Přeskočit na hlavní obsah

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného než tenhle šutr a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?
        Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"
        Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu. Leden = australské léto. Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by tam jenom debil.
        Takže jsem si letenky samozřejmě koupila a vyrazila.

Uluru, srdce Austrálie

Uluru
Jak jsem řekla, nachází se Uluru hluboko v australském vnitrozemí (outback), konkrétně v oblasti s názvem Red Centre, na pomezí dvou australských států - Severního Teritoria a Jižní Austrálie. Název Red Centre (Rudý střed) je poměrně výstižný - označuje oblast nacházející se zhruba v geografickém středu Austrálie, oblast, kterou pokrývá rozžhavená červená poušť. A "srdcem" té červené pouště je právě Uluru.
        Není to poetické?

        V téhle poušti je v létě takové vedro, že si tam připadáte jak v sauně - v takové té správné finské, kde je maximální teplota a minimální vlhkost, takže vám plíce a chloupky v nose spaluje horký suchý vzduch a vy jenom doufáte, že když zvednete ruku a setřete si z čela čůrek horkého potu, tak z toho nedostanete infarkt. Stejně tak máte i v australské poušti pocit, že vzduch je těžká horká hmota, která vás tlačí k zemi a dusí zevnitř, že i čas zhutněl a zastavil se, protože na to, aby plynul, je moc vedro, že kdybyste na zem šlápli bosou nohou, tak budete mít popáleniny, a že rada "v poušti byste měli vypít minimálně jeden litr vody za hodinu" není tak směšná, jak se vám před odletem mohlo zdát.
        Jediný způsob, jak ten velkej červenej šutr vidět, je tak vyrazit tam po východu slunce nebo těsně před západem slunce. Ideálně tak, aby člověk oba tyto úkazy viděl v jejich průběhu a mohl tak obdivovat, jak se barva toho velkého červeného šutru postupně mění od jemně načervenalé přes sytě okrovou až po temně fialovou.
        Úderem 11. hodiny ranní vystoupá v poušti teplota na životu nebezpečných 39 stupňů a za těchto podmínek byste po pěti minutách pěší turistiky připomínali malou scvrklou švestku (nebo, pokud byste byli reportéry TV Nova, byste se radovali z nejlepší reportáže své kariéry, protože by se vám konečně povedlo usmažit vajíčko na kapotě od auta). Tahle príma teplota vydrží až do zhruba 7 večer, kdy už je bezpečné vystrčit čumák a jít se podívat na západ slunce.
        Takže z toho vyplývalo, že turistikou se dají strávit tak tři hodiny denně a zbytek dne má člověk sedět na pokoji, aby ho z toho nešlehlo.
        No, aspoň jsem pochopila, proč byly ty letenky tak levné.
        I přes nesnesitelné vedro není ale není australská poušť úplně bez života: stromů je tu sice pomálu, spíše narazíte na nějaké křoví a seschlou trávu, ale všude tu poletuje a pípá spousta roztodivného ptactva. Kde shánějí vodu, netuším. Zvířata jsou v tomhle ale mistři. Samozřejmě i tady jsou pavouci a různý brouci, protože ty bestie přežijou všechno, a taky se tu po nocích potulují psi dingo, ale prý je lidi moc nezajímají (nechtěla jsem se o tom osobně přesvědčovat, tak nevím). Jsou tu také klokani, takoví ti velcí, červení, jejichž kopnutí vás spolehlivě pošle do nejbližší (1000 km vzdálené) nemocnice. Pak je tu taky hromada ještěrek. A některé z nich vypadají, jak kdyby vylezly odněkud z Pána prstenů a ne zpod nejbližšího kamene. Na poušti holt musí bejt drsnej každej. A nebo se tak aspoň tvářit.
Thorny devil – moloch ostnitý
Noisy miner – květosavka křiklavá
Oblast australského vnitrozemí je tím pravým místem pro to, chcete-li zmizet z povrchu zemského. Na mobilní signál ani internetové připojení tu vážně nenarazíte. Stejně tak jako na benzínku (dojde-li vám při přejezdu vnitrozemím benzín, tak Bůh s vámi), obchod, lékaře, vodu... další živou bytost... Je to prostě poušť, to znamená, že pokud do ní chcete jet, musíte se na to předem pořádně vybavit a hlavně mít pro to setsakra dobrý důvod.
        Výlet na Uluru bývá jedním z takových důvodů (ale také existuje spousta dobrodruhů, kteří australské vnitrozemí chtějí přejet křížem krážem na motorkách), což vedlo k tomu, že se v blízkosti (50 km) této hory postavilo turistické centrum čítající 5 hotelů, 1 kemp, 1 hostel, 1 obchod s jídlem, 1 turistickou kancelář a 350 obchodů se suvenýry. Tohle je jediné místo, kde se můžete ubytovat v "těsné blízkosti Uluru". (Druhá "těsná blízkost" je asi 350 kilometrů daleko na sever. A stanování na divoko v poušti is not an option, viz předchozí příspěvek.) V tomhle resortu se vám dostane ubytování, jídla a vody a také stínu, který je přes den životně důležitý, a navíc si zde za nehorázné peníze můžete půjčit auto, se kterým budete prozkoumávat krásy pouště. Nebo, pokud tolik nehorázných peněz nemáte, protože jste je všechny utratili za letenku, si zde můžete zaplatit o něco méně nehorázný, ale pořád značně předražený výlet autobusem.

Pochopitelně jsem zvolila druhý nejlevnější způsob spaní  a to sice v hostelu. Nabízelo se ještě stanování v místním kempu, ale při představě, jak skvěle v tom stanu v tom čtyřicetistupňovém vedru bude a kolik přátelského místního hmyzu se mi do toho stanu nastěhuje, zatímco já budu venku fotit ten velkej červenej šutr, jsem se radši rozhodla pro ubytování na hostelu v apartním dámském 16lůžáku. Aspoň tam byla klimatizace. A taky tam byl venkovní bazén, ačkoli jsem pochybovala, že se v něm při takových teplotách udrží nějaká voda.
Červená pouštní zem
        Hned ze začátku jsem se taky snažila proaktivně ušetřit na půjčovném za auto (v jednom člověku je to vážně slušná pálka za půjčovné, za pojištění i za benzín) a i za fakultativní výlety, jejichž cena mi přišla neúměrná nabízenému zážitku. 1400 Kč za východ slunce nad velkym červenym šutrem v poušti? Ne, děkuji, radši budu socka. Tak jsem hned, jak jsem se ubytovala, zařvala na celý onen 16lůžák, jestli tam náhodou někdo nemá auto a nejede večer / zítra ráno / kdykoli jindy na Uluru, že bych se svezla a přispěju na benzín. (Uvažovala jsem taky o stopování, ale přece jenom stopovat v poušti bylo trochu moc i na mě. A navíc, když už jsem letěla takovou dálku, chtěla jsem mít jistotu, že ten velkej červenej šutr uvidím, a ne že moje kosti budou ohlodávat dingové, až mi nezastaví ani jedno auto). Protože mi štěstěna přála, byla na pokoji jedna velmi milá Australanka, která mi ochotně nabídla, že mě na Uluru odveze večer / zítra ráno / kdykoli jindy, že už to sice viděla, ale klidně se tam pojede podívat znova.
        Dohodly jsme se tedy, že vyrazíme další den ráno na východ slunce a že se nejdřív při západu slunce pokochám pohledem na ten velkej červenej šutr z jedné z mnoha vyhlídek, které se v turistickém areálu nacházely. (Vyhlídkou rozumějte kopeček červené hlíny, který se trochu více tyčil nad plackou červené hlíny všude okolo, a byla na něm lavička.) 
        A i z těch 50 kilometrů daleko byl ten výhled překvapivě zajímavý.

Uluru z vyhlídky
Všude kolem jenom červená hlína a křoví, tisíce a tisíce kilometrů ploché země a najednou obrovskej velkej červenej šutr v dáli, který nedával vůbec žádný smysl a vypadal jako velká piha na jinak poměrně hladké tváři pouště. Jak se tam vzal? Z čeho se vzal? Žije na něm něco? Jak je vlastně velký, když není s čím ho v té poušti poměřit? Co na to Jan Tleskač?
        Stát na vyhlídce a pozorovat, jak se poušť kolem v západu slunce pomalu proměňuje, byl hodně zvláštní zážitek. Bylo to způsobeno i tím, jak se vzduch ochladil na dýchatelnou teplotu a z pouště sálalo příjemné teplo, jak všechno kolem ztichlo, všechny cupitající ještěrky, pípající ptáci a cvrkající brouci, dokonce i japonští turisti, kteří si dali své foťáky na tichý režim, jak slunce nejdřív ozářilo celou horu a zbarvilo ji do ruda, aby pak zapadlo na protějším obzoru a postupně nořilo celou poušť do tmy. A jak si člověk v ten moment připadal, jako že byl svědkem něčeho hrozně jedinečného, ačkoli to byl jen západ slunce v poušti. V tuto chvíli jsem musela uznat, že ten šutr měl i takhle na dálku svoje majestátní kouzlo. A rázem se z velkého červeného šutru v poušti stalo Uluru. Protože se to prostě hodilo víc.

Ájina poetická chvilka, esence cestovatelské spokojenosti
Další den ráno jsem se s Australankou vypravila na východ slunce, který byl zhruba v šest ráno. Kolem Uluru je několik parkovišť, odkud můžete východ slunce pozorovat  buďto se díváte, jak slunce vychází za černou siluetou hory (odtud se ale pozorují hlavně západy slunce), nebo se díváte, jak na horu dopadají první sluneční paprsky (což je populárnější). S Australankou se nám nějakým záhadným způsobem podařilo zvládnout obojí. Nejdřív jsme přijely na stanoviště "slunce za horou" v domnění, že je to "slunce před horou", a posléze, když nám došlo, že to vypadá jinak, než by to vypadat mělo, jsme se rychle přesunuly na druhé. Obojí mělo své kouzlo, pro mě asi zvítězilo to první, nejspíš proto, že jsme na té vyhlídce byly úplně samy, zatímco na té druhé byla stovka Číňanů lezoucích po dřevěném hrazení ve snaze získat tu nejlepší fotku.

Uluru nořící se ze tmy
Uluru vynořivší se ze tmy



Sledovat poušť, která se probouzí k životu, je úplně stejně romantické jako sledovat poušť při západu slunce. Bohužel se ale společně s pouští probouzí k životu i australské mouchy, bytosti z pekel, které na mé škále nejdotěrnějších mrňavých zvířat překonaly i skotské muchničky, což je obdivuhodný výkon. Australská moucha je ze své podstaty tvor opuštěný, protože v poušti není moc věcí, které by mohla obtěžovat, s výjimkou ostatních australských much. Australská moucha proto zbožňuje turisty ještě víc než majitelé obchodů se suvenýry v okolí Uluru. Australská moucha se nespokojí s tím, že kolem vás bzučí a nebetyčně vás tím prudí. Australská moucha se z vás snaží slízat každou kapičku potu, která vám vyraší na čele, leze vám do uší, do nosu, do očí a do pusy a všemožně se vám prostě snaží dát najevo, jak je strašně ráda, že vás našla. Bezmezné lásky australské mouchy se nelze zbavit ani jejím zabitím, neboť je nechutně mrštná a ve výsledku zmlátíte akorát sami sebe. Australská moucha má také tu nešťastnou tendenci vyskytovat se ve společnosti ostatních australských much. Sedne-li si tedy na vás jedna, můžete mít jistotu, že do pěti vteřin jich na sobě budete mít dalších dvacet.
        Je několik možností, jak se s australskou mouchou vyrovnat. Buďto si koupíte apartní moskytiéru na klobouk (za kterou jsem nechtěla utrácet a navíc jsem odmítala vypadat jako debil), nebo se nastříkáte repelentem (který nefunguje), nebo krásy Uluru obdivujete potichu a se zavřenýma očima (v kterémžto případě jste mohli ušetřit ty peníze za letenku), nebo se s tím vnitřně smíříte a říkáte si, že jsou horší věci, že by po vás takhle mohli lézt třeba pavouci nebo krokodýli. Většina lidí si zvolí tu čtvrtou možnost a já to udělala taky tak. Bohužel ale člověku chvíli trvá, než do tohoto stadia dospěje, a do té doby je to vážně peklo.
Uluru z východní strany
Po východu slunce mě Australanka vysadila v poušti a odjela s tím, že si mě v 11 zase vyzvedne v návštěvnickém centru. Já si měla mezitím tu horu obejít. Mělo to zabrat cca 3 hodiny, protože Uluru má kolem dokola bezmála 10 kilometrů (není to žádný drobek) a protože bylo teprve ani ne sedm hodin, byla jsem plna sil a optimismu (hlavně proto, že můj batoh byl plný jídla a vody) a vyrazila v příjemném ranním pětadvacetistupňovém chládku na dlouhý pochod po turistické stezce kolem úpatí hory.
        Pokud o Uluru něco víte, tak jste asi slyšeli o tom, že se na něj dá i vylézt, a taky asi víte, že je to posvátná hora původních obyvatel, Aboriginců (Austrálců). Poté, co bílý australský muž tuto horu "objevil" a dal jí název Ayers Rock, stala se velmi slavnou, což vedlo k tomu, že se na ni přijely 
Prehistorické malůvky
podívat stovky jiných bílých mužů, kteří ji při té příležitosti chtěli i zdolat. Jenže Uluru je na zdolávání hora velice nevhodná. Je to holá, větrem dohladka ošlehaná pískovcová skála, ze které srdnatí horolezci padají jako švestky, zatímco opodál stojící Aboriginec nevěřícně kroutí hlavou. Dlouhou dobu se ale na horu lezlo i tak, přestože se na ní zabila spousta lidí - a to nejenom pádem, ale i celkovým selháním organismu po fyzické námaze v neskutečném vedru.
        S tím, jak australská vláda postupně začala původním obyvatelům navracet jejich původní území, vrátila Aborigincům i Uluru. Kolem byl zřízen národní park (za průjezd se platí a zatouláte-li se mimo vyznačené trasy, dostanete do hlavy bumerangem) a Aboriginci začali veřejnosti představovat Uluru ze svého pohledu, tedy ne jako další kopec, který je třeba pokořit, ale jako posvátné místo, ze kterého vychází celá místní aboriginská kultura Anangu a jejich mytologie o stvoření světa (tedy o Dreamtime, Čase snů), zvířat a lidí.
        Konkrétní místa hory, její záhyby a pukliny vlastně tvoří příběhy o různých bytostech a aboriginských předcích a tahle místa jsou pro Aborigince posvátná. (Ty příběhy jsou zajímavé, ale u mě nedopadly na příliš živnou půdu, takže jestli vás to zajímá víc, konzultujte internet, nikoli mě.)
        Představte si prostě Uluru jako takovou aboriginskou Bibli, jen s tím rozdílem, že není napsaná na papíře, ale na červeném pískovci (a taky ji asi nenajdete v zásuvce nočního stolku každého amerického hotelu). Je tedy pochopitelné, že se Aborigincům moc nelíbilo, že jim na jejich posvátnou horu někdo leze (a vzhledem k tomu, že na jejím vrcholu není žádné hygienické zázemí, že jim ji po svém výstupu ještě znehodnotí), přesto ale šplhání na ni nezakázali. 
        Oni poprosili, aby to lidé nedělali, protože někomu něco zakazovat není v jejich kultuře zvykem. 
        To mi přišlo víc fascinující než všechny ty informační cedule o tom, že támhletu prasklinu ve skále vpravo způsobila obří mytická ještěrka Lungata, když bojovala s obřím mytickým jedovatým hadem Liru. Aboriginci by si nedovolili někomu něco zakázat. No, odtud aspoň částečné vysvětlení, proč při kolonizaci Evropany tolik narazili. Ale je třeba říct, že to očividně celkem funguje a na Uluru už vážně moc lidí neleze, ačkoli oficiálně to povolené je.

Po téhle cestičce se jde nahoru



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude