Přeskočit na hlavní obsah

Všude dobře, u Rumunky nejlíp

Přišel čas na to vám ve stručnosti nastínit, jak si tady žiju. Nakonec jsem skončila v pokojíku ve třetím patře, který má tu výhodu, že má vlastní koupelnu, takže mě nikdo neomezuje a ani neobtěžuje. Na druhou stranu to znamená, že do kuchyně to mám dvě patra dolů, a kdo mě zná, ví, že v kuchyni trávím více času než je zdrávo (tedy správně by bylo v lednici, ale lednice není místnost, bohužel). Kuchyňku už si pomalu vybavuji šuntózním nádobím z místního obchodu typu "Vše za 39", většinu věcí ale pořád kradu Rumunce. Sahat na věci Indky mám zakázáno, protože Indka je vegetarián a mohla bych ji otrávit. Naštěstí se ale projevila jako chápavá osoba - když jsem včera připravovala v kuchyni maso, ani nemrkla a loupala si svou bramboru. Žádné "víš, že jíš živého tvora?" nebo "doufám, že tě to celou noc bude tížit v žaludku" nebo "zrůdo", a tak to má být. Velmi kvalitně se s ní povídá, má takový ten roztomilý indický přízvuk a archaickou angličtinu. Když jsem byla na návštěvě v jejím pokoji, musela jsem si sundat boty, protože "tam s ní bydlí její bůh". Měla jsem chuť se zeptat, jestli je tak malý, že bych ho svou pantoflí mohla rozšlápnout, případně jestli dostává slevu za to, že sdílí jednolůžák s ještě jednou osobou. Indky pokoj je prosáklý vůní vonných tyčinek a k prasknutí přecpaný slony, opičkami, cingrlaty a rozličnými pičičurinkami, všude na stěnách jsou takové ty osmiruké dámy (odpusťte mou nevzdělanost) a zvířata s nadměrným množstvím končetin. Člověk ani nemusí jezdit do Indie, aby se podíval, jak vypadá taková exotická kultura v kostce.
Jak jsem již zmínila, můj nový pokojík značně promrzal z důvodu naprosto kreténsky udělaného okna. Jak jsem později zjistila, kretén, který dělal okno, pravděpodobně dělal i dveře, které mi vytvářely pěkný průvan ven na chodbu. Koupila jsem si tedy izolační pásku za dvě libry - tentokrát ne Hrocha, ale jakýsi hnědý molitan, kterým se dveře oblepí kolem dokola. Když jsem je oblepovala, neobešlo se to bez několika nadávek (zkuste si to, když je ani nemůžete vysadit z pantů, a tak vám hrozí, že se zřítíte dolů do mezipatra) a esteticky je to stejně hnusné jako okno, ale jsem teď zcela tepelně izolována a s pomocí svého nového topítka za devět liber to tady hodlám přetvořit v Ájin exotický ráj. Pokoj jsem si také takříkajíc personalizovala, tudíž jsem všude rozlepila obrázky Irska (to sice teplo neevokuje, ale obrázek hořícího Národního divadla nemám). Na stěny nic lepit nesmím, tak aspoň nábytek jsem znehodnotila. 




Izolepa Hroch


Irsko



Proč nedat skříň hned vedle záchoda... Pootočte hlavu.


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude