Pár všeobecných poznatků, které jsem nashromáždila za ten týden, co tady jsem.
Město
Kopcovité. Jako San Francisco, ale ne tak ploché. Architektonicky zajímavé a promyšlené, klidné a relativně bezpečné (asi jako každé větší město). Nejzelenější město v Británii, zatím nemohu potvrdit, viděla jsem jen dva parky, ale vzduch se tu rozhodně dýchá dobře. Doprava spolehlivá, ačkoli drahá, ale pokud nasednete do autobusu 95, máte jistotu, že z autobusu 95 také vystoupíte a řidič vás navíc vyprovodí slovy "Have a nice day." Kalí to nedostatek nočních autobusů (respektive jejich naprostá absence), ale Univerzita provozuje tzv. Womens' Minibus, který vás večer a v noci za libru padesát odveze od univerzity až před vchodové dveře, tedy za předpokladu, že jste žena. Pánové se prý před místními násilníky snadno ubrání.
Lidé
Přátelští a milí, vůbec ne ty anglické studené čumáky, o kterých věčně slyšíte. Lidé v MHD se netváří, jako kdyby právě jeli z kolonoskopie, lidé sedící na lavičce v parku se přívětivě usmějí, když si vedle nich sednete, lidé vám v krámě podrží dveře, když vypadáte, že se za chvíli s tou hromadou tašek zřítíte k zemi. Národnostní složení je tu pestré, samý Asiat a Arab, takže není divu, že polovina obchodů s potravinami jsou exotické pochutiny. Je to tu samá čína a kebab, ale taky Mexiko, Indie, Pákistán a vůbec všechno ostré a střevní potíže způsobující, na co můžete pomyslet. Průměrnému českému xenofobovi by z toho asi šla hlava kolem, ale multikulturalismus tady prostě funguje a komu by to vadilo, může se jít klouzat, případně bude společensky zavržen, protože nic jako diskriminace se tady vážně nenosí. Z vlastních zkušeností ale vím, že víc než cizokrajný přistěhovalec vám život pravděpodobně otráví nějaký zapšklý kravaťák z úřadu jménem Pepa.
Pokroucená ekologie
V protikladu s odstavcem výše se Angličané projevují jako neskutečná prasata. Ačkoli jejich slušné vychování převyšuje to naše, troufám si tvrdit, že v oblasti slušného chování k veřejným prostorám mají co dohánět. Přestože je na každém odpadkovém koši důrazně napsáno, že kdo bude házet bordel po zemi, bude zlynčován a poté zkasírován o 75 liber, lidé prostě vesele chodí po městě a odhazují odpadky, kde se jim zachce. Tuhle vedle mě seděl v autobuse jeden zcela normálně vypadající pán, takový ten uhlazený typ s kufříkem, a poněkud mě šokoval, když zničehonic vytáhl tyčinku, snědl ji a obal potom ladným obloukem hodil na podlahu autobusu. Je sice pravda, že po Sheffieldu běhá spousta oranžových vestičkářů s kleštěmi na sbírání odpadků, ale ti chudáci ten nápor fakt nezvládají. Zejména nedělní rána se v Sheffieldu nesou v duchu rozsypaných hranolků, poházených papírů od hamburgrů, poletujících igelitek a příležitostných fleků v místech, kde někdo neudržel svůj drink. O Angličanech je známo, že pijí hodně, ačkoli to neumí, a když jim nad ránem zavřou bary, vyrazí do ulic rozházet vše, co za týden nashromáždili v odpadkovém koši (případně snědli). Pravděpodobně to patří k hospodskému rituálu.
Sheffielďané (a Angličané všeobecně) se navíc rádi chlubí tím, jak ekologicky se (v porovnání s jinými evropskými státy) chovají. Na autobusech se hrdě hlásá, že tento speciální model byl vyvinut, aby nezatěžoval životní prostředí jako normální autobusy, univerzitní počítače jsou nízkospotřebové, a tudíž ekologické, na celé univerzitě jsou fontánky s vodou, protože plastové lahve už nefrčí, po městě jsou rozmístěny kontejnery na tříděný odpad a igelitový pytlík v obchodě neseženete (věřte mi, zkoušela jsem). V protikladu k tomu jsem již za první dva dny úvodního školního týdne dostala tolik letáčků od různých organizací, skupin a spolků, že bych si s nimi mohla vytapetovat pokoj a ještě by mi zbylo. Každý letáček je také řádně zavakuován do igelitu, případně vložen do igelitové tašky. Přestože se snažím aktivistům bránit ohranou frází "Já to nechci, já už to mám", není mi to k ničemu, protože jeden letáček je v Anglii pravděpodobně vnímán jako nedostatečné množství. Potřebujete letáček na každý den v týdnu a ideálně i ke každému jídlu, do každé tašky a pro každou příležitost, abyste se vždy, když to potřebujete, mohli dozvědět, že v baru Vespa mají v pátek koktejly jen za 4 libry. Podobně nešťastné je zde i nakupování v obchodech, kde byste i při zakoupení jedné jediné sirky dostali igelitovou tašku. Když na obchodníky vytáhnu svou látkovou tašku, módní hit poslední doby, o kterém jsem si myslela, že přišel právě ze západu, dostane se mi zvědavého pohledu a občasného "Copak to je? To vypadá šikovně". A pak dostanu igelitku. Co kdyby, že ano.
Ode mě a Greenpeace tedy černý puntík.
Hospody
Drahé. Šíleně. Za dvoudecku vína tady dáte tolik, za co byste si doma koupili lahev slušného jihoamerického. Pivo se pohybuje kolem tří liber, záleží na značce a podroušenosti barmana. Tvrdý alkohol se moc nenosí, Angličané jsou schopni opít se pár pivy, možná právě proto, aby ušetřili. V hospodě není dobré se pohybovat v pátek a sobotu večer, kdy do ulic vyráží omladina, která jak stádo kobylek přepadne nejbližší pub, vypije ho do dna, pozvrací záchody a přesune se dál. Ve všední dny jsou ale anglické hospody úžasným místem k posezení a relaxaci, kde se schází pracující a střízlivé obyvatelstvo na kus řeči.
Jídlo
Drahé a podivné. Angličané se odnaučili vařit a navíc se rozhodli, že tuto činnost pěkně znepříjemní těm, kteří by se o to snad chtěli pokusit. Sehnat koření je v Anglii úkol nadlidský, přestože to kdysi byla obchodní velmoc. Mletý pepř ale aby jeden pohledal. Také pokud si potrpíte na mléčné výrobky, je Anglie místem k pláči. Ve většině obchodů mají jen pár druhů za nehezké ceny, všechno to navíc chutná tak nějak fádně (asi mají nudné krávy). Zeleninu a ovoce vám většinou prodají už oloupané, nakrájené a v krabičce, dá se to samozřejmě sehnat i v syrovém stavu, ale kdo by se s tím dělal. Výběr je velký, ale nikoho očividně moc nezajímá. Na maso si tady potrpí asi tak stejně jako Češi, jen je výrazně, výrazně levnější a fakt, fakt kvalitní. V mém mletém hovězím mase byla pouze kráva, žádné kopyto, voda ani náhodný kolemjdoucí.
Nabídka polotovarů je ovšem v Anglii nepřeberná, kromě hotových krabiček s jídlem všeho druhu si můžete koupit i třeba brambory s petrželí (protože je fakt problém nakrájet petržel a ty brambory s ní posypat), kari rýži (protože je fakt problém uvařit rýži a nasypat do ní kari) a pochopitelně sendviče, bez nichž by pravděpodobně obyvatelstvo britských ostrovů vymřelo. Sendviče jsou tu vnímány jako plnohodnotný (a většinou jediný sehnatelný) oběd, a když si v parku vytáhne něco, co jste si ukuchtili doma, kouká na vás většina lidí jak na zjevení. Na obhajobu polotovarů musím ale říct, že chuťově nejsou ani tak špatné, jako spíš hodně nesmyslné. Navíc jsou cenově vážně přemrštěné, takže ta chvilka u plotny se finančně skutečně vyplatí. (Zatímco když si koupíte v Albertovi svíčkovou za 40 korun, levněji se fakt asi nenajíte). Mile mě ovšem překvapilo, že ani v těch nejlevnějších výrobcích nenajdete ani stopu glutamátu či jedu na krysy, tak oblíbených dochucovadel českých jídel. Pokud se tedy rozhodnete stravovat jako socka, můžete to stále dělat se ctí a bez obav, že se krmíte olovem, rtutí a látkou zvýrazňující chuť a vůni.
Místní móda
Zanechává na sítnici vypálené obrazy neskutečných barevných i stylových kreací. Sheffield je město liberální/ bez vkusu, vyberte si, co vám zní líp. Každopádně zde platí pravidlo, že každý si nosí, co se mu zachce, a vy nemáte právo na něj blbě koukat, když se vám to zrovna třeba nelíbí. Když pominu extravagantní styly (které v Čechách potkáte taky, jen ne asi tak často) a zaměřím se na normální pouliční volnočasovou módu většiny obyvatel, pravidla oblékání zní asi takto:
Má-li to otvor na nohy, ruce nebo hlavu, dá se to nosit.
Nemá-li to otvor, jelikož to pravděpodobně nebylo myšleno jako oblečení, udělej otvor, budeš cool.
Je-li to krátké, je to dobré.
Máš-li přes sto kilo, ještě to zkrať.
Ztratíš-li všechny kalhoty i sukně, kup si legíny.
Nejlepší obuv do města jsou válenky a balerínky. Čím sešmajdanější, tím lepší.
Máš-li v šatníku několik kousků, které se k sobě stylově, barevně ani materiálem nehodí, vem si je všechny v jeden den.
Jediným přijatelným účesem je vrabčí hnízdo.
Nechápejte mě špatně, ono to na některých lidech třeba vypadá dobře. V určité míře. Ale tady to prostě nosí všichni. Navíc jsem si vždy myslela, že oblečení je od toho, aby člověku bylo teplo. Tedy pokud je zima, obléknete se teple, pokud je teplo, obléknete se lehce. Tady není problém potkat slečnu v minikraťasech (bez punčoch) a s klapkama na uších. Na logiku se zde rezignovalo, stejně jako na zdravou nožní klenbu. Sheffield je skutečným rájem fyzioterapeutů, protože drtivá většina dívek nosí tak kvalitně prošmajdané a ploché boty, že prakticky chodí po vnitřním kotníku. Je to úžasný pohled.
Počasí
Vím, že se říká, že počasí je vděčným tématem anglických konverzací, ale podle mě nic takového jako počasí v Anglii neexistuje. Počasí, to přeci "po" nějaký "čas" trvá, no ne? Dá se aspoň den dopředu předpovědět. Většinu času se chová standardně. Není zákeřné.
V Anglii se místo počasí vyskytuje něco jako trvalý atmosférický rozmar. Znamená to, že když vyjdete ráno z domu za plného slunce a v krátkém triku, nemáte záruku, že za pět vteřin nezačne pršet a neochladí se na deset stupňů. Stejně tak to, že na vás prší, neznamená, že na protějším chodníku nemůže být sluníčko. Deštník s sebou sice nosit můžete, ale je to spíš takový psychická útěcha - než ho stačíte vytáhnout, déšť už dávno skončil. Místní vítr fouká ze všech směrů, dělá vrásky slečnám v sukních a radost pánům okolo. Spojení "předpověď počasí" je oblíbený vtip, případně pohádka pro malé děti. Můžete se s tím donekonečna prát, nebo to prostě ignorovat jako zbytek Británie.
Město
Kopcovité. Jako San Francisco, ale ne tak ploché. Architektonicky zajímavé a promyšlené, klidné a relativně bezpečné (asi jako každé větší město). Nejzelenější město v Británii, zatím nemohu potvrdit, viděla jsem jen dva parky, ale vzduch se tu rozhodně dýchá dobře. Doprava spolehlivá, ačkoli drahá, ale pokud nasednete do autobusu 95, máte jistotu, že z autobusu 95 také vystoupíte a řidič vás navíc vyprovodí slovy "Have a nice day." Kalí to nedostatek nočních autobusů (respektive jejich naprostá absence), ale Univerzita provozuje tzv. Womens' Minibus, který vás večer a v noci za libru padesát odveze od univerzity až před vchodové dveře, tedy za předpokladu, že jste žena. Pánové se prý před místními násilníky snadno ubrání.
Lidé
Přátelští a milí, vůbec ne ty anglické studené čumáky, o kterých věčně slyšíte. Lidé v MHD se netváří, jako kdyby právě jeli z kolonoskopie, lidé sedící na lavičce v parku se přívětivě usmějí, když si vedle nich sednete, lidé vám v krámě podrží dveře, když vypadáte, že se za chvíli s tou hromadou tašek zřítíte k zemi. Národnostní složení je tu pestré, samý Asiat a Arab, takže není divu, že polovina obchodů s potravinami jsou exotické pochutiny. Je to tu samá čína a kebab, ale taky Mexiko, Indie, Pákistán a vůbec všechno ostré a střevní potíže způsobující, na co můžete pomyslet. Průměrnému českému xenofobovi by z toho asi šla hlava kolem, ale multikulturalismus tady prostě funguje a komu by to vadilo, může se jít klouzat, případně bude společensky zavržen, protože nic jako diskriminace se tady vážně nenosí. Z vlastních zkušeností ale vím, že víc než cizokrajný přistěhovalec vám život pravděpodobně otráví nějaký zapšklý kravaťák z úřadu jménem Pepa.
Pokroucená ekologie
V protikladu s odstavcem výše se Angličané projevují jako neskutečná prasata. Ačkoli jejich slušné vychování převyšuje to naše, troufám si tvrdit, že v oblasti slušného chování k veřejným prostorám mají co dohánět. Přestože je na každém odpadkovém koši důrazně napsáno, že kdo bude házet bordel po zemi, bude zlynčován a poté zkasírován o 75 liber, lidé prostě vesele chodí po městě a odhazují odpadky, kde se jim zachce. Tuhle vedle mě seděl v autobuse jeden zcela normálně vypadající pán, takový ten uhlazený typ s kufříkem, a poněkud mě šokoval, když zničehonic vytáhl tyčinku, snědl ji a obal potom ladným obloukem hodil na podlahu autobusu. Je sice pravda, že po Sheffieldu běhá spousta oranžových vestičkářů s kleštěmi na sbírání odpadků, ale ti chudáci ten nápor fakt nezvládají. Zejména nedělní rána se v Sheffieldu nesou v duchu rozsypaných hranolků, poházených papírů od hamburgrů, poletujících igelitek a příležitostných fleků v místech, kde někdo neudržel svůj drink. O Angličanech je známo, že pijí hodně, ačkoli to neumí, a když jim nad ránem zavřou bary, vyrazí do ulic rozházet vše, co za týden nashromáždili v odpadkovém koši (případně snědli). Pravděpodobně to patří k hospodskému rituálu.
Sheffielďané (a Angličané všeobecně) se navíc rádi chlubí tím, jak ekologicky se (v porovnání s jinými evropskými státy) chovají. Na autobusech se hrdě hlásá, že tento speciální model byl vyvinut, aby nezatěžoval životní prostředí jako normální autobusy, univerzitní počítače jsou nízkospotřebové, a tudíž ekologické, na celé univerzitě jsou fontánky s vodou, protože plastové lahve už nefrčí, po městě jsou rozmístěny kontejnery na tříděný odpad a igelitový pytlík v obchodě neseženete (věřte mi, zkoušela jsem). V protikladu k tomu jsem již za první dva dny úvodního školního týdne dostala tolik letáčků od různých organizací, skupin a spolků, že bych si s nimi mohla vytapetovat pokoj a ještě by mi zbylo. Každý letáček je také řádně zavakuován do igelitu, případně vložen do igelitové tašky. Přestože se snažím aktivistům bránit ohranou frází "Já to nechci, já už to mám", není mi to k ničemu, protože jeden letáček je v Anglii pravděpodobně vnímán jako nedostatečné množství. Potřebujete letáček na každý den v týdnu a ideálně i ke každému jídlu, do každé tašky a pro každou příležitost, abyste se vždy, když to potřebujete, mohli dozvědět, že v baru Vespa mají v pátek koktejly jen za 4 libry. Podobně nešťastné je zde i nakupování v obchodech, kde byste i při zakoupení jedné jediné sirky dostali igelitovou tašku. Když na obchodníky vytáhnu svou látkovou tašku, módní hit poslední doby, o kterém jsem si myslela, že přišel právě ze západu, dostane se mi zvědavého pohledu a občasného "Copak to je? To vypadá šikovně". A pak dostanu igelitku. Co kdyby, že ano.
Ode mě a Greenpeace tedy černý puntík.
Hospody
Drahé. Šíleně. Za dvoudecku vína tady dáte tolik, za co byste si doma koupili lahev slušného jihoamerického. Pivo se pohybuje kolem tří liber, záleží na značce a podroušenosti barmana. Tvrdý alkohol se moc nenosí, Angličané jsou schopni opít se pár pivy, možná právě proto, aby ušetřili. V hospodě není dobré se pohybovat v pátek a sobotu večer, kdy do ulic vyráží omladina, která jak stádo kobylek přepadne nejbližší pub, vypije ho do dna, pozvrací záchody a přesune se dál. Ve všední dny jsou ale anglické hospody úžasným místem k posezení a relaxaci, kde se schází pracující a střízlivé obyvatelstvo na kus řeči.
Jídlo
Drahé a podivné. Angličané se odnaučili vařit a navíc se rozhodli, že tuto činnost pěkně znepříjemní těm, kteří by se o to snad chtěli pokusit. Sehnat koření je v Anglii úkol nadlidský, přestože to kdysi byla obchodní velmoc. Mletý pepř ale aby jeden pohledal. Také pokud si potrpíte na mléčné výrobky, je Anglie místem k pláči. Ve většině obchodů mají jen pár druhů za nehezké ceny, všechno to navíc chutná tak nějak fádně (asi mají nudné krávy). Zeleninu a ovoce vám většinou prodají už oloupané, nakrájené a v krabičce, dá se to samozřejmě sehnat i v syrovém stavu, ale kdo by se s tím dělal. Výběr je velký, ale nikoho očividně moc nezajímá. Na maso si tady potrpí asi tak stejně jako Češi, jen je výrazně, výrazně levnější a fakt, fakt kvalitní. V mém mletém hovězím mase byla pouze kráva, žádné kopyto, voda ani náhodný kolemjdoucí.
Nabídka polotovarů je ovšem v Anglii nepřeberná, kromě hotových krabiček s jídlem všeho druhu si můžete koupit i třeba brambory s petrželí (protože je fakt problém nakrájet petržel a ty brambory s ní posypat), kari rýži (protože je fakt problém uvařit rýži a nasypat do ní kari) a pochopitelně sendviče, bez nichž by pravděpodobně obyvatelstvo britských ostrovů vymřelo. Sendviče jsou tu vnímány jako plnohodnotný (a většinou jediný sehnatelný) oběd, a když si v parku vytáhne něco, co jste si ukuchtili doma, kouká na vás většina lidí jak na zjevení. Na obhajobu polotovarů musím ale říct, že chuťově nejsou ani tak špatné, jako spíš hodně nesmyslné. Navíc jsou cenově vážně přemrštěné, takže ta chvilka u plotny se finančně skutečně vyplatí. (Zatímco když si koupíte v Albertovi svíčkovou za 40 korun, levněji se fakt asi nenajíte). Mile mě ovšem překvapilo, že ani v těch nejlevnějších výrobcích nenajdete ani stopu glutamátu či jedu na krysy, tak oblíbených dochucovadel českých jídel. Pokud se tedy rozhodnete stravovat jako socka, můžete to stále dělat se ctí a bez obav, že se krmíte olovem, rtutí a látkou zvýrazňující chuť a vůni.
Místní móda
Zanechává na sítnici vypálené obrazy neskutečných barevných i stylových kreací. Sheffield je město liberální/ bez vkusu, vyberte si, co vám zní líp. Každopádně zde platí pravidlo, že každý si nosí, co se mu zachce, a vy nemáte právo na něj blbě koukat, když se vám to zrovna třeba nelíbí. Když pominu extravagantní styly (které v Čechách potkáte taky, jen ne asi tak často) a zaměřím se na normální pouliční volnočasovou módu většiny obyvatel, pravidla oblékání zní asi takto:
Má-li to otvor na nohy, ruce nebo hlavu, dá se to nosit.
Nemá-li to otvor, jelikož to pravděpodobně nebylo myšleno jako oblečení, udělej otvor, budeš cool.
Je-li to krátké, je to dobré.
Máš-li přes sto kilo, ještě to zkrať.
Ztratíš-li všechny kalhoty i sukně, kup si legíny.
Nejlepší obuv do města jsou válenky a balerínky. Čím sešmajdanější, tím lepší.
Máš-li v šatníku několik kousků, které se k sobě stylově, barevně ani materiálem nehodí, vem si je všechny v jeden den.
Jediným přijatelným účesem je vrabčí hnízdo.
Nechápejte mě špatně, ono to na některých lidech třeba vypadá dobře. V určité míře. Ale tady to prostě nosí všichni. Navíc jsem si vždy myslela, že oblečení je od toho, aby člověku bylo teplo. Tedy pokud je zima, obléknete se teple, pokud je teplo, obléknete se lehce. Tady není problém potkat slečnu v minikraťasech (bez punčoch) a s klapkama na uších. Na logiku se zde rezignovalo, stejně jako na zdravou nožní klenbu. Sheffield je skutečným rájem fyzioterapeutů, protože drtivá většina dívek nosí tak kvalitně prošmajdané a ploché boty, že prakticky chodí po vnitřním kotníku. Je to úžasný pohled.
Počasí
Vím, že se říká, že počasí je vděčným tématem anglických konverzací, ale podle mě nic takového jako počasí v Anglii neexistuje. Počasí, to přeci "po" nějaký "čas" trvá, no ne? Dá se aspoň den dopředu předpovědět. Většinu času se chová standardně. Není zákeřné.
V Anglii se místo počasí vyskytuje něco jako trvalý atmosférický rozmar. Znamená to, že když vyjdete ráno z domu za plného slunce a v krátkém triku, nemáte záruku, že za pět vteřin nezačne pršet a neochladí se na deset stupňů. Stejně tak to, že na vás prší, neznamená, že na protějším chodníku nemůže být sluníčko. Deštník s sebou sice nosit můžete, ale je to spíš takový psychická útěcha - než ho stačíte vytáhnout, déšť už dávno skončil. Místní vítr fouká ze všech směrů, dělá vrásky slečnám v sukních a radost pánům okolo. Spojení "předpověď počasí" je oblíbený vtip, případně pohádka pro malé děti. Můžete se s tím donekonečna prát, nebo to prostě ignorovat jako zbytek Británie.
Ajo, posilam pozdrav. Uprimne je mi te lito, tlustych Amiku, nacpanych v titernem obleceni jsem si uzila dosyta. Ale clovek si pak pri pohledu na ne pripada stihly, krasny a stylovy. No ne?:)
OdpovědětVymazatTo je pravda, navíc si připadám, že mám fakt vytříbený vkus
OdpovědětVymazat"V mém mletém hovězím mase byla pouze kráva, žádné kopyto, voda ani náhodný kolemjdoucí." Super, teď jsem se fakt zasmála :D Jinak s tím pohazováním odpadků jsi mě docela překvapila. A já si říkala, že my jsme prasata, když na každém pátém kilometru silnice vidím malou skládku nebo vyhozený pytel s odpadky...
OdpovědětVymazat