Přeskočit na hlavní obsah

Šefílde, tady mě máš

Sláva! Vlak zastavil, kde měl, a Ája byla davy lidí nevybíravě vystrkána na perón. Po předchozích zkušenostech s kufry jsem vyměkla a vzala si taxíka. Ten mě hodil až před dům číslo 83, což taxikář asi vyčetl z hvězd, protože široko daleko nebylo na dveřích žádné číslo. Tak jsem použila mobil a zavolala svou slečnu domácí, která si mě přiběhla sebrat z ulice. První úleva se dostavila. Slečna Angelica je zcela normální a přátelská. 
Domek je klasický a anglický. Což znamená že je velmi úzký, schody v něm jsou na rozbití úst, má malou zahrádku vzadu na dvorku a v umyvadle dva kohoutky (neskutečné. Kdy už těm Angličanům konečně dojde, že takhle se to v civilizovaném světě prostě nedělá?). Pokoj je zcela normální a k mému nezměrnému úžasu je natolik velký, že nebudu muset vyjít za dveře, když budu chtít pohnout hlavou. Vzhledem k tomu, jak malý se domek jevil, jsem si po tomto zjištění připadala jak ve Weasleyovic stanu.
V domku kromě Rumunky Angelicy pobývá i jakási Indka Chandrika (ještě jsem ale neměla tu čest), Rumunčina sestra a hlavně Rumunčina matka. Doufám, že jen přechodně, protože si s ní člověk fakt moc nepokecá, jelikož anglicky neumí ani zbla. Což by ani tak nevadilo, kdyby si ta paní povídat nechtěla. Komunikovat pouze pomocí infinitivů a ukazovacích zájmen jsem se odnaučila v dost raném věku a je hodně složité se do toho vracet.
A Sheffield jako takový mě skutečně překvapil. Jednak, co se architektury týče (vedle skutečně starých viktoriánských budov jsou naplácané moderní paneláky a nikomu to očividně nevadí), jednak i co se týče jeho polohy. Angelica říkala, že Sheffield se rozléhá na 7 kopcích a já měla pocit, že jsem za odpoledne všech těch 7 kopců skutečně ztekla (já vím, že se většinou ztékají hradby, ale chudák slovo, ať si to užije). Nohy mě bolely šíleně. Angelica upozorňovala na to, že po Sheffieldu nikdo nechodí na podpatcích, protože hrozí ochrnutí kotníků. Zcela to chápu. 
Lidé jsou tady vstřícní a mluví divně. Wikipedie tvrdí, že mají jiho-yorkshireský přízvuk, tzv. Tyke, ale já tomu prostě říkám zločin vůči Received Pronunciation. Co by na to řekl pan profesor Volín z fonetiky angličtiny, vážně netuším. Ale možná by byl uchvácen tak jako já, když jsem poprvé v životě slyšela "Shut up" vyslovené tak, jak se píše. Navíc mají všichni velmi zajímavý zvyk oslovovat každého "love". A to skutečně každého. A v jakékoli situaci. Tak můžete "drahouškem" nazvat svého řidiče autobusu, prodavače v Tescu či náhodného kolemjdoucího. Všichni se chovají, jako kdyby se vzájemně znali, což jim v půl milionovém městě skutečně nevěřím. Ale je to roztomilé a hodlám tento obyčej pochytit.
Sheffieldská doprava si mne získala svou blbuvzdorností, mají hromadu autobusů, které se vzájemně kříží na jedné centrální stanici u nádraží, a pak tři linky tramvaje, tzv. "Supertram". Nevím, čím se liší od té klasické pražské, zvonky mají úplně stejně otravné, jen ty řidiče možná o něco méně. Jedna jízda touhle parádou ale stojí asi 90 korun, což mi super rozhodně nepřijde.

A na závěr pár momentek, které jsem pořídila za odpoledne, zatímco jsem s sebou vláčela svůj nový polštář (proti chrápání, haha. Anglie) a deku (proti roztočům, haha. Anglie).








Komentáře

  1. Ano, viktoriánské domy. A továrny na postříbřené a stříbrné nádobí z té doby, které fungují dodnes. Užívej si to a bloguj :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nakoukla jsem do místního muzea a tam to stříbro mají vystavený, je to fakt prďácký!

      Vymazat
  2. Weasleyovic stan mě rozesmál :) Super fotky ;)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude