Cesta do středu Austrálie – pokračování

Nabídka šplhání na posvátnou horu Uluru mě absolutně nelákala. Řekla jsem si, že při mé zoufalé fyzičce mi bude stačit i ten deset kilometrů dlouhý pochod kolem dokola, děkuju pěkně, a navíc tím neurazím žádného místního ducha pouště, což je vždy vítané plus. A z počátku to bylo vážně fajn. Bylo celkem příjemně, nikde nikdo, jenom Ája, velká hora, sem tam nějaká informační cedule, na které jsem se sice dozvěděla první poslední o kdejaké prasklině a kdejakém bájném stvoření, ale že by mi tam někdo napsal, jak ta hora vůbec vznikla nebo jak se v té poušti hledá voda, tak to ne, ale i tak jsem si celkem spokojeně pochodovala, fotila a celkově si připadala velice dobrodružně.

        Protože jsem měla spoustu času, vydala jsem se na každou odbočku, prohlédla si každou jeskyni s aboriginskými malůvkami, přečetla si každou ceduli a fotila všechno, co mi přišlo aspoň trochu zajímavé. Měla jsem radost sama ze sebe, jak mi to všechno pěkně vyšlo a jak jsem se shodou mnoha různých okolností dostala až sem, do červené pustiny uprostřed Austrálie, kde nebylo ani živáčka (dokonce i ty pitomé mouchy někam odlétly) a kde jsem si mohla nerušeně vychutnávat atmosféru místa.

Tyto romantické pocity mě opustily v 9:00, kdy mi najednou začalo být neskutečné vedro. Jako mávnutím kouzelného proutku najednou teplota překročila nějakou mez, při níž mé tělo přeplo ze stavu "je mi teplo, trochu se potím, ale co" do stavu "mám pocit, že mám v plicích olovo, hoří mi chloupky na rukou a roztékají se mi oči". Nikde v dohledu žádný stín, nade mnou pražící slunce, pod nohama rozpálený písek, všude kolem hutný těžký vzduch. Má hlava škvařící se pod kloboukem, protože pokrývka hlavy je moc fajn, ale nikdo vám neřekne, že se vám v ní v tomhle pouštním vedru bude ta hlava vařit jak celer v papiňáku. V batohu poslední půl litr vody, což znamenalo, že jsem za a) vypila litr vody za hodinu, což jsem nevěřila, že jde, b) snad už dostatečně blízko záchytnému odpočívadlu se sudem, kde si znovu načepuju, takže do té doby budu šetřit a doufat.
        Hlavně doufat.
        Po dalších dvaceti minutách pochodu jsem na záchytném odpočívadle zjistila, že jsem c) v háji, protože v sudu je ani ne litr vody, což mi při mé šílené spotřebě prostě nemůže stačit. Na druhou stranu tam byl taky stín, tak jsem se tam na chvíli uklidila a pokusila se snížit svou tělesnou teplotu. Také jsem snědla něco, co kdysi bývalo čokoládou a nyní to bylo čokoládovým fondue. Hodila jsem očkem po záchranném telefonu, který tam byl pro případ nouze, kdy člověku dojde voda, čokoláda i poslední zbytky sil.
        Kdepak, řekla jsem si, ještě na to není ten správný čas.

Po pěti minutách od zahájení další etapy pochodu jsem si říkala, že jestli není ten správný čas teď, tak pravděpodobně nebude už nikdy, protože nejspíš dřív popraskám a rozdrolím se. Byla jsem kus za polovinou okruhu, ale pořád pěkný flák od návštěvnického centra, které mi najednou začalo připadat mnohem zajímavější než ta pitomá hora vedle se všemi těmi svými proláklinami, průrvami a mytologickými příběhy. Můj zájem o aboriginskou kulturu (který nikdy nebyl příliš veliký) klesl na bod mrazu, počet fotek se rapidně snížil, dodatečné odbočky nepřicházely v úvahu. Něco (asi nějaký posvátný plaz s nějakým vtipným jménem) se nade mnou ale slitovalo, protože na východní straně Uluru se najednou objevily stromy.

        Vnitřně jsem zajásala (na hlasité projevy díků nebyla energie) a dále postupovala stezkou tak, abych byla co nejvíc ve stínu. Asi to vypadalo poněkud pošahaně, ale jelikož tam nikdo nebyl (kromě duchů předků, ale ti mi mohli v tu chvíli víte co), tak to bylo úplně fuk. Na druhou stranu, i kdyby tam někdo byl, bylo by to taky fuk. V momentě, kdy se z turistického výletu stal můj osobní pochod smrti, jsem byla nucena přehodnotit své priority a nyní již nezáleželo na tom se během výletu co nejvíce vzdělat a udělat spoustu pěkných fotek a vypadat u toho pokud možno civilizovaně, záleželo na tom výlet vůbec dokončit a nemuset použít ten pitomý telefon, protože jsem vážně nechtěla zjišťovat, jestli vůbec funguje.

Abych vás moc dlouho neunavovala líčením, tak do toho návštěvnického centra jsem nakonec došla. V jedenáct. Kecla si tam na lavičku a dýchala. Napila se. Dala si zmrzlinu. Dýchala. Nechala se odvézt na hostel Australankou, když pro mě v půl dvanácté přijela. Dýchala. Moc nemluvila. V pokoji se svalila na postel a odpočívala.
        Zhruba ve dvě odpoledne jsem dostala nejhorší migrénu svého života. Až večer, kdy jsem se z ní vlastními silami nějak vykurýrovala, mi došlo, že to byl nejspíš menší úpal nebo úžeh. Ve snaze udržet se v provozuschopném stavu jsem tedy žádné další dobrodružné výpravy ten den raději nepodnikala, dala si k večeři pizzu z mikrovlnky (v hostelové kuchyni neměli troubu, protože asi nečekali, že tam někdo bude chtít v těch 40 stupních něco péct, jenže o této skutečnosti zapomněli obeznámit místní sámošku, která vesele prodávala chlazené pizzy, výsledkem čehož byla jedna z nejhorších večeří v mém životě) a šla zalehnout na své epesní Záhořovo lože v koutku šesnáctilůžkového pokoje.
        Vlastně jsem ale nakonec ještě jeden výlet podnikla. A to sice když jsem si nařídila budíka na jednu hodinu ráno, spadla z palandy, vyhrabala z krosny baterku, rozespale se došourala na vyhlídku, zašlápla po cestě něco neidentifikovatelného, tykadlovitého a křupavého, sedla si na lavičku a koukala na hvězdy. Protože vidět hvězdy v poušti na jižní polokouli bylo něco, co jsem prostě chtěla v Austrálii zažít. (A taky jsem to napsala do svého úvodního seminárního testu na Macquarie University pod otázku "Čeho chci dosáhnout během svého pobytu v Austrálii?", kam všichni moji kolegové napsali "získat magisterský titul a naučit se anglicky", zatímco já napsala "vidět hvězdy v poušti", což pan profesor ohodnotil slovy "jediná Andrea odpověděla na tuhle otázku správně", a to bylo poprvé a naposled v mém životě, kdy jsem jediná odpověděla na nějakou otázku správně.)
        Vidět hvězdnou oblohu z druhé strany zeměkoule je totiž něco hrozně zvláštního. Všechna souhvězdí, která znáte (já jich moc neznám, ale nějaká přece jen) jsou vzhůru nohama. Pak je tam spousta souhvězdí, která neznáte vůbec, ale která mají hrozně čupr jména:

    Fénix. Jednorožec. Páv. Mečoun. Tukan. Lodní kýl. Lodní záď. Plachty. A samozřejmě Jižní kříž. Který neukazuje k jihu. Ale dá se pomocí něj jih najít (je na to takový bezva trik, který jsem už zapomněla). Ale když jste v poušti, je těch hvězd na obloze tak strašně moc, že ta souhvězdí stejně nemáte šanci v té obrovské záplavě světla najít. A čím déle v té tmě sedíte, tím víc si vaše oči zvykají na tmu a tím víc hvězd vidíte. A jako třešnička na dortu se přes celou oblohu klene obrovská křivka Mléčné dráhy a vy máte pocit, že tolik hvězd jste nikdy za celý svůj život dohromady neviděli.

        A v ten moment je vám celkem jedno, že sedíte na lavičce na kopečku uprostřed pouště, že možná vedle vás na té lavičce sedí pavouci, že se vám možná do vlasů zamotá nějaký létavý hmyz a že možná někde opodál číhá pes dingo. Na mém pomyslném žebříčku nejlepších věcí, které jsem v Austrálii zažila, je noční obloha nad Uluru na čestném druhém místě (prvenství stále drží okamžik, kdy jsem poprvé uviděla klokana), před vším tím surfováním, potápěním, grilováním na pláži a dalšími věcmi, které byly sice skvělé, ale... Ale.

Fotka noční oblohy, která není moje, protože na tohle nemám techniku. Ale i tahle výborná fotka zachycuje jen asi polovinu toho, co na noční obloze v poušti skutečně vidíte.

Kata Tjuta

Následující den jsem vstala v pět ráno, abych se vydala na fakultativní výlet do nedalekého (70 km) "pohoří" Kata Tjuta (protože i má míra zneužívání pohostinnosti Australanky měla své meze). Kata Tjuta je stejně jako Uluru červená pískovcová formace, je dokonce součástí stejného horninového celku (obě hory jsou pod zemí propojeny, ač jsou od sebe vzdálené asi 100 km), vypadá ale o dost jinak než Uluru, protože je mnohem zvětralejší, takže připomíná pohoří, ačkoli je to vlastně jedna rozkouskovaná hora.

        Já měla v plánu projít si tzv. Valley of the Winds (Údolí větrů), tedy nadmíru pěkné údolíčko, jehož okruh měl necelých 5 kilometrů (jak jsem se pro jistotu několikrát ujistila), takže nehrozilo, že se bude opakovat můj turistický exces z předchozího dne. Navíc protože se jednalo o organizovaný výlet, resp. dopravu na místo a z místa, dalo se předpokládat, že kdybych tam sebou někde šlehla, možná by mě šel dokonce někdo hledat (aspoň jsem tedy doufala, že když člověk dá sto dolarů za ani ne tříhodinový výlet, tak jsou podobné služby v ceně). A i z tohohle místa byl krásný výhled na úsvit v poušti.

Kata Tjuta

O Kata Tjuta bych se ráda rozepsala více, ale bohužel o něm (ní?) nic moc nevím. A to proto, že o něm nic moc neví nikdo kromě Aboriginců, kteří nějak až moc podezřele tutlají, jak je tahle hora vlastně spojena s jejich kulturou. Má se za to, že se možná v Kata Tjuta odehrávaly nějaké krvavější rituály, případně věci, které by se v turistických brožurkách příliš nevyjímaly a poněkud by narušovaly romantický obraz Aborigince, který nezkažen výdobytky civilizace běhá po poušti a maluje posvátné obrázky na stěny Uluru (kdo měl na literaturu dr. Kalivodovou, tak je obeznámen s literárním konceptem noble savage, který na tohle krásně pasuje. Kdo dr. Kalivodovou neměl... no, určitě se s tím nějak vnitřně vyrovná).

        Po Kata Tjuta se tak procházíte a vlastně moc nevíte, na co koukáte. Kromě toho, že je to místo mnohem víc bující životem než Uluru - více se kolem něj drží voda, je plné stromů, všude poletují ptáci. A díky úžasné akustice Údolí větrů je ten zpěv slyšet hrozně daleko. A jsem si jistá, že úplně stejně krásně by se po okolí nesl i lidský křik. Takže asi chápu, proč Aboriginci tohle místo využívali k určitým specifickým akcím.

Údolí větrů

Na závěr už jen dodám pár fotek ze západu slunce nad Uluru, kam jsem se vydala (zase jako vyžírka) ještě ten večer. Opět to byla krásná podívaná a opět mě tam neskutečným způsobem obtěžovaly mouchy, které se mi vehementně snažily nacpat do nosu. Z nějakého důvodu se jim na těch vyhlídkových parkovištích děsně líbilo, i taková australská moucha se asi ráda kochá tou podívanou, která se prostě jen tak neomrzí.

A to je vše. Jestli jste to dočetli až sem, tak jste fakt dobří. Fakt. Pogratulujte si.