Přeskočit na hlavní obsah

Protinožčí MHD

Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře tohoto blogu, jistě jste si všimli, že příspěvky o MHD se zde objevují poměrně často. Je to způsobeno tím, že i v mém životě se MHD objevuje poměrně často, dokonce bych řekla, že v některých dnech tvoří jeho podstatnou část (zejména v autobuse číslo 136), tudíž jsem si k hromadným dopravním prostředkům vypěstovala poměrně vřelý vztah hraničící se stockholmským syndromem a jednoduše mě psaní o nich přitahuje jak pražského tramvajáka zvonek. A ačkoli MHD v Sydney patří do kategorie věcí, o nichž by bylo lépe mlčet, tento blog se pyšní kvalitní a objektivní žurnalistikou a bylo by nesprávné vás o její popis ochudit.

Nuže. Sydneyskou hromadnou dopravu tvoří síť vlaků, autobusů, trajektů a jedné tramvajové linky, které se všechny vyznačují tím, že na sebe naprosto nenavazují. Autoři tohoto systému zřejmě nepočítali s tím, že člověk bude chtít vycestovat do jiné městské části, než v jaké bydlí - v Sydney je přece hezky všude, tak proč by se někdo chtěl mrcasit někam jinam, že jo. Všechny cesty zde vedou do centra. To je na jednu stranu děsně prima, ale na druhou stranu děsně dementní, protože ne vždy potřebujete jet přímo do centra, někdy byste si taky třeba chtěli zajet na pláž, případně do národního parku, který je hned za rohem. Bohužel, vinou jakéhosi šíleného projektanta (nebo skupiny projektantů, jeden chudák by to asi takhle zeslonit nezvládl) musíte prakticky pokaždé přestoupit v centru, i kdybyste jeli třeba jen do vedlejší čtvrti. Místní dopravní síť totiž není síť, je to hvězdice, jejíž jednotlivé paprsky (či jak to nazvat) mají jeden centrální uzel (respektive tři uzly - stanice Wynyard, Town Hall a Central), na kterých se protíná většina vlakových i autobusových linek. Mimo tyhle tři stanice si o nějakém pohodlném přestupování můžete nechat jen zdát. Občas se sice některé dopravní spoje tváří, že v jiných částech města navazují na spoje jiné, je to ale jen habaďůra, protože je ve finále mnohem rychlejší si do toho centra skutečně zajet a přestoupit tam, než půl hodiny čekat na ten jeden jediný spoj, který z onoho tajuplného přestupního místa jakože jede, abyste pak zjistili, že jezdí jenom o svátcích. A aby toho nebylo málo, pokud nevíte, kam přesně a čím jedete, lístek se vám bude kupovat pěkně blbě - zlaté pražské lístky na 90 minut, které můžete využít na jízdu čímkoli od autobusu po lanovku na Petřín. V Sydney jsou speciální lístky na vlak, na autobus, na trajekt i na tu jednu tramvajovou linku. Jako jo, můžete si koupit týdenní legitku na všechno. Ale občas prostě máte jen tak chuť někam si vyrazit, i když nevíte přesně kam, a to pak bude vaše peněženka koukat pěkně smutně.
Tolik k všeobecnému rozhořčení nad neitengrovaným systémem sydneyské dopravy. Podíváme se na to trochu konkrétněji:

Vlaky
Vlaky fungují jako místní nadzemka i podzemka. V místech, kde už se koleje nepodařilo naflákat mezi zahrádky rodinných domků, rozhodlo se vedení města zahrabat koleje pod zem a přetvořit vlaky v metro. Sydney má asi dvacet různých vlakových linek, které spojují předměstí s centrem - ovšem pouze západní předměstí, jelikož východní má příliš písčité podloží a jakékoli myšlenky na vlakovou dopravu zde byly z důvodu nepraktičnosti odpískány. (Místní dopravní podnik se, na rozdíl od Metrostavu, drží pravidla "třikrát a dost". Když jim tunel třikrát spadne na hlavu, tak jdou prostě stavět jinam a nesnaží se urputně pořád dokola plácat megalomanské bábovičky z písku. Na druhou stranu se i v Austrálii před pár lety našlo pár filutů, kteří propagovali strategii "jednou měř a dvakrát stav", když se několik let stavěl tunel mezi stanicemi Chatswood a Epping, aby po jeho slavnostním otevření dopravní podnik zjistil, že se mu do něj nevejdou vlaky. Tato příhoda opět dokládá, že veřejné stavby přitahují jakousi zvláštní kategorii lidí, na zemi původu nevázanou, neb blbost je jev nadnárodní.)
Australské vlaky jsou větší než ty české, vesměs klimatizované (neplatí u starých souprav, ale s těmi moc seznámena nejsem, jelikož na mé trase jezdí pouze vlaky nové, neboť pouze ty se vešly do výše zmíněného tunelu), celkem prostorné a docela čisté (s výjimkou víkendů, protože je velice efektivně zaprasuje místní omladina na hospodském tahu). Australské vlaky mají úžasné překlápěcí sedačky, takže nedělá-li vám dobře cestovat zády po směru jízdy (znám takové lidi), případně máte-li hodně kamarádů, se kterými cestujete, stačí překlopit si opěrky a vytvořit tak příjemnou šestisedačku. Australské vlaky také vždy přijíždějí na čas, což je pro mě jako chronického nestíhače dost podpásovka, zejména o víkendu, kdy jsou intervaly mezi vlaky až čtyřicetiminutové.
(Kdyby vás zajímalo proč, podívejte se na následující mapu. Vidíte na severu města tu krátkou, černě vytečkovanou trasu označující "místa, kam moc často nejezdíme, protože tam nic zajímavého není"? Tak tam bydlím.)



Ačkoli jsou australské vlaky vesměs poměrně nové, koleje jsou očividně v dezolátním stavu, jinak si nedovedu vysvětlit, že každý víkend je na naší trase nějaká uzavírka. Třeba jenom mezi dvěma stanicemi. Je úplně jedno, na kterém úseku zrovna ty koleje vytrhají, protože stejně vždycky musíte jak blbci vystoupit a jít na autobus, ve kterém se pak musíte mačkat se spoustou dalších blbců. Jako chápu, že se připravují na léto a na nápory turistů, ale...
každý víkend??

Ovšem pokud bych měla na místních vlacích něco skutečně vyzdvihnout, jsou to jejich úžasní strojvedoucí. Protože v řadě vlaků nefunguje hlášení stanic, je povinností řidiče vám oznámit, jaká zastávka je ta příští. Často ovšem nezůstane pouze u toho. Řada řidičů vám popřeje krásný den. Někteří vám sdělí, jaká je venkovní teplota, rychlost vzduchu a rozptylové podmínky. Některý vám řekne, že se má toho dne v práci skutečně dobře a doufá, že i vy se budete mít toho dne v práci skutečně dobře. Některý ve vás vzbudí pochybnosti o své příčetnosti, když na celou soupravu haleká: "Jóó, lidičký, tak to trochu rozjedemé! Á... teď zatočíme dopravá.... a teď dolevá... a příští zastávká.... centráál!" Všichni do jednoho vám ovšem zpříjemní jízdu nudnými černými tunely.

Autobusy
Autobusy v Sydney jsou podobné těm v Anglii. Většinou mají zpoždění, nastupuje se pouze předními dveřmi, lístky se kupují u řidiče (což je samozřejmě děsně časově efektivní, když celý autobus čeká na to, až právě nastoupivší pán po kapsách najde dost deseticentů, aby z toho mohl poskládat dva dolary padesát na lístek) a názvy zastávek se nehlásí, aby ta cesta byla trochu dobrodružnější. Stejně jako v Anglii to tedy znamená, že jedete-li někam, kde jste nikdy nebyli, musíte svou zastávku prostě trefit od oka. V době Google Maps to docela jde, ale jak to dělali lidi před tím, než měli internet v mobilu, vážně netuším.

Trajekty
Protože Sydney leží u moře a zároveň jím protéká řeka Parramatta, byly trajekty jasná volba. A jízda jimi rozhodně stojí za to. Síť trajektů je na rozdíl od sítě vlakové a autobusové velmi přehledná, spolehlivá a tak nějak má člověk pocit, že za tu spoustu peněz, které za jízdu touhle obstarožní zelenožlutou lodičkou zaplatí, dostane jakousi přidanou hodnotu navíc, tedy krásný výhled po přístavu. Věřím tomu, že lidé, kteří jedou ráno do práce trajektem a ne vlakem a místo černého tunelu a naprděných spolucestujících na protější sedačce tak mohou pozorovat racky ladně kroužící kolem Opery, mají mnohem lepší pracovní morálku.




Ta jedna jediná tramvajová linka, ze které jsou tu všichni paf
Je prostě jedna tramvajová linka čítající asi deset stanic, každý den plná italských důchodců, protože nikdo jiný jí prostě nejezdí, jelikož spojuje jen městské části obývané italskými důchodci. Smysl tohoto dopravního projektu mi uniká, snad je to připomínka starých dní, kdy bylo Sydney tramvají plné, a to dokonce i na pobřeží, kde krásné zelenožluté tramvaje převážely nadšené cestující z jedné pláže na druhou. Jakási hlava pomazaná tomu ovšem učinila přítrž a v Sydney tak zbyla pouze tato relikvie, ovšem zcela moderní relikvie, něco jako naše nové tramvaje v Praze, akorát že tahle umí zatáčet. Lístek si můžete koupit přímo v tramvaji od jistě milého pana průvodčího, kterého ovšem Ája při své první (a poslední) jízdě tímto dopravním prostředkem považovala za revizora, a tak, nemajíc lístek, raději zase rychle vystoupila a nechala očividně zmateného průvodčího obklopeného dvaceti italskými důchodci odfrčet do dáli.

Nočky
Nočky v Sydney jsou epic fail, a to z jednoho prostého důvodu - neexistují. Resp. existují jenom v pátek a v sobotu. A jedou jenom někam. Rozhodně ne ke mně domů. Takže až vám někdy ve středu nad ránem ujede tramvaj z Lazarské a vy se budete vztekat, že musíte 30 minut čekat na další, vzpomeňte si na mě, jak tady nešťastně v půl dvanácté prchám z hospody domů, abych chytla poslední metro. Protože poslední metro v Sydney neznamená volbu "noční autobus, nebo noční tramvaj". Znamená to volbu "sto dolarů za taxíka, noční procházka, nebo mariáš s bezdomovci až do rána". 

Ceny
Nebyla by to správná městská hromadná doprava, kdyby vám z její ceny nešla hlava kolem. Ovšem já si ještě nemám co stěžovat, protože jako výměnný zahraniční student mám nárok na studentské jízdné (což je za polovic). Normální mezinárodní studenti musí platit dospělácké jízdné, protože se zde předpokládá, že kdo si může dovolit platit si studium v Austrálii, může si také dovolit platit městu neuvěřitelné pálky za dopravu. Studentské jízdné z univerzity do centra a zpět vyjde na nějakých 100 korun. Cestovat načerno se moc nedá (s výjimkou autobusu, kde stačí prosmýknout se kolem pana řidiče a neoznačit si lístek), protože na všech vlakových stanicích a trajektových zastávkách mají turnikety. Ačkoli i ty se dají obelstít, ale pak riskujete, že vás bude po peróně honit načuřený revizor, který v bezpečnostní kameře viděl váš chabý pokus o nenápadný skok. Mnohem větší zábava je lepit se na lidi před vámi, kteří lístek mají, a procpat se turniketem společně s nimi. Občas si sice vysloužíte nějaké to pozdvižené obočí, případně velice spokojený úsměv (záleží na koho se lepíte), ale šetřit se musí, že.

Klokani
Jako dopravní prostředek nefungují, ale já říkám, že by měli. Stejně jako se často upozorňuje na neefektivitu řidičů, kteří jedou ve svém autě sami, stejně tak by se mělo upozornit na neefektivitu klokanů, kteří si s prázdnou kapsou drze hopsají po australské buši, zatímco by v té kapse klidně mohli někoho vozit.
Just sayin'.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude