Cestovatelské zkušenosti z Anglie

Takže pro změnu zase jedno ucelené téma, protože nic významnějšího se v Sheffieldu momentálně neděje - nepočítám-li tedy to, že se blíží zkouškové (pche), obchody zaplavila vlna vánočních kýčů (Santové s přehledem vedou), venku je střídavě hnusně a extrémně hnusně (pomalu mi začíná svítat, proč že se ti Britové tak snažili v uplynulých staletích dostat z tohohle ostrova pryč) a mně se pomalu ale jistě začíná přejídat kuskus i brambory. S nadějí se upínám k Vánocům, kdy budu mít na stole jídlo, které bude mít více než dvě barvy, kolem sebe lidi, kteří nemluví Rumunsky (ano, vím, že jsem v Anglii) a na starosti nic, kromě toho, kterou z těch čokoládových báboviček do sebe natlačím nejdřív, místo toho, na kolik vyjde poslední účet za elektřinu, co si sakra uvařím k večeři, nebo proč, doprčic, musím dělat na hodinu angličtiny už dvacátou prezentaci na dvacáté debilní téma, když za ni stejně nikdy nedostanu známku.
Tudíž se dnes, vážení čtenáři, čtenářky a náhodní kolemklikající, podíváme na to, jak se v Anglii cestuje. Cestování v Anglii totiž není jen tak.
Tak zaprvé potřebujete skutečně tučné konto. To, že jsme z Čech zvyklí přepravit si zadek z jednoho konce republiky na druhý za tři stovky neznamená, že s touto částkou v Anglii nevystačíte jen do 5 mil vzdálené vesnice. Samozřejmě, pokud nepotřebujete cestovat na úrovni, můžete zkusit stop nebo bus. Busy jsou tu levné, třeba bus do Londýna stojí 5 liber, což je fakt prďácká cena. Potíž je v tom, že tam jede déle jak pět hodin, protože po cestě staví ještě ve všemožných přilehlých zapadákovech - cesta touhle nádherou mě čeká v lednu v opačném směru a vážně se nemůžu dočkat. Další problém s autobusy je v tom, že jízdní řády na internetu se neshodují s jízdními řády tištěnými na letáčcích, které dostanete v místním travelcentru, a už vůbec nic se neshoduje s reálným odjezdem autobusu, což dokáže slabé povahy přinejmenším rozladit. Z hlediska vzhledu jsou autobusy takový lepší průměr - tedy autobusy jsou samy o sobě moderní a moc pěkné a nablýskané, potíž je, že v nich jezdí prasáčtí Angličané, kteří na zem drobí brambůrky a všeobecně zasviňují karoserii i podlahu. Zajímavá věc na anglických autobusech je ta, že očividně porušují fyzikální zákony. Byla jsem svědkem toho, jak se tlustý doubledecker proplétal křivolakými uličkami anglické vesnice, mezi kterými by se s obtížemi vytočil i zdatný cyklista, a zatímco pasažéři sledovali celý proces s obavami a čekali, kdy už konečně čelním sklem narazí do protilehlého domu, autobusák se zdatně točil, přidával potřebné milimetry a nakonec hrdinně vyvázl bez jediného škrábnutí. Celé to působilo naprosto neuvěřitelně a podle mého tak místní autobusáci buď podstupují zvláštní tajný výcvik ve vládní organizaci specializující se na úzké silnice, nebo vlastní přístroj na ohýbání prostoru. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Ovšem vlaky, to je něco naprosto jiného. Anglické vlaky v porovnání s českými, to je jako Martin Hilský v porovnání s Google Translatorem. A nebo, pokud chcete neintoušské přirovnání, jako Rolls-Royce v porovnání s trojspřežím, v němž jsou jenom dva koně, z nichž jeden má šedý zákal a druhý kulhá. Anglické vlaky jezdí na čas (s výjimkou období záplav - jako třeba teď - kdy občas zmizí pod vodou a proto nabírají mírné zpoždění). Anglické vlaky mají čisté sedačky. Anglické vlaky mají pěkné záchody (a tím nemyslím jen to, že se vám nechce zvracet, když kolem nich projdete. Ne, na těchto záchodech si po vykonání potřeby stále připadáte důstojně a odcházíte se ctí a ne s nutkavým pocitem vrazit si ruce do kyseliny sírové, abyste si je vydezinfikovali). Anglické vlaky mají příjemné a vtipné průvodčí. V anglických vlacích mají pitelné kafe.
Rozdíl oproti českým vlakům je v tom, že to pochopitelně všechno stojí asi čtyřikrát tolik. Ovšem pokud jste chytří a pořídíte si slevovou kartu na dráhy a navíc lístky kupujete s předstihem a po internetu, z deseti liber se vám najednou vyklubou čtyři a to už se unést dá. Pravda, ne vždy to funguje. Občas si internetový systém postaví hlavu a posílá vás na jiná místa a v jiném čase, než chcete. Občas si postaví hlavu výdejní automat na nádraží a než vám natiskne těch deset papírků, co potřebujete k úspěšné cestě (místenka, účet, údaj o slevě na kartu, vlastní jízdenka...), dá vám pěkně zabrat. Pokud ho vůbec najdete. O čemž zase ví něco můj tatínek, který podle všeho půl hodiny pobíhal po Leedsu jak zmatená včela, než daný automat lokalizoval. (Oprava: Jak mi bylo sděleno, tatínek pouze chodil po nádražní hale v Leedsu, mírně znepokojeným pohledem pozoroval výdejní automaty a zvažoval, který je ten správný. Jeho obrovské vnitřní utrpení bylo patrné pouze několika vybraným pozorovatelům, protože po celou dobu vypjaté situace nehnul ani brvou, a svůj těžký úděl nesl statečně a se ctí.)
Dalším menším problémem je, že občas nevíte, kterým vlakem vlastně máte jet. V Anglii totiž rádi zatajují informace, ve kterých zastávkách vlak staví. Staví-li tedy např. v 10 zastávkách, na informační tabuli vám ukáží tři a zbytek si máte asi vydedukovat z toho, jakou vodu po holení používá váš strojvedoucí. Občas je potřeba metoda pokus-omyl, zabírá ale také zmatené běhání po nástupišti a obtěžování ostatních cestujících hloupými dotazy.
No a nakonec je tady osazenstvo vlaku. Bohužel, tady se opět uplatnilo známé pravidlo, že je-li něco pěkné, vždycky vám to může pokazit nějaký neznámý debil. Většinu času - vzhledem k vysoké ceně lístků - jezdí vlakem lidé klidní, umytí, tišší a čtoucí. To jsou prototypy ideálních cestujících. V poněkud horším případě potkáte rodiny s dětmi nebo bandu kamarádů, kteří se dlouho neviděli a mají tendenci hlučet, v takovém případě se ale můžete přestěhovat jinam, protože místa je ve vlaku většinou dost. V anglických vlacích se sice hraje na místenky a rezervaci sedadel, nikdo si s tím ale hlavu příliš neláme a všichni si vzájemně zasedávají svá rezervovaná místa. Chcete-li si ale zvednout sebevědomí, uplatnění nároku na zarezervované místo je skvělý způsob, jak to udělat. Angličan se s vámi totiž většinou nehádá. Hezky si sbalí svůj kufr a deštník a odsune se jinam, zatímco vy se můžete vítězně zanořit do svého sedadla 20A s výhledem na okolní krajinku.
Ale zpátky k otravným cestujícím. Na zpáteční cestě z Liverpoolu, kde jsme se Zuzkou strávily příjemnou sobotu, se mi poštěstilo zažít něco, z čehož se ještě teď budím v noci hrůzou. Sdílela jsem vlak s 20 anglickými fanoušky Manchesteru United.
Dvaceti.
Anglickými.
Fotbalovými.
Fanoušky.
Jeli zrovna ze zápasu a bohužel dopadl dobře, protože jinak by zaprdle seděli v koutě a trucovali, což bych uvítala mnohem víc, než to týrání, které způsobovali mým mozkovým buňkám, když se řevem snažili přesvědčit jeden druhého, který kouč týmu je lepší, které pivo se na fotbal víc hodí, kdo z celé té bandy je největší sexista (tohle téma jsem upřímně moc nepochopila), kdo umí nejvíc sprostých písní (což posléze hned nahlas demonstrovali) a kdo komu dá přes hubu, jestli se nezačne chovat slušně. Celý tenhle all-inclusive balíček jsem měla přímo za hlavou dvě hodiny cestou do Sheffieldu a utéct nebylo kam, protože náš vlak dorazil namísto s pěti pouze se dvěma vagóny, takže byl notně natřískaný, za což se nám průvodčí neustále omlouval, vzhledem k situaci mi ale měl spíš nabídnou čokoládu nebo Rohypnol. Uprostřed všeobecného tyjátru Zuzka usla, což dodnes nechápu, a já se mezitím pokoušela zoufalstvím sežrat sedadlo před sebou, když za mou hlavou již potřetí znělo něco jako "johoho, my jim dáme na prdel". Vyvrcholení nastalo v Sheffieldu, kdy jsem se přes dvacet uřvaných fanoušků nestihla čas prodrat ven z vlaku a už do něj začali nastupovat noví cestující, tudíž hrozilo, že pojedu až do Nottinghamu. S počátečním "Excuse me!" a posléze s "Uhni, vole!" jsem se proboxovala ven na nástupiště, kde jsem celé nádraží zahrnula tak vybraným repertoárem nadávek, že by se nad tím začervenal i slovník vulgarismů. Zuzka se asi rozhodovala, jestli chce s takovou osobou dál cestovat, zatímco se kolemstojící slušně vychovaní Angličané pohoršovali nad mou snahou sdělit světu veškeré křivdy, které se mi za poslední dvě hodiny staly.
S výjimkou tohoto otřesného zážitku ale na místní vlaky nedám dopustit. Pravda, ty české slibují mnohem více romantiky - pokud jedete na vodu, máte kytáru, dobrou lahev a k tomu třeba Bravíčko, aby byla zábava, jsou rozkodrcané české vlaky s tmavě červenou koženkou naprosto ideální. Jejich zpoždění dodá vašemu výletu punc dobrodružství, jejich hororová toaleta zase skvělou historku k vyprávění (ale až po jídle). Přesto jsem ale tohle ochotná tohle obětovat za slušné kafe, umyvadlo s mýdlem, a pohodovou a rychlou cestu. Spolucestující si ale koupit nemůžete, což je poslední vada na kráse, jenže to byste zas pak neměli o čem psát na blog. Takže tak.