Přeskočit na hlavní obsah

Melbérn!

Po delší době opět jeden vypravěčský příspěvek (po delší době vůbec nějaký příspěvek, ale blogování je z mé strany čistě dobrovolné a jestli si chcete stěžovat na nepravidelnost příspěvků či jejich kvalitu, tak u mě rozhodně nepochodíte), takže jste jistě všichni děsně napjatí, kde zase Ája dělala ostudu.
Bylo to v Melbourne. Potažmo v celém státě Victoria. Protože byly na naší univerzitě dvoutýdenní pololetní prázdniny, rozhodla jsem se ukázat ostatním (povětšinou čínským) spolužákům, že prázdniny nejsou od toho, aby se dohánělo zameškané studium (jak se mi někteří - bez úspěchu - snažili nakukat), ale od toho, aby člověk utrácel své těžce vydřené peníze za cestování a jiné radosti života. Takže jsem se vypravila na týdenní cestu na jih. Když říkám na jih, nemyslím tím do tepla, protože jet v Austrálii na jih znamená jet blíže k Antarktidě, což znamená zimu a tučňáky (o těch později). Holt protinožci, no.
Mé první cestovatelské ráno začalo tak, že mi nezazvonil budík. Některé lidi by tohle možná rozhodilo, protože málokomu se asi podaří vzbudit se samovolně ve 3:50, aby vyrazil na letiště. Naštěstí ale patřím mezi ty neurotické jedince, kteří spí noc před cestou s jedním okem otevřeným, takže když jsem se ve 4:02 samovolně vzbudila, říkajíc si, že už by ten budík jako moh zazvonit, podívala jsem se na mobil, pomyslela si cosi o prdeli a během 5 minut se i s krosnou vypakovala z domu, což považuji za svůj osobní rekord. Na nádraží jsem si ještě zkontrolovala, zda jsem omylem nevyrazila v pyžamu, a pak se spokojeně dovezla až na sydneyské vnitrostátní letiště.
Tam jsem svou přepážku lokalizovala podle počtu odrbaných batůžkářů poflakujících se kolem (miluji nízkonákladové lety) a překvapilo mě, že nikdo z nich neměl krosnu zabalenou do igelitu. Já se tu svoji pokoušela předchozí večer zamotat do potravinové fólie z ALDI, ale ALDI očividně nedosahuje kvalit Euroshoppera a po půl hodině urputného snažení, kdy jsem byla do fólie zabalená víc já než ta krosna, jsem veškeré snahy ukončila, fólii nasraně roztrhala a doufala, že mi Bulhaři v zavazadlovém prostoru neurvou všechny přezky, až budou s mou krosnou hrát rugby. (Nebo australský fotbal. Prý je v tom nějaký rozdíl. Já ho zatím neobjevila.)
Na letišti jsem ale zjistila, že Australané si svá zavazadla očividně nebalí a s igelitem bych tam vypadala jako pošuk. Říkala jsem si, co za tím vězí, jestli snad zaměstnance australských letišť netvoří řady násilníků plných nenávistí k cizímu majetku jako všude jinde, a odpověď přišla záhy, když jsem spatřila zřízence letištní kontroly, jak na pásu zavazadel odchytává krosny a láskyplně jim zapíná rozepnuté přezky, aby je pak něžně položil (a nikoli odhodil) zpět na pásy a ony odjely kamsi do země zaslíbené, kde je krosnám dobře.
Po tomto zjištění jsem radostně běžela odevzdat svou desetikilovou krosnu (která byla lehčí než můj příruční batoh, protože byla plná oblečení, zatímco batoh byl plný jídla) a nadšeně jsem cpala paní za přepážkou svou letenku i pas, který ale paní odmítla mávnutím ruky. To mě zarazilo, protože jsem svoje pasové údaje při nákupu letenky nikam nezadávala. Posléze jsem se snažila svůj pas nacpat všem lidem, kteří by o něj mohli jevit zájem, ale všichni na mě koukali takovým shovívavým pohledem, který jako by říkal "další socka, co jede na výlet". Zjistila jsem, že zatímco dostat se do Austrálie je sakra těžké (a slovem "těžké" míním zhruba úroveň "odnést prsten do Mordoru"), cestovat po Austrálii je až směšně... nechci říct jednoduché, protože je to hnusně drahé a všechno je nechutně daleko... ale jednoduše řečeno vám při rámové kontrole neseberou vodu a neprovedou prohlídku tělních otvorů.
Což jsem si říkala až do chvíle, než jsem byla náhodně vybrána k prohlídce tělních otvorů.
Napadlo mě, že si asi pracovníci letiště potřebují zlepšit statistiky, aby v seznamu "náhodně vybraných osob" měli alespoň jednu bílou ženu. Tak jsem se podrobila prohlídce, ze které se nakonec vyklubalo jen skenování bot a knoflíků na kabátě jakousi zvláštní kouzelnickou hůlkou s koulí na konci, doprovázené záludnými vyslýchacími dotazy typu: "Nejste náhodou z Řecka?", "Jak se vám líbí v Austrálii?" a "Tak vy studujete překladatelství? Jé, to je hezký! Tak to asi umíte dobře anglicky, co?", po čemž mi bylo oznámeno, že nepředstavuji hrozbu letovému provozu a můžu jít.
Tak jsem šla. Na kafe.
A pak jsem absolvovala poměrně nudný let a za hoďku byla v Melbourne. Respektive ještě hodinu jízdy předraženým busem od Melbourne, protože nízkonákladovky nepřistávají na normálním letišti, ale kdesi v řepném poli za městem. Už to vám napoví cosi o celém státě Victoria (jestli jste trochu zmatení, tak vězte, že Austrálie jest složena ze 6 států a 2 teritorií), který je jakousi "sýpkou Austrálie", respektive kravínem Austrálie, protože tam snad mají víc krav než lidí. Příroda je tam taková evropštější, kopce zelenější, počasí deštivější, ovce buclatější, a vůbec to tam vypadá jako v Anglii, takže ten název státu je docela patřičný.




O samotném Melbourne se říká, že je to nejevropštější město Austrálie.
Tím zápachem rozhodně.
Je ale pravda, že je tu hodně starobylých budov, které se datují do období temného středověku roku 1835, kdy bylo město založeno. I tady platí, že "historické" neznamená nutně "staré". Mnohdy je to navíc "zrenovované", takže například budova hlavního nádraží vypadá ještě plastověji než pražské Palladium. A potkala jsem i jeden "novogotický" kostelík odlitý z betonu.
Ovšem jestli je něco pro Melbourne příznačné, tak je to moderní architektura. A tím nemyslím jen nudné mrakodrapy bez nápadu. Myslím tím nevšednost a originalitu naprosto všedních a neoriginálních míst - tramvajových zastávek, nákupních center, veřejných záchodků. Všude tam, kde normálně neočekáváte výboje kreativity a raději se příliš nerozhlížíte okolo, abyste náhodou něco nezahlédli (především své spolucestující, spolunakupující a spolu...sedící), Melbourne dává najevo, že všechno jde, když se chce, a díky vrozenému australskému přístupu k životu a vesmíru vůbec ("Nestresuj, kámo, žiješ jen jednou, tak neřeš kraviny. Hele, klokan. Ugrilujem ho?") si tady s územním plánem nikdo moc hlavu neláme a Melbourne tak je jednou obrovskou slátaninou starého a nového, což se děsně tluče, přičemž to nové se ještě pere mezi sebou o prvenství v originalitě, barevnosti a novosti tvaru.
Nedává to smysl a není v tom žádný řád.
A je to naprosto úžasné.






























Co ještě o Melbourne říct? Je menší a tak nějak přívětivější než Sydney. Má jiný "vibe" (zatímco rytmus života v Sydney by se dal přirovnat k electro swingu, Melbourne je takový laxní jazzík, ač v centru je to docela techno. Ale to asi v každém městě, které má víc než pět stálých obyvatel, z nichž jeden je jezevčík jménem Karel). Melbourne má také lépe zorganizovanou MHD, ale stojí tolik, že by k nástupu do tramvaje měla být tequila sunrise a masáž chodidel zdarma. Je ale spolehlivá jak švýcarské hodinky a čistá jak záchody na německé benzínce, což je zajímavé, protože Melbourne je všeobecně o dost špinavější než Sydney.
A přitom tu prý nemají šváby, což nechápu. Já kdybych byla šváb (a Řehoř Samsa by mi to jistě potvrdil), tak bych se vyprdla na Sydney a rozjela kariéru v Melbourne. Měla bych to nějak nenápadně sdělit těm létajícím švábům, co máme na kampusu.
Ano, létajícím švábům.
Myslíte si, že Kafka je psycho? Prosímvás...



Tím pro dnešek končíme, jelikož klokani dali dobrou noc, a ačkoli vy se zrovna chystáte na odpolední kávičku, někteří z nás už mají půlnoc. Pokračování v příštím příspěvku.

Komentáře

  1. :D :D .... ovce buclatější... a Indiáni opálenější! :D Hawk...

    KDE JSOU TI TUČŇÁCI?!?!?!? Tys nepořídila ani jednu ilegální fotku?

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude