The Sheffield Times

V pondělí mi začala škola. Navzdory zkušenostem z minulých let jsem se do ní skutečně nefalšovaně těšila, a to ačkoli venku lilo jako z konve, protože příchodem 24. září v Anglii začíná Zima, která končí příchodem 24. června, a projevuje se deštěm, šerem a neskutečně ledovým vichrem. Zachumlala jsem se tedy do svého nového kabátu (Marks and Spencer, barva královské modři, dvě řady knoflíků a límec k pohledání) a vyrazila na první hodinu, seminář anglicko-českého překladu. Věděli jste, že v Sheffieldu můžete studovat češtinu? No, můžete. A někteří to dělají. Je jich celkem asi tak... pět. Aspoň podle toho, kolik se nás sešlo na semináři: tři české erasmačky z Karlovky a 5 anglických studentů, kteří se zhruba druhým nebo třetím rokem učí česky. Vzhledem k tomu, že překládat se bude výhradně směrem z Čj do Aj, vyplývá z toho, že česká skupina bude tvořit gramaticky chybné texty, zatímco skupina anglická bude tvořit texty gramaticky správné ale obsahově naprosto vyšinuté, protože neporozum

Minule jsem na sheffieldskou univerzitu pěla samé ódy, takže přišel čas na trochu toho bláta. Ukázalo se totiž, že ve spolehlivosti, organizovanosti, srozumitelnosti a spokojenosti zákazníka sheffieldská univerzita zdatně sekunduje České poště. A vše se to týká tak triviální záležitosti, jako je zápis. Zápis na University of Sheffield trvá tři dny a stojí spoustu krve a potu. Přestože již na konci jara vyplníte mnohastránkový online formulář, kde se ptají i na velikost bot a co měla vaše babička ten den k obědu, všechny informace se během léta odešlou kamsi do Bhútánu, odkud je očividně nemožné je v září opět získat. Jinak si nedovedu vysvětlit, že se v 21.století v zemi, kde vymysleli počítač, provádí zápis pomocí velkého žlutého papíru, se kterým během zápisového týdne běháte od čerta k ďáblu a necháte si do něj čmárat více či méně pochybnými lidmi. Skutečně pikantním zážitkem byl tzv. Module Enrolment v centru Octagon. Tam si jakože máte nechat zapsat všechny předměty, které chcet

Než jsem přišla do Sheffieldu, můj studentský život sestával (kromě občasného učení) převážně z hospod, klubů, domácích party, několika kulturních akcí a společného pláče nad bramborami v menze. Zahraniční studenty jsem většinou viděla jen z dálky, a to pouze tehdy, kdy zoufale běhali po fakultě a hledali učebnu / studijní oddělení / záchod. Potkat se s někým mimo svůj obor bylo prakticky nemožné, leda opět přes jiné lidi, kteří byli ochotní vás seznámit. Pokud jsem měla nějaký problém, znamenalo to otravnou návštěvu studijního oddělení. Sehnat na fakultě pitelné kafe se mi dosud nepodařilo, a pokud jsem hledala místo, kam se na pár hodin uklidit a třeba si jen číst, většinou jsem musela skončit v knihovně. Jenže to není tak docela místo pro kávu, brakovou literaturu a nohy na stole, jelikož na vás kolemstudující intouši koukají dost blbě.  Na University of Sheffield to všechno funguje trochu jinak. Studentský život je vám násilně pumpován do žil od okamžiku, kdy se poprvé přiblížíte

Pár všeobecných poznatků, které jsem nashromáždila za ten týden, co tady jsem. Město Kopcovité. Jako San Francisco, ale ne tak ploché. Architektonicky zajímavé a promyšlené, klidné a relativně bezpečné (asi jako každé větší město). Nejzelenější město v Británii, zatím nemohu potvrdit, viděla jsem jen dva parky, ale vzduch se tu rozhodně dýchá dobře. Doprava spolehlivá, ačkoli drahá, ale pokud nasednete do autobusu 95, máte jistotu, že z autobusu 95 také vystoupíte a řidič vás navíc vyprovodí slovy "Have a nice day." Kalí to nedostatek nočních autobusů (respektive jejich naprostá absence), ale Univerzita provozuje tzv. Womens' Minibus, který vás večer a v noci za libru padesát odveze od univerzity až před vchodové dveře, tedy za předpokladu, že jste žena. Pánové se prý před místními násilníky snadno ubrání. Lidé Přátelští a milí, vůbec ne ty anglické studené čumáky, o kterých věčně slyšíte. Lidé v MHD se netváří, jako kdyby právě jeli z kolonoskopie, lidé sedící na l

Přišel čas na to vám ve stručnosti nastínit, jak si tady žiju. Nakonec jsem skončila v pokojíku ve třetím patře, který má tu výhodu, že má vlastní koupelnu, takže mě nikdo neomezuje a ani neobtěžuje. Na druhou stranu to znamená, že do kuchyně to mám dvě patra dolů, a kdo mě zná, ví, že v kuchyni trávím více času než je zdrávo (tedy správně by bylo v lednici, ale lednice není místnost, bohužel). Kuchyňku už si pomalu vybavuji šuntózním nádobím z místního obchodu typu "Vše za 39", většinu věcí ale pořád kradu Rumunce. Sahat na věci Indky mám zakázáno, protože Indka je vegetarián a mohla bych ji otrávit. Naštěstí se ale projevila jako chápavá osoba - když jsem včera připravovala v kuchyni maso, ani nemrkla a loupala si svou bramboru. Žádné "víš, že jíš živého tvora?" nebo "doufám, že tě to celou noc bude tížit v žaludku" nebo "zrůdo", a tak to má být. Velmi kvalitně se s ní povídá, má takový ten roztomilý indický přízvuk a archaickou angličtinu. Kdy

Dnešní ráno jsem zahájila letem ze schodů. Nebylo to až tak překvapivé, vzhledem k tomu, jak úzké a prudké ty schody jsou, a vzhledem ke skutečnosti, že jsem na sobě měla silonky. Přesto mě to poněkud zaskočilo a tak jsem ze sebe nevydala ani hlásku, nepočítám-li ty dunivé rány, které byly asi slyšet i u sousedů. Matku Rumunku zvuk vylákal z pokoje, a když mě spatřila na podlaze před dveřmi, věnovala mi zvědavý pohled a - vzhledem k nevyvinuté slovní zásobě - shrnula veškeré své dojmy a otázky do jednoduchého: "Andrea?" "Spadla jsem ze schodů", řekla jsem duchapřítomně, ačkoli to z mé strany bylo nejspíš redundantní, vzhledem k tomu, že jsem byla jednou nohou na schodech, druhou v kuchyni a třetí venku na ulici. Navíc matka Rumunka stejně neví, co jsou to "stairs" a se slovesy má taky potíže. S nově nabytou důstojností jsem se vypravila na obchůzku do nedalekého obchodu s potřebami pro domácnost. Zjistila jsem totiž, že mi poněkud protahuje okno v pokoji

Sláva! Vlak zastavil, kde měl, a Ája byla davy lidí nevybíravě vystrkána na perón. Po předchozích zkušenostech s kufry jsem vyměkla a vzala si taxíka. Ten mě hodil až před dům číslo 83, což taxikář asi vyčetl z hvězd, protože široko daleko nebylo na dveřích žádné číslo. Tak jsem použila mobil a zavolala svou slečnu domácí, která si mě přiběhla sebrat z ulice. První úleva se dostavila. Slečna Angelica je zcela normální a přátelská.  Domek je klasický a anglický. Což znamená že je velmi úzký, schody v něm jsou na rozbití úst, má malou zahrádku vzadu na dvorku a v umyvadle dva kohoutky (neskutečné. Kdy už těm Angličanům konečně dojde, že takhle se to v civilizovaném světě prostě nedělá?). Pokoj je zcela normální a k mému nezměrnému úžasu je natolik velký, že nebudu muset vyjít za dveře, když budu chtít pohnout hlavou. Vzhledem k tomu, jak malý se domek jevil, jsem si po tomto zjištění připadala jak ve Weasleyovic stanu. V domku kromě Rumunky Angelicy pobývá i jakási Indka Chandrika (ješ

Takže bez zbytečných okolků - nacházíte se na cestovním blogu, který jsem stvořila za účelem své erasmácké cesty do Sheffieldu. Jednak tím uspokojím svou grafomanskou duši, jednak tím uspokojím ty z vás, které skutečně (sic!) zajímá, co v té Anglii budu dělat, takže když pak s vámi budu skypovat, nebo si jen tak psát, budeme mít soubor sdílených znalostí a vy budete moci začít konverzaci upřímným: "Hej, já ti tak závidím, že jsi na křižovatce Carterknowle Road a Abbeydale Road potkala Davida Tennanta!" namísto obligátního: "Tak co škola?" Takže, pokud máte zájem, sledujte tento blog (když zmáčknete to správné tlačítko vlevo nahoře, bude vám chodit i upozornění do mejlu, no není to krása?), nechávejte alespoň jednoslovné výkřiky, když už ne komentáře, a myslete na mě, až budete jíst český chleba. A teď už k meritu věci, kterým je: Ájina výprava do Anglie V pondělí večer jsem se ve velkém stylu vydala na letiště se dvěma tučnými kufry vážícími dohromady 44 kilo. Oba