Žena za pultem

Jak jistě víte, povedlo se mi v Sydney sehnat práci v trafice, jež je umístěna dole ve stanici metra u univerzity. Protože je to pro mě zkušenost zcela nová (ačkoli jsem svému manažerovi tvrdila něco zcela jiného), rozhodla jsem se o ní napsat příspěvek. Respektive jsem se rozhodla napsat příspěvek o tom panoptiku zákazníků, se kterými musím pracovat. Jak jste si jistě všimli, mám velice ráda dávání věcí do škatulek, jelikož mi to dává pocit, že svět je pochopitelný a dává smysl, a proto budou i mí zákazníci rozčleněni do jednotlivých kategorií podle typu svých mentálních vad, díky nimž je má práce tak na prd zábavná.

Takže tady jsou:

Čumilové

Jsou jednoduše lidé, kteří přijdou ke kase a mlčky na mě hledí, čekajíce na to, až pomocí svých telepatických superschopností přijdu na to, že chtějí jednu Colu a Snickersku. Protože mi to ale pořád moc nejde, musím se jich, já duše hloupá, pokaždé zeptat, co že to vlastně chtějí. A oni pak odpoví tak, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Pochopitelně. Kdybych měla dost kuráže a prázdný obchod, tak na ně čumím taky a vyzkouším, kdo tuhle soutěž v zírání vyhraje. Protože se ale za Čumily standardně vyskytuje další zákazník (a protože se považuji za produktivního zaměstnance), vždycky se snížím k verbální komunikaci. Možná jsem konzervativní, ale někdy je tisíc slov vážně lepší než Rafaello.

Nezdravové

Jsou ze své podstaty jakýmsi spolutypem Čumilů, ale i jiných typů zákazníků, kterým přijde v pohodě vůbec neříct "Dobrý den", "Děkuji", případně "Na shledanou" (to je jen takový milý bonus, protože já je už rozhodně vidět nepotřebuji). Tento systém interakce je v Austrálii naprosto běžný a je to klíčová součást slušného vychování (očekává se, že všichni k sobě budou přehnaně milí, zdvořilí a ochotní), a proto mě lehce vytáčí, že se někteří lidé (převážně Číňani) rozhodli tuto skutečnost ostentativně ignorovat, přestože by očividně rádi v této zemi žili. A s mezikulturními rozdíly na mě nechoďte. Já se taky za tou kasou netvářím jak kyselá okurka, ačkoli jsem z Čech zvyklá, že to nejbližší pozdravu, čeho se vám u nás ve spořilovském Albertu dostane, je mírně zdvižené levé obočí načuřené paní pokladní.

Nerozhodové
Speciální typ zákazníků, který vypadá, že neví, jak a proč se v tom obchodě octl. Poté zjistíte, že to není pouze zdání, ale žalostná skutečnost a že něco prodat takovýmto lidem je skutečně zkouškou trpělivosti. Buďto vrací to, co si zrovna koupili, protože po dvou mikrosekundách vlastnění dotyčné věci zjistí, že ji vlastně vůbec nechtějí nebo že se jim nelíbí její barva (měla jsem zákazníka, který si koupil flašku vody a po zakoupení mi ji vrátil, když "zjistil", že má růžový obal a kamarádi by se mu smáli). A já tam pak jak tupec provádím složitou operaci vracení peněz, protože naše kasa na to není stavěná a vyloženě se tomu brání. V jiném případě tito lidé stojí u kasy a tváří se, jako že už mají vybráno a hodlají platit, ale přitom stále ještě zvažují, jestli si koupí čokoládovou koalu nebo čokoládovou žabku, a strašně jim to trvá, protože to je životní volba, samozřejmě, něco jako když se Truman rozhodoval jestli shodit atomovku na Japonsko, a jakmile se jednou rozhodnete, už to nejde vrátit zpět.
Ale vlastně jo. Jde. Bohužel.

Chroničtí dobíječi

Největší procento mých zákazníků tvoří dobíječi legitek na MHD. Sydney sice nemá Opencard, zato má ale Opal Card a to je mnohem větší vopruz (ačkoli možná mnohem menší tunel, ale kdo ví). Opal karta totiž neobsahuje kupony na dobu určitou (tzn. jednou si ho koupíte a pak máte na tři měsíce vystaráno), ale pouze peníze, které se vám při používání městské dopravy postupně odečítají (jsou k tomu nějaké slevy, když cestujete každý den z jednoho konce Sydney na druhý, ale jinak je to prostě normální kartička plná virtuálních peněz, která postupně chudne tím, jak ji přikládáte na čtečku ve vlaku nebo v buse pokaždé, když nastupujete nebo vystupujete). Samotný koncept mi připadá nepraktický, ale lidé mající mozek se rozhodli ulehčit si (a mně) život tím, že si na Opal kartu pokaždé dobijí aspoň padesát dolarů, aby jim to vystačilo alespoň na pár dní cestování.
Ne tak chroničtí dobíječi.
Chronický dobíječ si svou Opal kartu pokaždé dobije na nejmenší možnou částku, se kterou leda tak jednou dojede do centra a zpátky. Další den se diví, že mu peníze došly, takže ho tam mám zpátky. Řekli byste, že Chroničtí dobíječi mohli z povahy své mentální indispozice již odkoukat, jak celý proces dobíjení probíhá (dej mi kartu bez obalu, já ji položím na čtečku karet, ty mi řekneš, kolik chceš dobít, já provedu složitou sekvenci úkonů, ty mi dáš peníze a NEŽ SE VYTISKNE ÚČTENKA TAK NA TU KARTU NEHRABEŠ, PROTOŽE KDYŽ TU KARTU ZE ČTEČKY SEBEREŠ PŘEDČASNĚ, TAK SE CELÁ TA PITOMÁ VĚC ZRESETUJE A TRVÁ PATNÁCT MINUT, NEŽ SE ZASE SPRÁVNĚ NASTAVÍ).
Ó, nikoli. Kromě toho, že nedokáží racionálně uvažovat o budoucnosti, si tito lidé také pamatují úplné prd, takže pokaždé mi tu kartu dají i s peněženkou, případně ji strkají do čtečky na kreditky, případně nevědí, kolik je minimum na dobití, ačkoli jsem jim to řekla včera, ale za všeho nejhroznější je to, když se mi tu kartu snaží sebrat, zatímco já jsem příliš zaneprázdněná dáváním peněz do kasy. Má levá ruka si již vypěstovala pohotový reflex a nenechavé majitele karet plácá přes ruku, některé dokonce víckrát, protože to napoprvé nepochopili a dál se mi tu kartu pokouší ukrást, ačkoli jim opakovaně říkám, ať na to nehrabou. A když je celá transakce k radosti všech ukončena, můžu si být jista, že toho trolla mám další den v obchodě zase.

Vlakdobíhači

Náš obchod je umístěn poblíž stanice metra, což bohužel výrazně zvyšuje výskyt Vlakdobíhačů. Vlakdobíhači naklušou do obchodu, hodí mi na pult svou Opalkartu a vypálí na mě: "Dvacet dolarů!" V průběhu dobíjení karty (které trvá asi tak dvacet vteřin, protože rychleji to prostě nejde) se tváří, jako že se jim chce hrozně močit, přechází z místa na místo, probodávají mě zlostnými pohledy a nakonec to nevydrží a s naprosto tragickým výrazem prohlásí, že jim ujede vlak a ať to urychlím. Mám pokaždé nutkání sdělit jim nějakou přístupnou formou, že kdyby tu svou línou řiť zvedli z kanape o pět minut dřív, tak jim teď neujíždí vlak a nemusí na mě držkovat, ale protože jsem ale dosud přístupnou formu nenašla, musím vždy jen odvětit: "Moc se omlouvám, ale rychleji to vážně nejde, už jen pár vteřin".

Kreditní analfabetové

Určití lidé podle všeho dostali svou kreditní kartu jako módní doplněk a její funkčnost si poprvé zkoušejí u mě v obchodě. Jinak si nedovedu vysvětlit, že když je na našem terminálu jasně napsáno "SWIPE ONLY", pořád se najdou lidé, kteří se pokoušejí platit pouze přiložením karty k terminálu (nefunguje), podáním karty paní prodavačce (nefunguje, jelikož paní prodavačka nemá vhodný karetní slot), nacpáním kreditní karty pod terminál v domnění, že je tam buď tajemná zdířka na kreditní kartu, případně bájná Atlantida (vůbec nefunguje, koukala jsem se, nic tam není). Poté, co paní prodavačka sebere kartu a ukázkově jí projede terminálem, stojí Kreditní analfabet před další smrtonosnou volbou, a to sice výběrem účtu. V Austrálii mají všechny karty nějaký ze tří typů účtů - Credit, Savings a Cheque. Ideální uživatel karty ví, jaký má účet. Kreditní analfabet zkouší jeden účet po druhém, dokud nenatrefí na ten správný, nutíc paní prodavačku znovu a znovu opakovat transakci, protože se ten krám po každém špatném použití vynuluje. A mají-li všichni účastníci této akce štěstí, uživatel si alespoň pamatuje svůj PIN. Nemají-li štěstí... no, však si to dovedete představit sami.

Drobňáskové

Jsou lidé, kteří doma rozbili spořicího wombata a s hrdostí sobě vlastní vám jdou jeho obsah vysypat na pult. Je samozřejmě paráda mít v kase dostatek drobných, ale dostat dvacet dolarů v deseticentech není požehnání, ale opruz.

Telefonisté a sluchátkisté

Klasický úkaz moderní doby. Abych to uvedla na pravou míru, fakt mi nevadí, když má někdo sluchátka v uších. Je zde totiž pravděpodobnost, že si tu hudbu při vstupu do obchodu vypnul, aby mohl vnímat, co mu milá paní prodavačka říká. Ale pokud musím pracovat za doprovodu 50centa, nebo nedej bóže něčeho jako One Direction, připadám si u toho vážně méněcenně. Ještě lepší jsou ovšem lidé, kteří se zároveň snaží konverzovat se mnou i s přítelem na telefonu. Tuhle jsem jedné paní oznámila, že mi má zaplatit patnáct dolarů padesát, a ona na to odvětila zaníceným: "Oh, shut up!". Když jsem jí věnovala mírně zaražený pohled, paní mě urychleně ujistila, že to neplatilo mě. No jo, ale kdo to má poznat, že jo.

Mumlové

Jsou specifickou odrůdou Čumilů. Ačkoli se očividně snaží vydávat jakési artikulované zvuky, ve finále je výsledek úplně stejný jako v případě Čumilů a já z nich tak musím návodnými dotazy vytáhnout, co že to po mně, sakra, vlastně chtějí.

Hraboši

Na co sáhnou, to rozhrabou, zanechávajíce po sobě spoušť v podobě přeházených čokoládových tyčinek, nápojů přemístěných mezi nápoje jiné, kde vůbec nemají co dělat, a jednoduše strkání věcí na místo, kde vůbec původně nebyly. Nejefektivnější Hraboši dokáží rozhrabat víc věcí z různých regálů zároveň (takoví mi pak strkají tyčinky do lednic s nápoji, žvýkačky do čokolád a nápoje mezi chipsy, protože to přece vypadá dost podobně, tak to tam asi patří, že jo). Pokud třetinu své pracovní doby strávíte tím, že napravujete škody po Hraboších, vaše celková pracovní efektivita klesá, stejně jako vaše víra v inteligenci lidstva.

Nedovírači

Vyznačují se tím, že na co sáhnou, to nezavřou. V případě samozavíracích lednic na nápoje je jejich škodlivost snížena, v případě nesamozavíracích boxů na zmrzlinu je jejich debilita alarmující a nutí paní prodavačku každých pět minut vybíhat před obchod, zavírat mrazící box za ně a opětovně tak zabraňovat První zmrzlinové potopě světa v australském metru.

Koláčožrouti

Náš obchod má takovou politiku, že když se nějaké jídlo s blížícím se datem trvanlivosti neprodá, může si jej plebs (rozuměj zaměstnanci) vzít domů. Jelikož během své služby za kasou nemám mnohdy ani čas si dojít na záchod, natož se najíst, celý den ubíhá rychleji s nadějnou vyhlídkou na jídlo zdarma, nejčastěji na masový koláč (zní-li vám to nechutně, vězte, že je to takový ten anglický slaný ledvinkový koláč plný hnědé šťávy a zeleniny... už zvracíte? Výborně, tím víc jich zbude pro mě). Když se na mě deset minut před zavíračkou směje jeden osamělý, neprodaný koláč ve vitríně, vím, že náročný den bude završen teplým jídlem zdarma a hned je mi na světě krásněji. O to hruběji jsou mé sny zašlapány do země, když mi těsně předtím, než obchod zavřu, nakluše do obchodu hladový Australan a zeptá se: "Máte ještě nějaké teplé koláče?" a já mu nemůžu říct: "Nemáme! Padej vodsud, ty nenažranče, jdi se někam napást!", nýbrž:"Ano, máme poslední." Mé momentální rozpoložení se mi pak zcela očividně zračí ve tváři a víc než milou a ochotnou prodavačku tak připomínám Gluma, kterému sebrali Prsten.

Lidé, kteří přijdou do obchodu, pozdraví, usmějí se, vědí co chtějí, mají čím zaplatit a nesežerou mi ten poslední masový koláč... ové

Vyskytují se v přídělu jednoho kusu denně, což není příliš, ale nejspíš je to lepší než nic a člověku to aspoň na chvíli zvedne náladu.

A výsledek?
Někdy mám chuť dělat to jako Bernard.