The Sheffield Times

Blíží se Vánoce a i konec mého semestru tady v Sydney. To znamená, že můžu zvednout kotvy a začít cestovat. Bohužel to ale též znamená, že se budu pohybovat po nehostinných lokalitách, kde je internetové připojení i mobilní signál věcí neznámou (viz mé předchozí příspěvky o tom, že internet nefunguje ani v Sydney, natož někde uprostřed australské pouště), takže nebudu moci být s nikým v kontaktu. A dokonce vám asi ani popřát pěkné Vánoce a šťastný nový rok, protože na Vánoce budu sedět někde v divočině ve stanu na Novém Zélandu a na Silvestra budu někde na cestě mezi Sydney a Brisbane, a to navíc budu pravděpodobně již pod vlivem, jelikož tady nový rok začne o deset hodin dřív, takže byste si se mnou stejně moc nepokecali. Přesto bych vám ráda nastínila svůj Fahrplan, abyste aspoň zhruba tušili, kde se kdy budu nacházet, v případě, že byste mi třeba rádi něco sdělili a byli smutní, že vám tak dlouho neodpovídám. Takže vypadá to následovně: 11.12. - 26.12. - Nový Zéland (Jižní ostrov

Protože poslední příspěvek zdejší obyvatele nebývale pohanil (ne že by si to nezasloužili), zkusím se tentokrát opět věnovat jejich kladným charakteristikám, kterých je více než dost. Přece jen je Austrálie pořád zemí zaslíbenou, ačkoli je v ní draho, vedro a nebývale přehmyzákováno. A dnes se zaměříme na jednu velice australskou specialitku, kterou je... Surfování Možná jste už byli na příspěvek o surfování nažhavení jak na otevření nové Ikey (ačkoli spíš doufám, že ne, protože by to vypovídalo o tom, že mám inteligentní čtenářstvo), takže tady ho máte. Surfování není v Austrálii sportem, je to životní styl. Pokud vám to přijde jak klišé z turistického průvodce, vězte, že je tomu skutečně tak. V Austrálii se surfuje v zimě i v létě, ve dne v noci (tedy vlastně jenom ve dne, protože v noci surfují i žraloci), a stejně jako má každý druhý Čech doma lyže nebo lední brusle, stejně tak má každý druhý Australan žijící na pobřeží doma surf. A jakmile jsou alespoň trochu vlny (a vězte

Jak jistě víte, povedlo se mi v Sydney sehnat práci v trafice, jež je umístěna dole ve stanici metra u univerzity. Protože je to pro mě zkušenost zcela nová (ačkoli jsem svému manažerovi tvrdila něco zcela jiného), rozhodla jsem se o ní napsat příspěvek. Respektive jsem se rozhodla napsat příspěvek o tom panoptiku zákazníků, se kterými musím pracovat. Jak jste si jistě všimli, mám velice ráda dávání věcí do škatulek, jelikož mi to dává pocit, že svět je pochopitelný a dává smysl, a proto budou i mí zákazníci rozčleněni do jednotlivých kategorií podle typu svých mentálních vad, díky nimž je má práce tak na prd  zábavná. Takže tady jsou: Čumilové Jsou jednoduše lidé, kteří přijdou ke kase a mlčky na mě hledí, čekajíce na to, až pomocí svých telepatických superschopností přijdu na to, že chtějí jednu Colu a Snickersku. Protože mi to ale pořád moc nejde, musím se jich, já duše hloupá, pokaždé zeptat, co že to vlastně chtějí. A oni pak odpoví tak, jako by to byla ta nejsamozřejměj

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře tohoto blogu, jistě jste si všimli, že příspěvky o MHD se zde objevují poměrně často. Je to způsobeno tím, že i v mém životě se MHD objevuje poměrně často, dokonce bych řekla, že v některých dnech tvoří jeho podstatnou část (zejména v autobuse číslo 136), tudíž jsem si k hromadným dopravním prostředkům vypěstovala poměrně vřelý vztah hraničící se stockholmským syndromem a jednoduše mě psaní o nich přitahuje jak pražského tramvajáka zvonek. A ačkoli MHD v Sydney patří do kategorie věcí, o nichž by bylo lépe mlčet, tento blog se pyšní kvalitní a objektivní žurnalistikou a bylo by nesprávné vás o její popis ochudit. Nuže. Sydneyskou hromadnou dopravu tvoří síť vlaků, autobusů, trajektů a jedné tramvajové linky, které se všechny vyznačují tím, že na sebe naprosto nenavazují. Autoři tohoto systému zřejmě nepočítali s tím, že člověk bude chtít vycestovat do jiné městské části, než v jaké bydlí - v Sydney je přece hezky všude, tak proč by se někdo chtěl

Přišla řada na další příspěvek o Osících. Tentokrát pouze dvě oblasti, zasluhující si ovšem detailnější a erudovanější rozbor. Kdo to dočte až na konec, čeká ho překvapení! Móda Musím říct, že mi zpočátku Australané vyrazili dech tím, jak strašně slušně a šik se oblékají. Je pravda, že první dva týdny jsem se pohybovala převážně po obchodní čtvrti, jejíž obyvatelé zřejmě o dobré oblečení nouzi nemají. A jak jim to všechno krásně padlo - nikde nic neodstávalo, nikde nic nechybělo, všechno k sobě ladilo a ti lidé v tom vypadali hezky. Zarazila mě na nich jenom očividná nenávist k barvám - všichni bez výhrad se odívali do padesáti odstínů šedé, hnědé a černé. I tmavě modrou byste mezi nimi hledali marně. Proto jsem si první dny ve městě připadala jako papoušek mezi houfem krtků. (Já vím, že krtci netvoří houfy. Ale kdyby se krtci sdružovali, určitě by to bylo do houfů.) No, jenže pak jsem se přesunula na univerzitu. A rázem jsem zjistila, že Austrálie skutečně stále je  součástí velk

Po delší době opět jeden vypravěčský příspěvek (po delší době vůbec nějaký příspěvek, ale blogování je z mé strany čistě dobrovolné a jestli si chcete stěžovat na nepravidelnost příspěvků či jejich kvalitu, tak u mě rozhodně nepochodíte), takže jste jistě všichni děsně napjatí, kde zase Ája dělala ostudu. Bylo to v Melbourne. Potažmo v celém státě Victoria. Protože byly na naší univerzitě dvoutýdenní pololetní prázdniny, rozhodla jsem se ukázat ostatním (povětšinou čínským) spolužákům, že prázdniny nejsou od toho, aby se dohánělo zameškané studium (jak se mi někteří - bez úspěchu - snažili nakukat), ale od toho, aby člověk utrácel své těžce vydřené peníze za cestování a jiné radosti života. Takže jsem se vypravila na týdenní cestu na jih. Když říkám na jih, nemyslím tím do tepla, protože jet v Austrálii na jih znamená jet blíže k Antarktidě, což znamená zimu a tučňáky (o těch později). Holt protinožci, no. Mé první cestovatelské ráno začalo tak, že mi nezazvonil budík. Některé lidi b