Osíci, část třetí

Osíci, část třetí – surfování

Protože poslední příspěvek zdejší obyvatele nebývale pohanil (ne že by si to nezasloužili), zkusím se tentokrát opět věnovat jejich kladným charakteristikám, kterých je více než dost. Přece jen je Austrálie pořád zemí zaslíbenou, ačkoli je v ní draho, vedro a nebývale přehmyzákováno. A dnes se zaměříme na jednu velice australskou specialitku, kterou je...

Surfování

Možná jste už byli na příspěvek o surfování nažhavení jak na otevření nové Ikey (ačkoli spíš doufám, že ne, protože by to vypovídalo o tom, že mám inteligentní čtenářstvo), takže tady ho máte. Surfování není v Austrálii sportem, je to životní styl. Pokud vám to přijde jak klišé z turistického průvodce, vězte, že je tomu skutečně tak. V Austrálii se surfuje v zimě i v létě, ve dne v noci (tedy vlastně jenom ve dne, protože v noci surfují i žraloci), a stejně jako má každý druhý Čech doma lyže nebo lední brusle, stejně tak má každý druhý Australan žijící na pobřeží doma surf. A jakmile jsou alespoň trochu vlny (a vězte, že pokud se zrovna nekoupete v nějakém zaprdlém zálivu, tak jsou v Austrálii vlny skutečně pořád, liší se jenom svou ~~smrtelností~~ velikostí). Surfaře poznáte už od pohledu tak, že má svaly i na palci u nohy, ležérní sestřih (vlasu i vousu) a slušivý neoprén (surfař, který je zrovna na lovu, surfuje bez něj, aby dámám na pláži ukázal svůj sval na palci u nohy), no a samozřejmě podle toho, že si pod paží nese surf. Pak se společně s ostatními surfaři (a surfařkami, abychom byli politicky korektní, ačkoli je jich stále podstatně méně než surfařů) vrhne do vln a předvádí krasojízdu, na kterou byste se mohli chodit dívat jako do kina, i ten popcorn si k tomu přinést.
Protože jsem investigativní žurnalista, rozhodla jsem se, že aby byl tento příspěvek kvalitní, bylo by vhodné okusit surfování na vlastní kůži, takže jsem si vedena touhou po objektivitě zaplatila dvouhodinový kurz (vůbec v tom nefigurovaly mé sobecké choutky po netradičních australských zážitcích, kdepak, to vykládejte ptakopyskům). V mém podání sice dvouhodinový kurz "nauč se surfovat" vypadal spíše jako "nalokej se slané vody, rozplácni se na surfu, chyť vlnu, v půlce spadni, prašť se o surf a nech se vyvrhnout na břehu jak velryba", ovšem získala jsem kvalitní surfařské znalosti, o něž se s vámi ráda podělím.
Hlavním předpokladem je mít svaly a dobrou fyzičku, z čehož samotného si můžete odvodit, proč mi to na tom prkně vůbec nešlo (ti, kteří si mě pamatují z hodin tělocviku, moc dobře vědí, jak na tom se sportováním jsem. To ale neznamená, že do toho nedávám srdce, čímž bych chtěla připomenout svůj hrdinný zákrok v septimě při florbalu, při němž mé - samozřejmě plánované - zpracování přihrávky rozmáznutím se o zeď v plné rychlosti mělo za následek naprostý rozklad týmu protivníka (a nečekaně, bohužel, i týmu vlastního), po němž náš tým skóroval a s přehledem zvítězil. Aspoň myslím. Mám to dodnes všechno trochu zamlžené.)
Dalším předpokladem je znalost oceánu, tedy toho, jak se s nejmenší námahou dostat dál do moře, kde se snadno chytají velké vlny. Začátečníci pochopitelně do velkých vln nesmí, tak se pachtí u břehu na písčině a chytají bílou pěnou. Zkušení surfaři najedou na takový ten "děsně nebezpečný proud, co vás vtáhne do moře a už vás nikdy nikdo neuvidí", anglicky rip, což je ve skutečnosti jen snadná zkratka, která vás bez námahy odveze za písčinu, kde můžete na prkně spokojeně plovat, dokud nepřijde dobrá vlna. Plavcům se vplouvání do ripu ovšem nedoporučuje, neboť stahováni proudem mají sklony k panice a následnému zhoršení plaveckého stylu. Surfaři začátečníci tam taky nesmí, takže místo toho musejí pochodovat přímo proti vlnám a vedle sebe táhnout ten surf, což je děsně super, protože vůbec není namáhavé už samotný ten pochod proti vlnám, který vámi smýká ze strany na stranu, ne, ještě k tomu táhnete prkno, které je dvakrát tak větší než vy. Aquagym hadr.
A když pak dojdete na to správné místo, stačí se na ten surf "jen" vyhoupnout, začít pořádně pádlovat, když se blíží vlna, a pak, když ji chytíte, začít na tom surfu dělat jógu.
Nedělám si srandu.

Ze začátku se na tom surfu vozíte v pozici vyděšené žížaly (číslo 7). Pokud váš instruktor usoudí, že už můžete zkusit si na to i stoupnout, pokračujete přes pozici 8 a 9, po níž se vyšvihnete do takového pokrčeného stoje a spokojeně drandíte po vlně.
Nemusím vám ani říkat, jak neuvěřitelně složité je předvést cokoli, co by připomínalo číslo osm, na úzkém prkně, které se pod vámi houpe. Trochu to pochopitelně přeháním, ono stačí odlepit ten zadek od prkna alespoň trošku a pak švihnout nohou dopředu a rychle přidat druhou, to vše asi během jedné sekundy, přičemž je samozřejmě žádoucí se během celého procesu nezřítit do moře, což se mi pochopitelně stalo naprosto pokaždé (když už jsem konečně překonala svůj pud sebezáchovy i své atrofované svaly a ten zadek konečně zvedla). Takže jsem většinu času strávila jako ta vyděšená žížala, což tak docela odpovídalo i mému duševnímu stavu, když jsem se obrovskou rychlostí řítila směrem ke břehu (ačkoli řekněme, že to vyděšení bylo z poloviny tvořeno i takovým tím radostným adrenalinem).
I přes mé velké zápasení s mořskými proudy a vlastní neschopností mohu zcela otevřeně sdělit, že vozit se na vlnách je něco úžasného a osvobozujícího a naprosto chápu, proč to ti Australani tak milují. Ono k tomu totiž vážně potřebujete jen to prkno a silného ducha a dobrou vlnu. Já tedy radši asi zůstanu u snowboardu, ačkoli je zimní vybavení o dost nákladnější, ale s výjimkou povodní na vltavské kaskádě se v Čechách vlny hledají těžko a navíc nehrozí, že po skončení exhibice při cestě zpět do půjčovny šlápnete bosou nohou na vyplavenou medúzu, což se mně pochopitelně stalo, jinak by to byl jen poloviční zážitek. Naštěstí to nebyla jedna z těch smrtelně jedovatých. Ty jsou daleko na severu. A tam jedu až v lednu.