V pondělí mi začala škola. Navzdory zkušenostem z minulých let jsem se do ní skutečně nefalšovaně těšila, a to ačkoli venku lilo jako z konve, protože příchodem 24. září v Anglii začíná Zima, která končí příchodem 24. června, a projevuje se deštěm, šerem a neskutečně ledovým vichrem. Zachumlala jsem se tedy do svého nového kabátu (Marks and Spencer, barva královské modři, dvě řady knoflíků a límec k pohledání) a vyrazila na první hodinu, seminář anglicko-českého překladu. Věděli jste, že v Sheffieldu můžete studovat češtinu? No, můžete. A někteří to dělají. Je jich celkem asi tak... pět. Aspoň podle toho, kolik se nás sešlo na semináři: tři české erasmačky z Karlovky a 5 anglických studentů, kteří se zhruba druhým nebo třetím rokem učí česky. Vzhledem k tomu, že překládat se bude výhradně směrem z Čj do Aj, vyplývá z toho, že česká skupina bude tvořit gramaticky chybné texty, zatímco skupina anglická bude tvořit texty gramaticky správné ale obsahově naprosto vyšinuté, protože neporozumí obsahu výchozího textu. První text, kterým jsme se zabývali, byl o typu tramvaje ELEKTRA, která brázdí Brno, a očividně je to přesně to, co každý moderní člověk ve svém městě potřebuje. Naštěstí jsme to nepřekládali, jen jsme se smáli oficiálnímu překladu ze stránek dopravního podniku (házení špíny na cizího překladatele je koneckonců osvědčenou náplní překladatelských seminářů). Vzhledem k malému počtu lidí jsme se docela rychle seznámili a vše probíhalo v takovém dost neformálním duchu. Člověk se nemusí vyjadřovat příliš fundovaně, a to ani, pokud jde o tramvaj. Pan profesor je Američan, ale má dost poangličtělý přízvuk, vypadá jako člověk, který ví, co chce, ale zároveň je dost milý na to, aby vás tím nevyděsil. Atestace příliš náročně nevypadá, jeden překlad s prezentací o tom, co vám dělalo problémy (tady přijdou na řadu klasické fígle jako "tady by to záleželo na cílové skupině čtenářů, kterými je asi kdo, kolegové?") a jeden delší překlad s písemným komentářem o tom, co vám dělalo problémy (tady zase přijdou na řadu fígle jako "cílový čtenář by tohle rozhodně nepochopil, tak jsem to vyhodila, což je v souladu s teorií skoposu Nordové"). Těžko říct, kolik překladatelských triků mě tenhle seminář naučí, ale anglicky mě rozhodně kupředu posune. Překlady do angličtiny totiž vážně nejsou má silná stránka.
Druhý seminář měl být o titulkování. Ten vysněný seminář o titulkování pro magistry, na který budu muset napsat práci o 6000 slovech. To je asi 25 stran. Pohoda, ne? V angličtině, jasan, kdykoli a třeba o půlnoci. Na seminář jsem se dostavila s předstihem (nejhorší noční můra - přijít pozdě na první hodinu. Pamatují si to navždy.), a když jsem dorazila do příslušného patra v příslušné budově, zjistila jsem, že jsem na katedře fyziky. Zkontrolovala jsem si ještě číslo učebny, ale vše odpovídalo, tak jsem se usadila. Za asi 15 minut se dostavila slečna Bára z pondělního semináře, což mě ujistilo o tom, že jsem tam správně. Když se ale 20 minut po 11 nedostavili ani další spolužáci, ale ani profesorka, rozhodli jsme se s Bárou situaci řešit s panem vrátným dole v budově. Řekly jsme mu, že máme jako mít seminář, ale jsme jediné, kdo na něj přišel. Pán čtvrt hodiny ochotně obtelefonovával celou univerzitu a nakonec jsme zjistily, že seminář byl z důvodu organizačních zmatků přesunut na příští týden. Takže jsme se poněkud rozčarovaně odporoučely pryč, ale zase jsme nic zásadního nezmeškaly. Jen by mě zajímalo, jak se o tom přesunu dozvěděli ostatní studenti. Nebo že bychom byli s Bárou jediní letošní účastníci? Možné by to bylo.
Hned po titulkovacím extempore jsem se vydala na kurz angličtiny do jazykového centra. Zapsala jsem si to nejpokročilejší, co šlo, zatím lze těžko říci, jestli to je odpovídající level, ale asi by měl být (C2), hodina byla rozhodně zábavná, klasická jazyková třída ("Teď budete chodit po místnosti a vyptávat se ostatních na následující dementní věci, abyste se seznámili."), atestace bude probíhat v průběhu semestru a ne ve zkouškovém, což je prima, protože budu moct v lednu v klidu plakat nad svou 25stránkovou esejí.
Jestli jste četli pozorně, zjistili jste, že mám školu jen v pondělí a v úterý.
Závidíte?
Hm.
Nemusíte. Většina předmětů stejně probíhá formou samostudia a domácí práce. Takže nudit se tu nebudu. Ale čas na nakupování a jiné volovinky mi zbyde, to si zase nemyslete.
Večer jsem se slavnostně vydala na první taneční seanci Ceilidh society. Ceilidh (kejlí) jsou tradiční společenské tance Irska a Skotska a jsou to takové ty tance kolektivního typu, tedy že máte jakože partnera, ale tancují všichni dohromady a pořád si partnery vyměňují, kradou a zase vrací a všichni společně vesele hopkají po místnosti a snaží se vzájemně neušlapat. Většinou se tancuje asi tak v 6 nebo v 8 lidech a vzhledem k tomu, že se pořád všichni točí, prolínají a vyměňují, je to naprosto úchvatné, když se to umí, a naprostý masakr, když s tím začínáte.
Představte si třicet rozjařených studentů, jak zuřivě dupou po místnosti od rohu k rohu, za zoufalého křiku lektorky vykopávají nohy v době, kdy se mají s partnerkou točit dokola, během střídání pozic se přesouvají na zcela chybná místa, během cik cak prolínání vpravo a vlevo si pletou strany a vzájemně si vrážejí lokty do žeber a do toho všeho nadšeně tleskají do rytmu, protože mají pocit, že jim to hrozně jde, zatímco v hospodě o patro níž třesou padají skleničky z polic a místní štamgasti se diví, proč přišla třetí světová tak brzy.
Byl to naprosto úžasný večer a já bych ho klasifikovala jako zatím nejlepší zážitek, kdybych si na jeho konci nevymkla kotník. Zdá se, že existuje něco jako "přílišný zápal pro tanec", protože jsem tančila, skotačila a hopsala a po jednom obzvlášť vydařeném hopsnutí jsem se už nepostavila, nýbrž se odporoučela skučíc bolestí do kouta. Někdo byl naštěstí tak duchapřítomný, že mi hned doběhl pro led, takže jsem místo tance Strip the Willow urputně ledovala svou natékající nohu. Po skončení tance jsme se přesunuli dolů do hospody, kde jsem strávila ještě dvě hodiny, protože... no, ledu měli dost, pivo dobré a navíc jsou v Ceilidh society vážně čupr lidi, víte? Potkala jsem tam i dvě slečny z pondělního semináře, ze kterých vypadlo, že bydlí ve stejné čtvrti jako já a že mě doprovodí, za což jsem byla štěstím bez sebe, protože jsem se bála, že domů nedojdu. Nakonec jsem se ale obávat vůbec nemusela, protože jeden z organizátorů večera přijel autem a velmi ochotně se nabídl, že nás domů hodí všechny tři. Opět mne tedy v pravou chvíli zachránil džentlmen anglický, ohrožený to druh, který je bohužel podle posledních poznatků na pokraji vyhynutí.
Po přišourání se domů jsem se vysápala do třetího patra (zkuste si to, když vám jedna noha bezvládně visí), udělala si z hromady oblečení provizorní podpěru pro svůj výron, na nohu si hodila mražený hrášek a šla spát s myšlenkami na pravděpodobné otevírací doby nejbližších lékáren.
Další den jsem se sice probudila s nádorem v oblasti levého kotníku, ale chodit se po tom docela dalo, ačkoli jsem místo berlí používala deštník. Vydala jsem se na túru do centra a vypadala u toho jak doktor House - běžecké tenisky, na zádech batoh, výraz z kategorie "vlezte mi na záda" a kolébavá chůze o holi. U studentské unie se konal tzv. Freshers' Fair, tedy jakýsi jarmark pro prváky, kde zadarmo dostane spoustu promo taštiček, slevových karet, hracích karet, mýdel a já nevím čeho. Šla jsem si tedy nakrást svou oprávněnou zásobu blbinek (mám tolik propisek, že mi vystačí i na univerzitu třetího věku) a pak udělala kukuč na svého erasmáckého spolužáka z Litvy, který se nabídl, že mi do té lékárny skočí. Poté jsem zabalila jakékoli předchozí plány a vydala se domů strávit příjemné odpoledne i večer se svou nateklou nohou. A světe div se, nateklá noha mi to oplatila, trochu splaskla a chodí se po ní výrazně lépe. Možná za to může ten krém z lékárny za 6 liber, ale spíš si myslím, že mi jen výrazně prospělo, že jsem se po těch dvou týdnech (na den přesně!), co tady jsem, konečně pořádně a od srdce flákala, tak, jak to umí jenom profíci v oboru. Další dny pravděpodobně strávím v podobně utlumeném režimu, takže uvítám jakékoli rozptýlení. A kdo z vás by pocítil touhu Áje napsat, poslat teplou ponožku nebo ortézu, adresa je
83 Commonside Road
S10 1GF
Sheffield
Druhý seminář měl být o titulkování. Ten vysněný seminář o titulkování pro magistry, na který budu muset napsat práci o 6000 slovech. To je asi 25 stran. Pohoda, ne? V angličtině, jasan, kdykoli a třeba o půlnoci. Na seminář jsem se dostavila s předstihem (nejhorší noční můra - přijít pozdě na první hodinu. Pamatují si to navždy.), a když jsem dorazila do příslušného patra v příslušné budově, zjistila jsem, že jsem na katedře fyziky. Zkontrolovala jsem si ještě číslo učebny, ale vše odpovídalo, tak jsem se usadila. Za asi 15 minut se dostavila slečna Bára z pondělního semináře, což mě ujistilo o tom, že jsem tam správně. Když se ale 20 minut po 11 nedostavili ani další spolužáci, ale ani profesorka, rozhodli jsme se s Bárou situaci řešit s panem vrátným dole v budově. Řekly jsme mu, že máme jako mít seminář, ale jsme jediné, kdo na něj přišel. Pán čtvrt hodiny ochotně obtelefonovával celou univerzitu a nakonec jsme zjistily, že seminář byl z důvodu organizačních zmatků přesunut na příští týden. Takže jsme se poněkud rozčarovaně odporoučely pryč, ale zase jsme nic zásadního nezmeškaly. Jen by mě zajímalo, jak se o tom přesunu dozvěděli ostatní studenti. Nebo že bychom byli s Bárou jediní letošní účastníci? Možné by to bylo.
Hned po titulkovacím extempore jsem se vydala na kurz angličtiny do jazykového centra. Zapsala jsem si to nejpokročilejší, co šlo, zatím lze těžko říci, jestli to je odpovídající level, ale asi by měl být (C2), hodina byla rozhodně zábavná, klasická jazyková třída ("Teď budete chodit po místnosti a vyptávat se ostatních na následující dementní věci, abyste se seznámili."), atestace bude probíhat v průběhu semestru a ne ve zkouškovém, což je prima, protože budu moct v lednu v klidu plakat nad svou 25stránkovou esejí.
Jestli jste četli pozorně, zjistili jste, že mám školu jen v pondělí a v úterý.
Závidíte?
Hm.
Nemusíte. Většina předmětů stejně probíhá formou samostudia a domácí práce. Takže nudit se tu nebudu. Ale čas na nakupování a jiné volovinky mi zbyde, to si zase nemyslete.
Maskot Ceilidh society
Večer jsem se slavnostně vydala na první taneční seanci Ceilidh society. Ceilidh (kejlí) jsou tradiční společenské tance Irska a Skotska a jsou to takové ty tance kolektivního typu, tedy že máte jakože partnera, ale tancují všichni dohromady a pořád si partnery vyměňují, kradou a zase vrací a všichni společně vesele hopkají po místnosti a snaží se vzájemně neušlapat. Většinou se tancuje asi tak v 6 nebo v 8 lidech a vzhledem k tomu, že se pořád všichni točí, prolínají a vyměňují, je to naprosto úchvatné, když se to umí, a naprostý masakr, když s tím začínáte.
Představte si třicet rozjařených studentů, jak zuřivě dupou po místnosti od rohu k rohu, za zoufalého křiku lektorky vykopávají nohy v době, kdy se mají s partnerkou točit dokola, během střídání pozic se přesouvají na zcela chybná místa, během cik cak prolínání vpravo a vlevo si pletou strany a vzájemně si vrážejí lokty do žeber a do toho všeho nadšeně tleskají do rytmu, protože mají pocit, že jim to hrozně jde, zatímco v hospodě o patro níž třesou padají skleničky z polic a místní štamgasti se diví, proč přišla třetí světová tak brzy.
Byl to naprosto úžasný večer a já bych ho klasifikovala jako zatím nejlepší zážitek, kdybych si na jeho konci nevymkla kotník. Zdá se, že existuje něco jako "přílišný zápal pro tanec", protože jsem tančila, skotačila a hopsala a po jednom obzvlášť vydařeném hopsnutí jsem se už nepostavila, nýbrž se odporoučela skučíc bolestí do kouta. Někdo byl naštěstí tak duchapřítomný, že mi hned doběhl pro led, takže jsem místo tance Strip the Willow urputně ledovala svou natékající nohu. Po skončení tance jsme se přesunuli dolů do hospody, kde jsem strávila ještě dvě hodiny, protože... no, ledu měli dost, pivo dobré a navíc jsou v Ceilidh society vážně čupr lidi, víte? Potkala jsem tam i dvě slečny z pondělního semináře, ze kterých vypadlo, že bydlí ve stejné čtvrti jako já a že mě doprovodí, za což jsem byla štěstím bez sebe, protože jsem se bála, že domů nedojdu. Nakonec jsem se ale obávat vůbec nemusela, protože jeden z organizátorů večera přijel autem a velmi ochotně se nabídl, že nás domů hodí všechny tři. Opět mne tedy v pravou chvíli zachránil džentlmen anglický, ohrožený to druh, který je bohužel podle posledních poznatků na pokraji vyhynutí.
Po přišourání se domů jsem se vysápala do třetího patra (zkuste si to, když vám jedna noha bezvládně visí), udělala si z hromady oblečení provizorní podpěru pro svůj výron, na nohu si hodila mražený hrášek a šla spát s myšlenkami na pravděpodobné otevírací doby nejbližších lékáren.
Další den jsem se sice probudila s nádorem v oblasti levého kotníku, ale chodit se po tom docela dalo, ačkoli jsem místo berlí používala deštník. Vydala jsem se na túru do centra a vypadala u toho jak doktor House - běžecké tenisky, na zádech batoh, výraz z kategorie "vlezte mi na záda" a kolébavá chůze o holi. U studentské unie se konal tzv. Freshers' Fair, tedy jakýsi jarmark pro prváky, kde zadarmo dostane spoustu promo taštiček, slevových karet, hracích karet, mýdel a já nevím čeho. Šla jsem si tedy nakrást svou oprávněnou zásobu blbinek (mám tolik propisek, že mi vystačí i na univerzitu třetího věku) a pak udělala kukuč na svého erasmáckého spolužáka z Litvy, který se nabídl, že mi do té lékárny skočí. Poté jsem zabalila jakékoli předchozí plány a vydala se domů strávit příjemné odpoledne i večer se svou nateklou nohou. A světe div se, nateklá noha mi to oplatila, trochu splaskla a chodí se po ní výrazně lépe. Možná za to může ten krém z lékárny za 6 liber, ale spíš si myslím, že mi jen výrazně prospělo, že jsem se po těch dvou týdnech (na den přesně!), co tady jsem, konečně pořádně a od srdce flákala, tak, jak to umí jenom profíci v oboru. Další dny pravděpodobně strávím v podobně utlumeném režimu, takže uvítám jakékoli rozptýlení. A kdo z vás by pocítil touhu Áje napsat, poslat teplou ponožku nebo ortézu, adresa je
83 Commonside Road
S10 1GF
Sheffield
Komentáře
Okomentovat