Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou jsem vyrazila hned další den.

        Okamžitě po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?). Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude mi účtováno nic.

    To mi přišlo docela fér, tak jsem souhlasila. Pán se mě tedy zeptal na pár dodatečných zdravotních věcí (třeba jestli nemám embolii nebo rýmu, protože obojí prý zážitek z potápění dost kazí) a opět se ujistil, že umím plavat (jako fakt?).

        Když jsme vypluli, nafasovali jsme si výstroj a pak jsme dostali krátké info o tom, co nás čeká a hlavně kdy bude oběd. Cesta k útesu měla trvat asi dvě hodiny a mezitím jsme měli být proškoleni, jak se ve vodě chovat. Instruktáž pro šnorchlování byla dost jednoduchá a za jedinou zmíněníhodnou věc považuji, když pan instruktor všem ukázal takovou tu nadnášecí pěnovou žížalu pro neplavce a řekl "kdo neumí plavat, dostane kolem pasu tohle". K mému úžasu se to pak odpoledne na korálovém útesu hemžilo bandou barevných neplaveckých žížal.

        Instruktáž pro potápěče byla o něco vydatnější. Pan instruktor nás naučil pár základních a důležitých potápěčských gest ("vlevo", "vpravo", "chci na hladinu", "dusím se", "mám se fajn" "to je ale pěkná ryba" "to není pěkná ryba, to je žralok"), poté nám vysvětlil, jak bude celý ponor probíhat, následně nás naučil několik nezbytných triků, díky kterým jsme měli sami být schopni pod vodou vyřešit většinu problémů, které nás tam mohly potkat (třeba že si kýchneme do brýlí, nateče nám do nich, vypadne nám kyslíková hadička z pusy a podobně), a zároveň nás upozornil na pár věcí, které bychom rozhodně neměli dělat a o kterých jsem radši snad vědět nechtěla (třeba že při potápění se nikdy nezadržuje dech, protože by vám mohly splasknout plíce).

        Pak jsme dorazili k cíli a dostali pokyn na sebe naházet všechnu tu výstroj a skutálet se do vody. V průběhu nahazování výstroje jsem měla pocit, že je něco špatně. Posléze jsem zjistila, že to, co je špatně, je můj oblek proti smrtícím medúzám. Respektive nedostatky obleku proti smrtícím medúzám v místech, kde by oblek proti smrtícím medúzám měl správně být. Šla jsem tedy za svým instruktorem sdělit mu svůj problém. Vypadalo to následovně:

Já: "V tom obleku je díra."
Pán: "Jo? Kde?"
Já: -ukazuji velkou a zcela nepřehlédnutelnou díru na břiše, chybějící pravou rukavici a menší díru na koleni-
Pán: "Aha, to nevadí."
Já: "Nevadí?"
Pán: "Ne."
Já: "Můžu dostat jinej?"
Pán: "My už jich víc nemáme."
Já: "To mám jít do vody v tomhle? Co ty medúzy?"
Pán: "Medúzy jsou jenom u břehu, takhle daleko na útes nikdy neplavou. Já si ten oblek ani neberu. Je mi v něm hrozný vedro."
Já: ...

Když jsem se psychicky smířila s děravým oblekem, pan instruktor na mě ochotně navěsil závaží, nasadil mi bombu a poté, co jsem se pár chvil potácela po palubě jako velice nemotorná imitace Optima Prima, jsem se pozadu skutálela do vody. Tam jsem chvíli plovala jako nadměrně vzrostlá bójka a pak se přesunula k magickému lanu na boku lodi, kde mi instruktor vypustil potápěčskou vestu a já se společně s ostatními postupně ponořila do závratné hloubky dvou metrů (zvládli to všichni až na jednu slečnu, která dostala hysterický záchvat v nezávratné hloubce jednoho centimetru a byla za levou ploutev odtažena zpět na palubu), odkud se mělo za to, že jsme ochotni se potopit i hlouběji a zchudnout tak o 60 dolarů.

        Nechtěně jsem se od skupiny oddělila hned na začátku, kdy jsem dostala povolení pustit se lana a rázem jsem začala jít ke dnu jako podnikatel na Orlické přehradě, protože na mě ten chlap na palubě navěsil víc závaží, než jsem ve skutečnosti potřebovala (čímž se mě tedy poněkud dotkl). Můj instruktor mi zpoza svých potápěčských brýlí věnoval zkoumavý pohled a pak ke mně doplaval, aby mě trochu přifoukl. Následkem toho jsem začala rychle stoupat ke hladině, a to velice pro dámu neelegantním způsobem zadkem napřed. Instruktor podrážděně zabublal, připlaval, trochu mě ufoukl a v ufukování pokračoval do té doby, než jsem začala jít pomalu ke dnu tím správným, pro mé uši i vnitřní orgány bezpečným tempem. Pokusila jsem se mu poděkovat potápěčským gestem pro "děkuji", ale myslím, že jsem mu místo toho asi řekla "to je ale pěkná ryba", protože jen zavrtěl hlavou, popadl mě za ruku, přicvakl si ji na předloktí, na to druhé si přicvakl mé dvě další spolupotápěčky a takhle ověšený jako vánoční stromek se s námi vydal prozkoumávat záhady mořských hlubin.

        Nevím, jestli jste někdy zkoumali záhady mořských hlubin, ale vězte, že hlavní nevýhodou při jejich zkoumání je, že jsou hluboko, takže toho není moc vidět, a to ani za denního světla. Těšila jsem se na impresionistickou explozi barev, hru slunečního světla na šupinách pestrobarevných ryb a setkání s velkou podmořskou želvou. Místo toho jsem dostala padesát odstínů modré a zelené, jimiž proplouvaly víceméně stejně vypadající potemnělé ryby, a namísto velké podmořské želvy tam na mě čekal velký tlustý fotograf.

        Tento fotograf brázdil hlubinu spolu s námi, svým výkonným bleskem způsoboval hejnům okolních ryb záchvaty epilepsie a místnímu Nemovi, předtím spokojeně zabydlenému v sasance na útesu, pravděpodobně i doživotní posttraumatický stresový syndrom, neboť s ním vyfotil naprosto každého potápěče z naší výpravy.

        Přestože toho v hloubce zhruba dvanácti metrů kromě šíleného fotografa nebylo k vidění mnoho, bylo to i tak úžasné. Už jenom pro ten pocit, že člověk může poklidně proplouvat vodou, aniž by musel každou chvíli na hladinu se nadechnout, a pro to naprosté ticho, narušované jen vytrvalým bubláním potápěčů okolo. Taky to samozřejmě mělo jistý prvek adrenalinu - pořád jsem čekala, kdy se z modré temnoty vynoří smrtící medúza nebo žralok, ale nestalo se nic. Vždycky připlula akorát nějaká zvědavá ryba, která se ještě nesetkala s naším fotografem a nebyla tedy traumatizovaná natolik, aby se při spatření lidské bytosti dala zběsile na úprk.

Po dvaceti minutách byl čas se vynořit a naobědvat. Pak jsme se přesunuli o kus dál a já zbytek svého pobytu ve vodě strávila šnorchlováním (protože další ponor s bombou by stál další peníze, a to už se mi tedy nechtělo). Nebylo to tak dramatické jako potápění, ale vidět toho bylo mnohem víc - korálový útes byl na některých místech jen asi metr pod hladinou, takže na něj krásně dopadalo sluneční světlo a ukazovalo všechny jeho barvy. I ryby tady byly mnohem zajímavější - konečně bylo vidět, jak jsou pruhované, puntíkovaté a zobákovité (je to tak, ryby žijící na korálových útesech mají zobáky, aby je mohly spokojeně oďobávat).

        Na jiných místech se zase útes postupně svažoval a pak náhle skončil strmým srázem, za kterým byla jen obrovská modrá prázdnota. V těhle místech člověka náhle přepadl ten známý, lehce nepříjemný pocit, že je ve vesmíru tvorem strašně mrňavým a nicotným (většinou jej zažijete při pohledu na noční oblohu, při stanutí u úpatí vysoké hory a při podávání žádosti o vydání nového občanského průkazu na obecním úřadě). Podmořskou želvu jsem opět nepotkala, ale aspoň toho žraloka jsem viděla. I když to byl jenom takový půlmetrový cvrček.
        Každopádně výlet se vydařil a byl velmi bohatý na zážitky (ačkoli ne na Pavla Trávníčka, tak třeba příště) a přestože mi, jak jste asi pochopili, pan fotograf byl hodně proti srsti, stejně jsem si od něj koupila jeden snímek na památku, abych viděla, jak mi to v té vodě seklo a jak jsem byla asi prvním potápěčem v historii, který se potápí zároveň s bombou i šnorchlem. Ale na truc jsem si vzala tu bez Nema.

Ája pod vodou

Následující dny jsem na vlastní pěst vydala prozkoumávat okolí Cairns. Protože času bylo málo, míst k navštívení hodně a místní hromadná doprava naprosto na pytel, rozhodla jsem se investovat do auta z místní půjčovny. Řízení vlevo mi po 16 dnech praxe na Novém Zélandu připadalo už naprosto normální, dokonce jsem už nemátla řidiče za sebou tím, když jsem před každým odbočením vlevo nebo vpravo začala zuřivě stírat přední sklo.
        Pokud vás to mate, vězte, že v autě, kde je volant přehozený na druhou stranu, je přehozené úplně všechno, i páčky blinkru a stěračů (naštěstí ne brzda a plyn). Prvních pár hodin jízdy v něčem takovém je jako kreslit levou rukou trojúhelník, pravou smažit palačinku a u toho zpívat středověký husitský chorál. Začátky jsou naprosto příšerné, nejen proto, že na křižovatkách se při odbočování musíte trefit do toho správného pruhu, že při jízdě se ve strachu před protijedoucími auty tlačíte tak blízko ke krajnici, že levým kolem leštíte svodidla, ale ze všeho nejhorší je okamžik, když se podíváte doleva a zjistíte, že váš spolucestující neřídí a klidně si fotí okolní krajinku. Po pár vteřinách hrůzy pak zjistíte, že ve skutečnosti řídíte vy.
        Silné nátury tohle všechno zvládnou včetně řazení levou rukou, ty slabší (já) si připlatí za automatickou převodovku a i tak mají co dělat, aby se jim z toho neroztekl mozek. Ale jak říkám - pár dní praxe a zvyknete si na cokoli.
        Takže jsem se spokojeně vydala na dvoudenní cestování po vlhkých tropech. Vyrazila jsem do deštného pralesa Daintree, který se vyznačoval tím, že v něm bylo ještě větší vlhko než všude jinde (což bylo fakt něco) a že v něm žila spousta roztodivných australských zvířat. Mezi jinými také divocí kasuáři.   
        V zoo je kasuár takový fotogeničtější pštros, ve volné přírodě je to fakt něco, co nechcete potkat. Při setkání s kasuárem se totiž vyděsí obě strany, ovšem kasuár má na rozdíl od vás tu výhodu, že má pořádné drápy a nebojí se je použít. Tak jsem se po tom pralese potloukala poměrně obezřetně, ačkoli jediný děsivý tvor, na kterého jsem nakonec narazila, byl desetiletý australský chlapec, který se své maminky velice dotčeným hlasem ptal, proč že v tom pralese nemají Wi-Fi.

        Kasuára jsem sice v divoké přírodě nespatřila, zato jsem ale viděla krokodýly. Ti byli nasáčkovaní v řece Daintree, kam se za nimi dalo jet na výlet takovou menší rozhrkanou lodičkou (její majitel byl místní krokodýl Dundee před důchodem a jeho žena měla u mola obchod se suvenýry, v němž ukazovala pravděpodobně největší a nejkýčovitější sbírku krokodýlích suvenýrů na světě). Krokodýli jsou v Queenslandu poměrně běžní a pochopitelně je záhodno je obdivovat jen z dálky a rozhodně ze souše. I tak se ale každý rok najde pár dobrodruhů, kterým přijde jako skvělý nápad jít si zaplavat do nějaké místní řeky. A třeba i v noci. Protože když posvítí baterkou do vody a neuvidí žádné svítící oči, tak je jasné, že tam žádný krokodýl není, no ne?

        Tato neprůstřelná logika, která nepočítá s tím, že krokodýli umí nejen plavat, ale také se potápět, stála končetiny i životy už pěknou řádku lidí.

        Já se tedy raději na krokodýly koukala z té chatrné loďky a i tak celkem budili respekt, ačkoli se jenom líně váleli na břehu řeky.

Malý krokouš

Větší krokouš

Rosnička

Kromě krokodýlů ale také můžete v tropickém Queenslandu narazit na krásné zelené rosničky, ledňáčky, klokany (ty malé, kterým se říká wallaby), uřvané lesní krocany (brush turkey), papoušky, samozřejmě pavouky (bez nich by to nešlo) a obří mravence s kusadly většími, než je jejich hlava. Jeden takový mi pravděpodobně vlezl do kraťasů, které jsem měla odložené na pařezu, zatímco jsem se koupala v řece. Vím že je to silně v rozporu s tím, co jsem napsala o pár řádků výše, ale v téhle řece krokodýli fakt nebyli, protože všeobecně nemají moc rádi peřeje. A navíc tam se mnou bylo dalších asi sto lidí, z nichž někteří vypadali mnohem chutněji než já.
        Pak mě pravděpodobně kousl do nohy (mravenec, nikoli krokodýl), protože ta mi druhý den poměrně nepříjemným způsobem otekla. Když jste v tropickém pralese, máte jen mizerné české cestovní pojištění, víte, že v Austrálii je zhruba polovina věcí jedovatá, zatímco ta druhá polovina je jedovatá smrtelně, a na dveřích každého záchoda na vás civí informační letáček o možných závažných tropických chorobách, které tu můžete chytit, je nepříjemně oteklá noha něco, co vám vážně dovede zkazit náladu.
        Mně ji zkazila asi na hodinu. Pak jsem zjistila, že dokud se u mě neprojeví vedlejší příznaky kousnutí (třeba že mi ta noha upadne), tak stejně nikdo nebude schopen říct, co mě kouslo a jestli se mám znepokojovat. Tak jsem se neznepokojovala. Pouze jsem si o pár dní později v lékárně koupila mastičku na svou stále oteklou nohu, a když mi lékárnice zcela znuděným hlasem oznámila "no jo, mravenci, to jsou svině", usoudila jsem, že těch 14 dní, co mi zbývalo do odletu do Čech, snad přežiju. A jak se zdá, nezanechalo to na mě větší následky.

Jediné, co jsem při své výpravě do tropů neviděla a co mě dodnes mrzí, je ptakopysk. Ptakopysk je totiž neuvěřitelně vzácný a neuvěřitelně plachý. A taky neuvěřitelně vybíravý. Tenhle roztomilý omyl přírody, který je mezičlánkem mezi plazy a savci, žije jenom v těch nejčistších a nejodlehlejších řekách Queenslandu a ukazuje se jenom brzy po úsvitu a chvíli po západu slunce, a to jenom když o vás neví.

        Nejste-li experti na stopování ptakopysků a neznáte-li ty správné ptakopysčí lokality, nemáte šanci je vidět. Samozřejmě si můžete takového experta na ptakopysky najmout, ale je pěkně drahý (dvě hodiny s ním stojí 150 dolarů a ani tak vám nezaručí, že se ptakopysk ukáže) a tak nějak jsem usoudila, že to za to nestojí. Ptakopyska sice měli i v sydneyské zoo, ale ani tam se mi nepodařilo ho spatřit, protože, slovy místní ošetřovatelky, prostě asi zrovna neměl náladu.

        Ptakopysk mi tedy nebyl přán, naštěstí jsem si z Austrálie alespoň odvezla toho plyšového. Ale aspoň mám pádný důvod se opět do té Austrálie vrátit a zkusit ho najít znovu, no ne?