poznatek schoval až na dobu, kdy jsme byli bezpečně zaparkováni na letišti v Sydney. Někteří piloti totiž tento profesionální přístup neovládají a rádi sdílejí své dojmy s pasažéry. Tak se například jedné mé kamarádce stalo, že v důsledku bouře nemohlo letadlo přistát a kroužilo kdesi nad Milánem. Veselý pilot cestující ujistil, že se nemají čeho bát, protože paliva mají dost ještě na dvě hodiny letu. Když o jednu hodinu a čtyřicet pět minut později letadlo stále kroužilo nad Milánem, atmosféra v letadle byla, mírně řečeno, poněkud nepřátelská.
Když jsme po těch 14 hodinách vytrvalého natřásání konečně přistáli, rozhodla jsem se tuto událost oslavit ukradením letecké deky. A tentokrát se mi to povedlo. A bylo mi jedno, že jsem si zkazila karmu, protože teplá a skladná letecká deka je lepší než nějaká karma.
Když jsme přistáli v Sydney, zrovna svítalo. Někdo nám ukradl jednu noc a podle dostupných informací nás čekal pořádný jet lag, protože v Austrálii je o 8 hodin víc - kousek na východ odtud začíná den a dá se říci, že vám píšu z budoucnosti. S časovým posunem se prý má bojovat tím, že člověk vůbec nepůjde spát a vydrží až do večera, přičemž do sebe bude celý den lít kafe, aby se z toho nezbláznil.
Blbost.
Já prospala dopoledne a byla odpoledne i večer natolik fit, že jsem se mohla projít po Sydney a večer dokonce zajít na své první australské pivo do své první australské hospody. Ale o tom až v dalším příspěvku, který bude už celý o Sydney, Opeře, papoušcích a dalších velice australských věcech.
A tady máte za odměnu letecký pohled na Dubaj, apokalyptické město budoucnosti.
Komentáře
Okomentovat