Přeskočit na hlavní obsah

První cestovatelský zápis! Hurá!


Takže bez zbytečných okolků - nacházíte se na cestovním blogu, který jsem stvořila za účelem své erasmácké cesty do Sheffieldu. Jednak tím uspokojím svou grafomanskou duši, jednak tím uspokojím ty z vás, které skutečně (sic!) zajímá, co v té Anglii budu dělat, takže když pak s vámi budu skypovat, nebo si jen tak psát, budeme mít soubor sdílených znalostí a vy budete moci začít konverzaci upřímným: "Hej, já ti tak závidím, že jsi na křižovatce Carterknowle Road a Abbeydale Road potkala Davida Tennanta!" namísto obligátního: "Tak co škola?"

Takže, pokud máte zájem, sledujte tento blog (když zmáčknete to správné tlačítko vlevo nahoře, bude vám chodit i upozornění do mejlu, no není to krása?), nechávejte alespoň jednoslovné výkřiky, když už ne komentáře, a myslete na mě, až budete jíst český chleba.

A teď už k meritu věci, kterým je:

Ájina výprava do Anglie

V pondělí večer jsem se ve velkém stylu vydala na letiště se dvěma tučnými kufry vážícími dohromady 44 kilo. Oba se ale daly táhnout, tak jsem v tomto směru nepociťovala žádné rozpaky. Lepší než krosna, ne?
Po zdlouhavém odbavení jsem se rozloučila s oběma rodiči a vydala se vstříc bezpečnostní prohlídce tělních otvorů, kde jsem očekávala, že mi zabaví můj apartní deštník (než vás napadne něco nevhodného, nesla jsem ho v ruce), pána u rámu ale mnohem víc zajímala moje termoska a z jakéhosi nepochopitelného důvodu s sebou značně cukl, když jsem ji obrátila dnem vzhůru a otevřela, abych demonstrovala, že je opravdu prázdná. Asi se zná s tou paní z edinburského letiště, které jsem před dvěma lety nestačila říct: „Neobracejte to dnem vzhůru a neotvírejte to, je v tom whisky!“, což skončilo tím nešťastným extempore se značně politou paní.
Letadlo bylo k prasknutí nacpané anglickými důchodci a kupodivu jsem nezaregistrovala ani jedno řvoucí mimino, průběh letu byl tedy poměrně klidný, s výjimkou vzletu, kdy sebou letadlo v přihnavší se bouři házelo jak opilý čmelák, a přistání, kdy s sebou letadlo v poryvech anglického větru házelo jak opilý čmelák na rozbouřeném moři. Ta racionálnější část mého já mne donutila utáhnout si pás, zatímco ta druhá část mi říkala: „Ále, aspoň budeš mít o čem psát.“ Pilot se rozhodl vyřešit nepříjemnou situaci tím, že nasměroval špičku letadla přímo proti ranveji a po obrovském nárazu po ní chvíli poskakoval jako hopík. Palubní personál nám poté neopomněl pustit znělku aerolinek s mottem „Experience a new dimension of flying“. Tak to rozhodně.
Po příletu jsem se kupodivu velmi rychle vymotala z letiště a dokonce našla i správný vlak do Manchesteru. Vystoupila jsem sice o stanici dřív, ale naštěstí jsem si svůj omyl uvědomila včas a do vlaku ještě stihla naskočit.
Pauza. Představte si Áju ověšenou batohem, s deštníkem v podpaží a dvěma dvaadvacetikilovými kufry v rukou, jak elegantně naskakuje do odjíždějícího vlaku. Máte? Tak prima.
Utěšovala jsem se myšlenkou, že na nádraží v Deansgate si strčím jeden kufr do úschovny a s tím druhým se v pohodě dokodrcám do půl míle vzdáleného hotelu. Jak už to tak se skvělými plány bývá, když jsem ve tři čtvrtě na 11 dorazila do Deansgate, zjistila jsem, že takovou vymoženost jako úschovnu zavazadel tam rozhodně nemají. Popadla jsem tedy své dva drobky a jala se je táhnout k hotelu. Trasu jsem si přirozeně prodloužila o další půl míli, když jsem se od nádraží vydala na druhou stranu, než byl hotel, a v cestovatelském opojení mi chvíli trvalo, než jsem na to přišla. Abych si cestu více užila, začalo pršet. Třetí ruku nemám, tak jsem svůj deštník nesla rezignovaně v podpaží, zatímco jsem se ploužila po rozbitých chodnících Manchesteru, které připomínají něco mezi dlažbou v centru Prahy a tankodromem.
V půl 12, značně unavená, mokrá a zničená, jsem se konečně dostala do hotelu. Pan Bertík, který vypadal jak John Cleese z Hotýlku, se na mě slušně po anglicku usmál, ačkoli bylo už půl hodiny po večerce. Při pohledy na mé kufry lehce zesinal a zeptal se, jestli to chci táhnout do třetího patra. Po vzájemné dohodě mi tedy kufry zavřel do jakéhosi kamrlíku a já se s nejnutnějšími věcmi vyhrabala nahoru do pokoje, kde jsem téměř ještě v botách padla do postele.
Ráno jsem si hodlala vzít na zpáteční cestu taxíka, ale venku svítilo sluníčko a času jsem měla dost, tak jsem hodlala útrpnou cestu absolvovat znovu, ale se spoustou odpočinkových zastávek.
V polovině cesty se jednomu kufru urvalo táhlo. Jakékoli pokusy o opravu skončily neúspěchem, táhla jsem ho tedy za ucho, za které se normálně pouze nosí, což ale mělo za následek, že jsem se musela značně snížit a ploužila jsem se tedy ulicemi jak stařenka se skoliózou. Navíc i můj slovník se začal podstatně zhoršovat. Naštěstí se na scéně objevil anglický gentleman ve žluté bundě, který se nabídl, že mi jeden kufr na nádraží odtáhne. Cestu jsme vyplnili standardními konverzačními obraty, rozluštit manchesterský přízvuk mi ale dalo značně zabrat, takže jsem se držela pravidla „když nerozumíš, tak se usmívej a přikyvuj“. Co se mě týče, mohl mi ten pán cestou klidně vykládat, že pracuje v nedaleké bance, stejně tak jako že jeho babičce nedělá dobře květák.
Pak jsem se rozloučila, nasedla do vlaku a kochala se krajinkou mezi Manchesterem a Sheffieldem. Vypadalo to tam docela jako ve Skotsku, všude zelené kopce a na nich ovce, do toho svítí sluníčko (ale to ve Skotsku moc neuvidíte), prostě idylka. Pak jsem s velkou pompou dorazila do Sheffieldu. Ale na to si chystám další zápis, abyste se moc nezmlsali.

Komentáře

  1. Jako bych viděla sebe, když někam cestuju (klidně třeba po ČR nebo jen po Praze). Super článek, jdu rychle na další :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude