Studentský život s.r.o.

Než jsem přišla do Sheffieldu, můj studentský život sestával (kromě občasného učení) převážně z hospod, klubů, domácích party, několika kulturních akcí a společného pláče nad bramborami v menze. Zahraniční studenty jsem většinou viděla jen z dálky, a to pouze tehdy, kdy zoufale běhali po fakultě a hledali učebnu / studijní oddělení / záchod. Potkat se s někým mimo svůj obor bylo prakticky nemožné, leda opět přes jiné lidi, kteří byli ochotní vás seznámit. Pokud jsem měla nějaký problém, znamenalo to otravnou návštěvu studijního oddělení. Sehnat na fakultě pitelné kafe se mi dosud nepodařilo, a pokud jsem hledala místo, kam se na pár hodin uklidit a třeba si jen číst, většinou jsem musela skončit v knihovně. Jenže to není tak docela místo pro kávu, brakovou literaturu a nohy na stole, jelikož na vás kolemstudující intouši koukají dost blbě. 

Na University of Sheffield to všechno funguje trochu jinak. Studentský život je vám násilně pumpován do žil od okamžiku, kdy se poprvé přiblížíte k budově Studentské unie. Budova SU je jakýmsi druhým domovem všech studentů a všechno důležité se děje právě tady. U vchodu mají místo vrátnice s otravným vrátným welcome desk, kde sedí studenti a ne někdo se syndromem méněcennosti. Pokud jste zcela ztraceni a nevíte, kam jít, je tady pro vás welcome desk. Po mém prvním kontaktu s welcome desk ke mně přiskočila slečna a vyplnila se mnou dotazník spokojenosti se službami welcome desk. Co jsem jí měla říct? Že je to pro Čecha jako science fiction? Že jsem měla chuť to vyfotit, poslat na Filozofickou fakultu a připsat pod to "takhle se to dělá, vy fosílie"? Omezila jsem se na pár pochvalných vět a slečna byla očividně spokojena. 

Kromě toho, že v budově studentské unie pochopitelně sídlí sama Studentská Unie, jsou zde také k dispozici počítače, křesla, lenošky, kavárna, hospoda, bar, společenská zóna (kde je pingpong a různé společenské hry k zapůjčení), pokladna s lístky na různé akce (která má prosím otevřeno do 10 večer), automaty s jídlem a pitím, obchod s jídlem a pitím, univerzitní obchod (s tričky, hrnky, diáři, placatkami a jinými radostmi s logem Univerzity), klavírní místnost (už jsem byla), banka, bankomat, kopírovací služby, všemožné poradenské kanceláře (o těch později), a zejména SSID. SSID je něco jako studijní oddělení, ale asi tak, jako je welcome desk vrátnicí. Na SSID (Student Service Information Desk) sedí informovaní studenti a zodpoví jakýkoli váš dotaz.

Jakýkoli. Chápete?

Je to služba zřízená přesně pro ty situace, kdy si říkáte "Potřebuju se zeptat na tohle, na stránkách to není, nikdo z mého okolí to neví. Koho se zeptat? Nechci vypadat jako kretén. Ta otázka je fakt trapná. Co tady vůbec dělám?" Noví studenti jsou vnímáni jako osoby mladé, zranitelné, zmatené, nezkušené a opuštěné. Máte-li jakýkoli problém, jdete do SSID. Je to zcela nebyrokratické a milé, nikdo na vás nekouká jako na omyl přírody, když kladete zcela hloupé a nesmyslné dotazy. Mají z vás radost. Přejí vám hezký den. Nečekáte na audienci půl hodiny na ošklivé šedohnědé chodbě. Víte, že pokud vám neporadí SSID, tak vás z SSID aspoň pošlou do specializovaných kanceláří, kde vám pomůžou zaručeně. 

Univerzita má totiž kanceláře pro všechny problémy, které vás můžou potkat. Dokonce i pro ty, které vás snad nepotkají. Podle univerzity totiž můžete mít problémy s:

ubytováním, studiem, zkouškami, financemi, zdravím, rasismem, diskriminací, sexuálním obtěžováním, depresemi, stýskáním po domově, seberealizací. Pokud svůj problém neidentifikujete během otevíracích hodin, provozuje univerzita tzv. noční linku, kam můžete bezplatně zavolat v noci, když vás přepadne nával úzkosti. Mají také speciální kancelář pouze pro ženy a pro ženské problémy (ať už si pod tím představují cokoli). Po celé univerzitě jsou hromady letáčků, dostáváte zdarma malé plyšáčky, hrnky a propisky, na nichž jsou natištěné kontaktní údaje kanceláří, kam se obrátit pro pomoc. Na informačních stáncích dostanete zdarma kafe a koláček a můžete se zeptat na cokoli. Dostanete letáček, jak se chovat ve velkém městě, jak se chovat po setmění, jak se neztřískat jako doga, když jdete na univerzitní párty, a pokud se už ztřískáte, jak se nejlíp zbavit kocoviny. Dostanete zdarma kondomy a varování přes pohlavními chorobami, na dámských záchodcích si můžete zdarma udělat test na chlamydie. Na pánských jsem nebyla, ale věřím, že je tam něco podobně atraktivního.

Celá budova studentské unie je plná studentů a rušná jak včelí úl. V prvním patře hraje hudba a automatický bublifuk vypouští bubliny, které se snáší na hlavy nic netušících příchozích u vchodu. Všude jsou hloučky lidí a je zcela normální přijít k někomu, koho jste v životě neviděli, a dát se s ním do řeči. Není to vnímáno jako obtěžování a už vůbec ne jako vypočítavé "Já něco chci, a proto se s tebou bavím." Měla jsem obavy, že bude velmi špatné se seznámit a že budu izolována od anglických studentů, protože přeci jen chci přijít do kontaktu se skutečnou, negramatickou angličtinou. Ale místní Studentská Unie se ze všech sil snaží nové studenty integrovat do života na univerzitě a udělat z nás všech jeden velký spokojený chumel úspěšných a atraktivních lidí. Každý den se koná minimálně pět akcí různého typu, na které prostě přijdete a jen tak mimochodem navazujete kontakty. Každý den je v nabídce pochopitelně hospoda a nějaký bar či diskotéka,  to je ale finančně náročné, tak radši vyhledávám poklidnější a levnější varianty - byla jsem na večeru společenských her, na barbecue s jídlem zdarma, na seznamovacím večeru na téma "Cizí kultury jsou supr", kde byla i čokoládová fontána s ovocem, běhala jsem po městě a hrála hru Sheffopoly, chystám se na duchařskou procházku po městě, na výlet do národního parku Peak District a na dvě standup vystoupení v univerzitním comedy clubu. Mají také filmový klub a lístky stojí směšných 50 korun. Za zcela úžasnou věc považuji otevřené akce Give it a Go, kde si můžete vyzkoušet činnosti, které jste dosud nedělali, za většinou směšný poplatek kolem dvou liber, případně zdarma. Můžete zkusit různé sporty (i adrenalinové), taneční i hudební styly, můžete si dát barmanský kurz nebo si zahrát na proces v soudní síni, zkusit si nový cizí jazyk nebo uplést proutěný košík. O všechno je veliký zájem a předpokládám, že fronta na lístky bude v následujících dnech smrtelná. Stojí to ale za to, podobnou příležitost zkusit si spoustu nových věcí totiž člověk jen tak nedostane. Rozhodně ne na Fildě. 
Je tedy prakticky nemožné cítit se tu osaměle. Pokud se tváříte, jako že byste si chtěli povídat, hned se k vám někdo přitočí a začne oblíbené kolečko "Odkud jsi? Co studuješ? Kde bydlíš?", po kterém je povoleno klást konkrétnější otázky a zjistit, jestli toho člověka chcete ještě vidět, nebo ne. Většinou to ale skončí vyměněním čísel nebo facebooku a já došla k názoru, že jsem si před odjezdem měla natisknout vizitky.