Přeskočit na hlavní obsah

Cestovatelské zkušenosti z Anglie

Takže pro změnu zase jedno ucelené téma, protože nic významnějšího se v Sheffieldu momentálně neděje - nepočítám-li tedy to, že se blíží zkouškové (pche), obchody zaplavila vlna vánočních kýčů (Santové s přehledem vedou), venku je střídavě hnusně a extrémně hnusně (pomalu mi začíná svítat, proč že se ti Britové tak snažili v uplynulých staletích dostat z tohohle ostrova pryč) a mně se pomalu ale jistě začíná přejídat kuskus i brambory. S nadějí se upínám k Vánocům, kdy budu mít na stole jídlo, které bude mít více než dvě barvy, kolem sebe lidi, kteří nemluví Rumunsky (ano, vím, že jsem v Anglii) a na starosti nic, kromě toho, kterou z těch čokoládových báboviček do sebe natlačím nejdřív, místo toho, na kolik vyjde poslední účet za elektřinu, co si sakra uvařím k večeři, nebo proč, doprčic, musím dělat na hodinu angličtiny už dvacátou prezentaci na dvacáté debilní téma, když za ni stejně nikdy nedostanu známku.
Tudíž se dnes, vážení čtenáři, čtenářky a náhodní kolemklikající, podíváme na to, jak se v Anglii cestuje. Cestování v Anglii totiž není jen tak.
Tak zaprvé potřebujete skutečně tučné konto. To, že jsme z Čech zvyklí přepravit si zadek z jednoho konce republiky na druhý za tři stovky neznamená, že s touto částkou v Anglii nevystačíte jen do 5 mil vzdálené vesnice. Samozřejmě, pokud nepotřebujete cestovat na úrovni, můžete zkusit stop nebo bus. Busy jsou tu levné, třeba bus do Londýna stojí 5 liber, což je fakt prďácká cena. Potíž je v tom, že tam jede déle jak pět hodin, protože po cestě staví ještě ve všemožných přilehlých zapadákovech - cesta touhle nádherou mě čeká v lednu v opačném směru a vážně se nemůžu dočkat. Další problém s autobusy je v tom, že jízdní řády na internetu se neshodují s jízdními řády tištěnými na letáčcích, které dostanete v místním travelcentru, a už vůbec nic se neshoduje s reálným odjezdem autobusu, což dokáže slabé povahy přinejmenším rozladit. Z hlediska vzhledu jsou autobusy takový lepší průměr - tedy autobusy jsou samy o sobě moderní a moc pěkné a nablýskané, potíž je, že v nich jezdí prasáčtí Angličané, kteří na zem drobí brambůrky a všeobecně zasviňují karoserii i podlahu. Zajímavá věc na anglických autobusech je ta, že očividně porušují fyzikální zákony. Byla jsem svědkem toho, jak se tlustý doubledecker proplétal křivolakými uličkami anglické vesnice, mezi kterými by se s obtížemi vytočil i zdatný cyklista, a zatímco pasažéři sledovali celý proces s obavami a čekali, kdy už konečně čelním sklem narazí do protilehlého domu, autobusák se zdatně točil, přidával potřebné milimetry a nakonec hrdinně vyvázl bez jediného škrábnutí. Celé to působilo naprosto neuvěřitelně a podle mého tak místní autobusáci buď podstupují zvláštní tajný výcvik ve vládní organizaci specializující se na úzké silnice, nebo vlastní přístroj na ohýbání prostoru. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Ovšem vlaky, to je něco naprosto jiného. Anglické vlaky v porovnání s českými, to je jako Martin Hilský v porovnání s Google Translatorem. A nebo, pokud chcete neintoušské přirovnání, jako Rolls-Royce v porovnání s trojspřežím, v němž jsou jenom dva koně, z nichž jeden má šedý zákal a druhý kulhá. Anglické vlaky jezdí na čas (s výjimkou období záplav - jako třeba teď - kdy občas zmizí pod vodou a proto nabírají mírné zpoždění). Anglické vlaky mají čisté sedačky. Anglické vlaky mají pěkné záchody (a tím nemyslím jen to, že se vám nechce zvracet, když kolem nich projdete. Ne, na těchto záchodech si po vykonání potřeby stále připadáte důstojně a odcházíte se ctí a ne s nutkavým pocitem vrazit si ruce do kyseliny sírové, abyste si je vydezinfikovali). Anglické vlaky mají příjemné a vtipné průvodčí. V anglických vlacích mají pitelné kafe.
Rozdíl oproti českým vlakům je v tom, že to pochopitelně všechno stojí asi čtyřikrát tolik. Ovšem pokud jste chytří a pořídíte si slevovou kartu na dráhy a navíc lístky kupujete s předstihem a po internetu, z deseti liber se vám najednou vyklubou čtyři a to už se unést dá. Pravda, ne vždy to funguje. Občas si internetový systém postaví hlavu a posílá vás na jiná místa a v jiném čase, než chcete. Občas si postaví hlavu výdejní automat na nádraží a než vám natiskne těch deset papírků, co potřebujete k úspěšné cestě (místenka, účet, údaj o slevě na kartu, vlastní jízdenka...), dá vám pěkně zabrat. Pokud ho vůbec najdete. O čemž zase ví něco můj tatínek, který podle všeho půl hodiny pobíhal po Leedsu jak zmatená včela, než daný automat lokalizoval. (Oprava: Jak mi bylo sděleno, tatínek pouze chodil po nádražní hale v Leedsu, mírně znepokojeným pohledem pozoroval výdejní automaty a zvažoval, který je ten správný. Jeho obrovské vnitřní utrpení bylo patrné pouze několika vybraným pozorovatelům, protože po celou dobu vypjaté situace nehnul ani brvou, a svůj těžký úděl nesl statečně a se ctí.)
Dalším menším problémem je, že občas nevíte, kterým vlakem vlastně máte jet. V Anglii totiž rádi zatajují informace, ve kterých zastávkách vlak staví. Staví-li tedy např. v 10 zastávkách, na informační tabuli vám ukáží tři a zbytek si máte asi vydedukovat z toho, jakou vodu po holení používá váš strojvedoucí. Občas je potřeba metoda pokus-omyl, zabírá ale také zmatené běhání po nástupišti a obtěžování ostatních cestujících hloupými dotazy.
No a nakonec je tady osazenstvo vlaku. Bohužel, tady se opět uplatnilo známé pravidlo, že je-li něco pěkné, vždycky vám to může pokazit nějaký neznámý debil. Většinu času - vzhledem k vysoké ceně lístků - jezdí vlakem lidé klidní, umytí, tišší a čtoucí. To jsou prototypy ideálních cestujících. V poněkud horším případě potkáte rodiny s dětmi nebo bandu kamarádů, kteří se dlouho neviděli a mají tendenci hlučet, v takovém případě se ale můžete přestěhovat jinam, protože místa je ve vlaku většinou dost. V anglických vlacích se sice hraje na místenky a rezervaci sedadel, nikdo si s tím ale hlavu příliš neláme a všichni si vzájemně zasedávají svá rezervovaná místa. Chcete-li si ale zvednout sebevědomí, uplatnění nároku na zarezervované místo je skvělý způsob, jak to udělat. Angličan se s vámi totiž většinou nehádá. Hezky si sbalí svůj kufr a deštník a odsune se jinam, zatímco vy se můžete vítězně zanořit do svého sedadla 20A s výhledem na okolní krajinku.
Ale zpátky k otravným cestujícím. Na zpáteční cestě z Liverpoolu, kde jsme se Zuzkou strávily příjemnou sobotu, se mi poštěstilo zažít něco, z čehož se ještě teď budím v noci hrůzou. Sdílela jsem vlak s 20 anglickými fanoušky Manchesteru United.
Dvaceti.
Anglickými.
Fotbalovými.
Fanoušky.
Jeli zrovna ze zápasu a bohužel dopadl dobře, protože jinak by zaprdle seděli v koutě a trucovali, což bych uvítala mnohem víc, než to týrání, které způsobovali mým mozkovým buňkám, když se řevem snažili přesvědčit jeden druhého, který kouč týmu je lepší, které pivo se na fotbal víc hodí, kdo z celé té bandy je největší sexista (tohle téma jsem upřímně moc nepochopila), kdo umí nejvíc sprostých písní (což posléze hned nahlas demonstrovali) a kdo komu dá přes hubu, jestli se nezačne chovat slušně. Celý tenhle all-inclusive balíček jsem měla přímo za hlavou dvě hodiny cestou do Sheffieldu a utéct nebylo kam, protože náš vlak dorazil namísto s pěti pouze se dvěma vagóny, takže byl notně natřískaný, za což se nám průvodčí neustále omlouval, vzhledem k situaci mi ale měl spíš nabídnou čokoládu nebo Rohypnol. Uprostřed všeobecného tyjátru Zuzka usla, což dodnes nechápu, a já se mezitím pokoušela zoufalstvím sežrat sedadlo před sebou, když za mou hlavou již potřetí znělo něco jako "johoho, my jim dáme na prdel". Vyvrcholení nastalo v Sheffieldu, kdy jsem se přes dvacet uřvaných fanoušků nestihla čas prodrat ven z vlaku a už do něj začali nastupovat noví cestující, tudíž hrozilo, že pojedu až do Nottinghamu. S počátečním "Excuse me!" a posléze s "Uhni, vole!" jsem se proboxovala ven na nástupiště, kde jsem celé nádraží zahrnula tak vybraným repertoárem nadávek, že by se nad tím začervenal i slovník vulgarismů. Zuzka se asi rozhodovala, jestli chce s takovou osobou dál cestovat, zatímco se kolemstojící slušně vychovaní Angličané pohoršovali nad mou snahou sdělit světu veškeré křivdy, které se mi za poslední dvě hodiny staly.
S výjimkou tohoto otřesného zážitku ale na místní vlaky nedám dopustit. Pravda, ty české slibují mnohem více romantiky - pokud jedete na vodu, máte kytáru, dobrou lahev a k tomu třeba Bravíčko, aby byla zábava, jsou rozkodrcané české vlaky s tmavě červenou koženkou naprosto ideální. Jejich zpoždění dodá vašemu výletu punc dobrodružství, jejich hororová toaleta zase skvělou historku k vyprávění (ale až po jídle). Přesto jsem ale tohle ochotná tohle obětovat za slušné kafe, umyvadlo s mýdlem, a pohodovou a rychlou cestu. Spolucestující si ale koupit nemůžete, což je poslední vada na kráse, jenže to byste zas pak neměli o čem psát na blog. Takže tak.





Komentáře

  1. Chtěl bych se ohradit proti pomluvě, že jsem na nádraží půl hodiny pobíhal a hledal automat na lístky. Nebylo třeba pobíhat. Všechny tři druhy byly v jedné hale a všechny byly automated ticket machine. Žádný však viditelným způsobem nenabízel vyzvednutí zakoupených jízdenek. Cestovatel tak může trpět a ani se přitom nenaběhá...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je umělecká licence! Autorské zpracování skutečnosti a řečnická figura s názvem hyperbola. Věřím, že jsi se po hale pohyboval distingovaně a se ctí, ale takhle to mnohem lépe vyjadřuje míru tvé újmy.

      Vymazat
    2. Ale já jsem utrpěl újmu i bez pobíhání. A toho si považuji!

      Vymazat
    3. No dobře, no, já ti to tam snad opravím...

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude