Přišla řada na další příspěvek o Osících. Tentokrát pouze dvě oblasti, zasluhující si ovšem detailnější a erudovanější rozbor. Kdo to dočte až na konec, čeká ho překvapení!
Móda
Musím říct, že mi zpočátku Australané vyrazili dech tím, jak strašně slušně a šik se oblékají. Je pravda, že první dva týdny jsem se pohybovala převážně po obchodní čtvrti, jejíž obyvatelé zřejmě o dobré oblečení nouzi nemají. A jak jim to všechno krásně padlo - nikde nic neodstávalo, nikde nic nechybělo, všechno k sobě ladilo a ti lidé v tom vypadali hezky. Zarazila mě na nich jenom očividná nenávist k barvám - všichni bez výhrad se odívali do padesáti odstínů šedé, hnědé a černé. I tmavě modrou byste mezi nimi hledali marně. Proto jsem si první dny ve městě připadala jako papoušek mezi houfem krtků. (Já vím, že krtci netvoří houfy. Ale kdyby se krtci sdružovali, určitě by to bylo do houfů.)
No, jenže pak jsem se přesunula na univerzitu. A rázem jsem zjistila, že Austrálie skutečně stále je součástí velkého britského impéria. Protože i tady, tisíce mil od staré dobré Británie, platí zásadní módní poučka s názvem Když se ti to líbí, tak si to prostě kup. Vše ostatní - tvar, velikost, materiál - je podružné.
Alespoň co se týče žen.
Zpočátku, když byla zima, to nebylo tak vidět. Všichni se tak nějak schovávali ve svých khaki bundách a černých legínách a já si nejdřív říkala, že je to sice takové nudné, ale aspoň tady ti lidé nechodí po kampusu nahatí jako v Sheffieldu. (Zde je nutné připomenout, že sheffieldské děvy měly k dlouhým kalhotám a sukním asi stejný vztah, jako Zeman k nealkoholickému pivu.)
Jenže pak se oteplilo.
A lidé se svlékli.
A začala taková přehlídka módních kreací, že jsem se rázem stala jediným osamoceným krtkem v hejnu papoušků.
Australské ženy nenásledují módní trendy. Ony se jim vysmějí do tváře, pomluví je před známými a seberou jim poslední výplatu, kterou pak v butiku utratí za takové věci, že ani nevíte, kde končí oblečení a začíná psychická porucha. Kombinuje se nekombinovatelné. Nosí se nenositelné. Na to, že vám ze všeho leze spodní prádlo, a vy byste si tak to oblečení v podstatě kupovat nemuseli a mohli byste to radši utratit za pivo, se zde zatím nepřišlo. Stejně tak se příliš nehledí na to, jestli vám to oblečení skutečně sedí. Neměli velikost L? Nevadí, kup si S. Pokud to na tobě při chůzi nepraská, tak je to fakt v pohodě.
Naprostým evergreenem jsou džínové kraťasy ve stylu devadesátých let (tedy vytažené pěkně vysoko) doplněné krátkým topíkem. Musí být vidět pupík. Bez viditelného pupíku by si Australanka přišla jak ptakopysk bez zobáku. Měla jsem nutkání některé z těch slečen říct "holka, nastydnou ti ledviny", ale pak mi došlo, že v Austrálii (na rozdíl od Anglie) nikomu asi ledviny vážně nenastydnou. A pokud by mu nastydly, tak mu to bude jedno, protože je z Austrálie a v Austrálii se nic neřeší.
U Číňanů pak modelům zcela jednoznačně vévodí denim. Číňané milují denim ještě více než značku Hello Kitty a kdyby mohli, tak si z džínoviny udělají i spodní prádlo. Ačkoli co já vím, možná už ho mají. Číňana na první pohled od ostatních asijských národů odlišíte tím, že vypadá jak pochodující reklama na Levi's. Pokud by z nějakého důvodu takhle nevypadal, spolehlivě ho prozradí pověstné válenky Ugg, australské boty, které Číňané zbožňují, ale Australané je z nějakého důvodu odmítají nosit.
Proč asi.
V případě pánů je ovšem situace zcela jiná. Australský muž má vždy padnoucí košili a k ní sladěné boty. Jeho kalhoty mají vždy tu správnou délku. Je-li venku lehce lezavo, vezme si pruhovanou šálu a doplní to kloboukem. Australský muž není nikdy hladce oholen - má vždy vousy, nebo alespoň strniště, a vlasy dlouhé tak akorát, aby na nich šel vytvořit náznak patky (říkám tomu styl "na Hemswortha"). Australský muž je vždy zosobněním nedbalé elegance - vždy upraven, ale jen do té míry, aby v případě potřeby mohl ve stejném oblečení vběhnout do hořící buše zachraňovat koaly.
A když přijde jaro, tak australský muž ukáže, že celou zimu neproseděl u televize, ale v posilovně, a že trička jsou pro trapáky. Také s sebou nosí svůj serf. I do školy. A nemaže se opalovacím krémem, protože to je taky pro trapáky, takže občas australský muž, mající skotské předky, pěkně zrudne a pak se tváří mírně nešťastně. Protože je ale australský muž v jádru houževnatý (opět - Skoti), nenechá si tím zkazit den a vesele surfuje dál, zanechávajíc na pláži houfy nadšených fanynek.
Speciální kapitolou jsou hipsteři. Asi nikde jsem neviděla takovou koncentraci hipsterů jako v Austrálii, asi to souvisí s tou plážovou kulturou. (Řekla bych, že je jednodušší být hipsterem na pláži než hispterem v severské tundře.) Co se týče vzhledu, místní hipsteři se moc neliší od těch českých, ale jsou tak nějak víc strakatější (opět za to asi může to móře). I tady ale platí, že příliš mnoho hipsterů rovná se mainstream a celá ta taškařice pak poněkud ztrácí smysl.
Ale aspoň se na ty lidi pěkně kouká.
Internet
Australský internet je specifický jev, který v člověku dovede vykřesat na povrch ty nejtemnější stránky jeho duše. Australský internet je ve své podstatě oxymóron, protože to, co v Austrálii zajišťuje šíření videí s koťátky mezi jednotlivé uživatele, by se internetem nedalo nazvat ani při té nejlepší vůli po dvou lahvích vína.
Australský internet není pomalý, neboť pomalost je pouze absence rychlosti. Australský internet je naprostým protikladem rychlosti. Když v Austrálii chcete serfovat nikoli na pláži, ale na stránkách, fyzicky cítíte, jak pojem "čas" náhle ztrácí svůj smysl. Kdyby Einstein žil v Austrálii, jeho teorie relativity by byla pravděpodobně dost odlišná (a pravděpodobně o dost agresivnější) a jeho známý paradox dvojčat by bylo možné uplatnit i bez pomoci rakety letící rychlostí světla. Stačilo by, aby si jedno z dvojčat chtělo přečíst zprávy na Idnesu.
Bylo mi řečeno, že do Austrálie byl internet dovezen na začátku 90. let, od kteréžto doby zůstal v podstatě v nezměněné podobě (s výjimkou ceny, ta roste v souladu s cenami v ostatních západních zemích). Australané podle všeho vnímali rychlý a všude dostupný internet jako hrozbu svému pohodářskému životu a rozhodli se, že nic takového se v jejich zemi, ve které je na všechno dost času, zavádět nebude. Výsledkem je, že na Wi-Fi ve veřejném prostoru prakticky nenarazíte. Pokud na ni náhodou narazíte, buď za ni chtějí zaplatit, nebo je proces získávání přístupových údajů komplikovanější a únavnější než formulář daňového přiznání a ve výsledku jste ještě rádi, když si na tom chabém připojení alespoň přečtete e-mail.
Další zajímavostí Austrálie je, že i když zaplatíte těžké peníze za internet v mobilu, abyste byli soběstační, je vám to platné jak mrtvému zimník, protože v Austrálii jste velice často bez mobilního signálu, a tedy i bez internetu.
A bez toho mobilního signálu prosím nejste pouze v momentě, kdy si sbalíte spacák, karimatku a ešus a vydáte se do pouště pozorovat hvězdy. Naprosto stačí, když si sbalíte kabelku a jdete na univerzitní kampus v domnění, že na univerzitě je přeci zcela normální mít mobilní signál.
Není.
Stejně tak je omyl, myslíte-li si, že v centru Sydney přece musíte mít signál všude.
Nemusíte.
Co jsem se tak ptala kolem, někteří Australané jsou z toho sami poměrně naprdlí, protože i přes těžkou informační bariéru na tento kontinent prosákly informace o tom, že v jiných, dokonce méně vyspělých zemích, není rychlý a snadno dostupný internet pouze zbožným přáním, nýbrž realitou. Když jsem jednomu Australanovi v Melbourne vyprávěla, že v Čechách chytnu Wi-Fi i na linkovém autobusu z Prahy do Příbrami, díval se na mě, jako kdybych mu právě řekla, že jsem do Austrálie přiletěla na hřbetě prdícícho jednorožce.
Všeobecně se ale dá říci, že Australané jsou na svůj pomalý internet zvyklí a brblají tu hlavně cizinci, kteří přijeli ze zemí s rychlejším připojením. Tito cizinci možná ale časem zapříčiní osvětu, která Australanům ukáže, že máme 21. století a že Wi-Fi není sprosté slovo.
Přidávám jedno reklamní video australské firmy prodávající internet, které jistě oceníte.
Video je v angličtině. Kdo neumí anglicky, ráda mu to konsekutivně přetlumočím. Go, Slovakia!
Móda
Musím říct, že mi zpočátku Australané vyrazili dech tím, jak strašně slušně a šik se oblékají. Je pravda, že první dva týdny jsem se pohybovala převážně po obchodní čtvrti, jejíž obyvatelé zřejmě o dobré oblečení nouzi nemají. A jak jim to všechno krásně padlo - nikde nic neodstávalo, nikde nic nechybělo, všechno k sobě ladilo a ti lidé v tom vypadali hezky. Zarazila mě na nich jenom očividná nenávist k barvám - všichni bez výhrad se odívali do padesáti odstínů šedé, hnědé a černé. I tmavě modrou byste mezi nimi hledali marně. Proto jsem si první dny ve městě připadala jako papoušek mezi houfem krtků. (Já vím, že krtci netvoří houfy. Ale kdyby se krtci sdružovali, určitě by to bylo do houfů.)
No, jenže pak jsem se přesunula na univerzitu. A rázem jsem zjistila, že Austrálie skutečně stále je součástí velkého britského impéria. Protože i tady, tisíce mil od staré dobré Británie, platí zásadní módní poučka s názvem Když se ti to líbí, tak si to prostě kup. Vše ostatní - tvar, velikost, materiál - je podružné.
Alespoň co se týče žen.
Zpočátku, když byla zima, to nebylo tak vidět. Všichni se tak nějak schovávali ve svých khaki bundách a černých legínách a já si nejdřív říkala, že je to sice takové nudné, ale aspoň tady ti lidé nechodí po kampusu nahatí jako v Sheffieldu. (Zde je nutné připomenout, že sheffieldské děvy měly k dlouhým kalhotám a sukním asi stejný vztah, jako Zeman k nealkoholickému pivu.)
Jenže pak se oteplilo.
A lidé se svlékli.
A začala taková přehlídka módních kreací, že jsem se rázem stala jediným osamoceným krtkem v hejnu papoušků.
Australské ženy nenásledují módní trendy. Ony se jim vysmějí do tváře, pomluví je před známými a seberou jim poslední výplatu, kterou pak v butiku utratí za takové věci, že ani nevíte, kde končí oblečení a začíná psychická porucha. Kombinuje se nekombinovatelné. Nosí se nenositelné. Na to, že vám ze všeho leze spodní prádlo, a vy byste si tak to oblečení v podstatě kupovat nemuseli a mohli byste to radši utratit za pivo, se zde zatím nepřišlo. Stejně tak se příliš nehledí na to, jestli vám to oblečení skutečně sedí. Neměli velikost L? Nevadí, kup si S. Pokud to na tobě při chůzi nepraská, tak je to fakt v pohodě.
Naprostým evergreenem jsou džínové kraťasy ve stylu devadesátých let (tedy vytažené pěkně vysoko) doplněné krátkým topíkem. Musí být vidět pupík. Bez viditelného pupíku by si Australanka přišla jak ptakopysk bez zobáku. Měla jsem nutkání některé z těch slečen říct "holka, nastydnou ti ledviny", ale pak mi došlo, že v Austrálii (na rozdíl od Anglie) nikomu asi ledviny vážně nenastydnou. A pokud by mu nastydly, tak mu to bude jedno, protože je z Austrálie a v Austrálii se nic neřeší.
U Číňanů pak modelům zcela jednoznačně vévodí denim. Číňané milují denim ještě více než značku Hello Kitty a kdyby mohli, tak si z džínoviny udělají i spodní prádlo. Ačkoli co já vím, možná už ho mají. Číňana na první pohled od ostatních asijských národů odlišíte tím, že vypadá jak pochodující reklama na Levi's. Pokud by z nějakého důvodu takhle nevypadal, spolehlivě ho prozradí pověstné válenky Ugg, australské boty, které Číňané zbožňují, ale Australané je z nějakého důvodu odmítají nosit.
Proč asi.
V případě pánů je ovšem situace zcela jiná. Australský muž má vždy padnoucí košili a k ní sladěné boty. Jeho kalhoty mají vždy tu správnou délku. Je-li venku lehce lezavo, vezme si pruhovanou šálu a doplní to kloboukem. Australský muž není nikdy hladce oholen - má vždy vousy, nebo alespoň strniště, a vlasy dlouhé tak akorát, aby na nich šel vytvořit náznak patky (říkám tomu styl "na Hemswortha"). Australský muž je vždy zosobněním nedbalé elegance - vždy upraven, ale jen do té míry, aby v případě potřeby mohl ve stejném oblečení vběhnout do hořící buše zachraňovat koaly.
A když přijde jaro, tak australský muž ukáže, že celou zimu neproseděl u televize, ale v posilovně, a že trička jsou pro trapáky. Také s sebou nosí svůj serf. I do školy. A nemaže se opalovacím krémem, protože to je taky pro trapáky, takže občas australský muž, mající skotské předky, pěkně zrudne a pak se tváří mírně nešťastně. Protože je ale australský muž v jádru houževnatý (opět - Skoti), nenechá si tím zkazit den a vesele surfuje dál, zanechávajíc na pláži houfy nadšených fanynek.
Speciální kapitolou jsou hipsteři. Asi nikde jsem neviděla takovou koncentraci hipsterů jako v Austrálii, asi to souvisí s tou plážovou kulturou. (Řekla bych, že je jednodušší být hipsterem na pláži než hispterem v severské tundře.) Co se týče vzhledu, místní hipsteři se moc neliší od těch českých, ale jsou tak nějak víc strakatější (opět za to asi může to móře). I tady ale platí, že příliš mnoho hipsterů rovná se mainstream a celá ta taškařice pak poněkud ztrácí smysl.
Ale aspoň se na ty lidi pěkně kouká.
Internet
Australský internet je specifický jev, který v člověku dovede vykřesat na povrch ty nejtemnější stránky jeho duše. Australský internet je ve své podstatě oxymóron, protože to, co v Austrálii zajišťuje šíření videí s koťátky mezi jednotlivé uživatele, by se internetem nedalo nazvat ani při té nejlepší vůli po dvou lahvích vína.
Australský internet není pomalý, neboť pomalost je pouze absence rychlosti. Australský internet je naprostým protikladem rychlosti. Když v Austrálii chcete serfovat nikoli na pláži, ale na stránkách, fyzicky cítíte, jak pojem "čas" náhle ztrácí svůj smysl. Kdyby Einstein žil v Austrálii, jeho teorie relativity by byla pravděpodobně dost odlišná (a pravděpodobně o dost agresivnější) a jeho známý paradox dvojčat by bylo možné uplatnit i bez pomoci rakety letící rychlostí světla. Stačilo by, aby si jedno z dvojčat chtělo přečíst zprávy na Idnesu.
Bylo mi řečeno, že do Austrálie byl internet dovezen na začátku 90. let, od kteréžto doby zůstal v podstatě v nezměněné podobě (s výjimkou ceny, ta roste v souladu s cenami v ostatních západních zemích). Australané podle všeho vnímali rychlý a všude dostupný internet jako hrozbu svému pohodářskému životu a rozhodli se, že nic takového se v jejich zemi, ve které je na všechno dost času, zavádět nebude. Výsledkem je, že na Wi-Fi ve veřejném prostoru prakticky nenarazíte. Pokud na ni náhodou narazíte, buď za ni chtějí zaplatit, nebo je proces získávání přístupových údajů komplikovanější a únavnější než formulář daňového přiznání a ve výsledku jste ještě rádi, když si na tom chabém připojení alespoň přečtete e-mail.
Další zajímavostí Austrálie je, že i když zaplatíte těžké peníze za internet v mobilu, abyste byli soběstační, je vám to platné jak mrtvému zimník, protože v Austrálii jste velice často bez mobilního signálu, a tedy i bez internetu.
A bez toho mobilního signálu prosím nejste pouze v momentě, kdy si sbalíte spacák, karimatku a ešus a vydáte se do pouště pozorovat hvězdy. Naprosto stačí, když si sbalíte kabelku a jdete na univerzitní kampus v domnění, že na univerzitě je přeci zcela normální mít mobilní signál.
Není.
Stejně tak je omyl, myslíte-li si, že v centru Sydney přece musíte mít signál všude.
Nemusíte.
Co jsem se tak ptala kolem, někteří Australané jsou z toho sami poměrně naprdlí, protože i přes těžkou informační bariéru na tento kontinent prosákly informace o tom, že v jiných, dokonce méně vyspělých zemích, není rychlý a snadno dostupný internet pouze zbožným přáním, nýbrž realitou. Když jsem jednomu Australanovi v Melbourne vyprávěla, že v Čechách chytnu Wi-Fi i na linkovém autobusu z Prahy do Příbrami, díval se na mě, jako kdybych mu právě řekla, že jsem do Austrálie přiletěla na hřbetě prdícícho jednorožce.
Všeobecně se ale dá říci, že Australané jsou na svůj pomalý internet zvyklí a brblají tu hlavně cizinci, kteří přijeli ze zemí s rychlejším připojením. Tito cizinci možná ale časem zapříčiní osvětu, která Australanům ukáže, že máme 21. století a že Wi-Fi není sprosté slovo.
Přidávám jedno reklamní video australské firmy prodávající internet, které jistě oceníte.
Video je v angličtině. Kdo neumí anglicky, ráda mu to konsekutivně přetlumočím. Go, Slovakia!
Komentáře
Okomentovat