Takže, jak jsem vám slíbila, tenhle příspěvek bude celý o Sydney. A taky nějakých těch věcech okolo, které mě k tomu při psaní zrovna napadnou. A začneme trochou historie.
Východní pobřeží Austrálie objevil v roce 1770 mořeplavec James Cook a jako správný Brit toto území ihned uzurpoval. Předtím na něm sice podle všeho už 40 000 let žili původní domorodci, neměli ale tak dobré public relations jako Britové, tudíž byli velice rychle vystrnaděni a Britové si na zdejším území zřídili jakýsi odpadkový koš pro největší výkvět své tehdejší společnosti - vrahy, zloděje, násilníky a všemožné jiné odrůdy trestanců. Ti tady velice rychle vybudovali to, co je dnes známo pod jménem Sydney (doslova to znamená "veliký ostrov") a město se postupně zalidňovalo (převážně těmi trestanci, jejich dozorci a potomky obou těchto skupin) a vzápětí sem uspořádaly zájezd tisíce zvědavých přistěhovalců, kteří sem přijeli zkusit štěstí, protože v Americe měli v té době už dost plno. Ve dvacátém století se město nafouklo do dnešních bezmála 5 milionů obyvatel (ale to včetně příměstských oblastí) a rozlezlo daleko do všech stran - protože jestli se v Austrálii nemusí něčím šetřit, tak místem.
Dnešní Sydney je tedy na naše evropské poměry až směšně mladé, ale čím kratší dobu existuje, tím jasněji jsou na něm vidět všechny vlivy, které ho utvářely, protože do jeho života nezasahovala banda zatvrzelých památkářů, kteří vlastním tělem chrání každou dlažební kostku, jejíž odstranění by starobylému evropskému městu zasadilo smrtící ránu a zastavilo příliv turistů na následujících 20 let. Na nic takového se v Sydney nehraje, a proto je tak úžasně bizarní a rozmanité a přeplněné odkazy všech kultur, které do něj kdy vkročily.
Nejvýrazněji se zde samozřejmě podepsala Anglie. Červené cihlové domečky, zvenku malé, uvnitř ještě menší a v jakémkoli ročním období nechutně promrzající, jsou k vidění i tady. Většina z nich ale byla omítnuta na bílou nebo šedou barvu a místo tradičních anglických pididvorečků vzadu za domem, na nichž si spořádané anglické hospodyňky pěstují svůj bio kopr, zde byla většina dvorků přeměněna v grilovací ráje (a nebo aspoň grilovací ráje ve stadiu přípravy, když máte zatím jenom ty dvě židle a stolek a na ten gril jste si ještě nenašetřili). Stačí ale zajít za roh a rázem se ocitnete ve Středomoří - velkou menšinu obyvatel Sydney totiž tvoří Italové a Řekové (nevím, proč zrovna oni, asi je to táhne na jih stejně jako ptáky). Tady pro změnu narazíte na veliké bílé domy s dekorativním modrým nebo zeleným zábradlím, různými ornamenty a velikými vázami s květinami na střechách. Tyhle domy mají, na rozdíl od těch anglických, velká průčelí a prostorné předzahrádky, na nichž ne příliš překvapivě trůní palmy.
A pak jsou tady samozřejmě přistěhovalci z Asie, kteří dnes tvoří nejpočetnější menšinu v Sydney - většinu stále tvoří původní Australané, ale Číňani jim šlapou na paty v řádech tisíců, což skutečně není mnoho. Sydney má svou vlastní oficiální čínskou čtvrť, která zabírá pěkný kousek města, včetně centra. Vstup do této oblasti je vstupem do jiného světa, ale o žádné ghetto se rozhodně nejedná.
A úplně v centru se rozkládá CBD, Central Business District. Klidně tomu mohli říkat New York č. 2, protože přesně tak to vypadá (ale chápu, že chtěli být originální). Nejzajímavější na téhle části města je to, jak strašně nečekaně se v ní ocitnete. Když jsem se první den vydala na procházku, šla jsem anglickou čtvrtí, kochala se známým prostředím miniaturních domků a najednou dostala po hlavě mrakodrapem. Centrum Sydney totiž nebylo vystavěno tak, aby se domy směrem k centru tak nějak postupně zvyšovaly, spíš to vypadá, jako že někdo v poušti vyprojektoval v rámci množstevní slevy sadu sto mrakodrapů, pak to celé naložil na nějaké velké vznášedlo (třeba takovou tu letadlovou loď, co měli v Avengerech), přiletěl s ním nad Sydney a tam to prostě shodil. Jakmile se dostanete do CBD, z oblohy se stane jen malý modrý proužek vysoko nad vámi, všude kolem se objeví beton a sklo, silnice náhle získá o několik proudů navíc a vzduch, který dýcháte, poněkud ztratí na kvalitě. Ale je naprosto fascinující tím procházet, prodírat se davy lidí proudících tam i zpátky a uskakovat před peletony taxíků, když vás ty davy náhodou vystrnadí z chodníku. I v centru Sydney ale člověk narazí na pozůstatky doby minulé (pro nás nedávné, ale pro Australany je prostě 19. století těžký středověk). Tak jsou tady k vidění kostely, sochy významných osobností - třeba královny Viktorie - několik menších katedrál a veliká radnice, ve které se dnes kromě místního starosty nachází i spousta obchodů s luxusním zbožím. Většina těhle budov je postavena z pískovce, což v CBD, které je samo o sobě takové ocelově modré, zajímavě kontrastuje.
A nyní, když jsem vám tak zevrubně vylíčila, jak to tady vypadá, se podíváme na to, jak to tady žije. Resp. na to, co místňákům přijde naprosto normální, ale Ája považuje za důležité to zmínit, buď proto, že jí to přijde naprosto úžasné, nebo proto, že je to jednoduše epic fail. Posuďte sami.
Protože se jedná o bývalou britskou kolonii, je pochopitelné, že se tady jezdí vlevo. Zajímavé je, že se v Austrálii vlevo i chodí. První den jsem pořád na chodníku do někoho vrážela a říkala si, že proti mě jdou asi samí pitomci. Pak, jak to tak bývá, jsem si uvědomila, že jediný pitomec na chodníku jsem já, protože jdu v protisměru. Stejně tak pokud jedete na eskalátorech, stojí se vlevo a předbíhá zprava. Je zajímavé si uvědomit, že takhle to dělá velký kus světa a dělali bychom to tak i my, kdyby nepřišel Hitler a celé to nepředělal (asi do něj taky pořád na chodníku někdo vrážel).
Počasí
Austrálie se momentálně nachází uprostřed zimy, (nezapomeňte, že na jižní polokouli je všechno naopak), ale přesto je tu přes den na sluníčku příjemných 20 stupňů. Když sluníčko v pět hodin zapadne, je to na kabát, v noci teploty klesají třeba k šesti stupňům, ale pořád jsem s takovým prosincem navýsost spokojena. Jen se trochu děsím toho, co za životu nebezpečné teploty mě čeká v létě, když i v zimě je to pomalu na koupání.
Nezaizolované domy
Vzhledem k výše zmíněnému se to dá pochopit o něco víc než v Anglii, ale přesto - jaký je smysl domu, jehož izolační schopnosti jsou na úrovni kartonové krabice? Místním ubytovacím standardem je, že v zimě má každý Australan doma kosu a chodí se ohřívat ven, případně si v obchodě koupí elektrickou dečku, protože něco jako topení zde neexistuje (a tím myslím, jako že fyzicky neexistují ani ty trubky, ani topení, ne že nikoho nebaví topit). Zajímalo mě, jestli je v létě v těchto domech příjemný chládek (což by bylo vzhledem k místnímu podnebí docela praktické), ale podle všeho je v nich vedro. Tak nevím. Možná by je vyšla levněji ta krabice.
Na co Australané přišli sami, aby se odlišili
Vodovodní kohoutky
Na rozdíl od Angličanů se Australané projevili jako myslící bytosti, dali vale odděleným kohoutkům na studenou a teplou vodu a nainstalovali si do domácností ty normální, spojené. Dali tím najevo, že na vývojovém žebříčku postoupili o kus dál a rádi by si doma myli ruce jako civilizovaní lidé (průměrný Angličan si totiž myje ruce tak, že se střídavě opařuje teplou vodou a střídavě si způsobuje omrzliny, ti chytřejší si to alespoň namíchají v umyvadle). A takhle se, vážení, osvobozuje z područí imperiální velmoci.
Zásuvky
Anglické zásuvky jsou debilní, ty australské hraničí s nominací na debilitu roku. Anglická zásuvka má tři hranaté zdířky, přičemž jedna je pouze bezpečnostní. Chcete-li tak v Anglii něco strčit do zásuvky a nechce se vám kupovat adaptér, stačí do té bezpečnostní zdířky narvat propisku a v klidu si zapojit jakýkoli evropský spotřebič. Ne tak v Austrálii. Australanům nejspíš přišla anglická zásuvka moc nudná a okoukaná, tak ji vzali a všechny zdířky natočili tak, aby jejich soustava připomínala trojúhelník. Do takovéhleho monstra si bez adaptéru nezapojíte nic, i kdybyste se rozkrájeli.
Přechody pro chodce
Přechody pro chodce jsou zatím asi to nejdivočejší, co mě v Sydney potkalo. Představuji si, že výběrové řízení na jejich projektanta probíhalo zhruba takto:
"Vy se tedy ucházíte o ten projekt dopravního systému pro chodce?"
"Ano."
"Proč si myslíte, že jste ideálním kandidátem na tuto pozici?"
"Nenávidím chodce."
"Máte nějaké relevantní zkušenosti?"
"Pracoval jsem ve věznici Guantanamo v oddělení psychického teroru."
"Jaké jsou vaše koníčky?"
"Sprint na padesát metrů."
"Co byste řekl, že je vaše nejhorší vlastnost?"
"Nemám rád zelenou."
Celý systém přecházení funguje následovně:
Přijdete k přechodu. Zmáčknete si tlačítko, že chcete přejít, a čekáte další dvě minuty jak kretén (zapomenete-li si zmáčknout tlačítko, budete mít červenou až do konce světa, ačkoli přechod vedle vás v patřičném okamžiku zezelená - na synchronizaci dopravního systému se zde nehraje). Sledujete, jak se kolemjdoucí Australané rezignovaně vrhají do vozovky pod kola kolemjedoucích aut a říkáte si, jestli to nezkusit taky. Protože se ale v Sydney jezdí vlevo, necítíte se ještě tolik pevní v kramflecích. V nestřeženém okamžiku semafor udělá blíp a v tuto chvíli musíte zmobilizovat veškeré psychické i fyzické síly. Zelená zde totiž funguje jako zrádná bludička lákající zbloudilé poutníky do bažiny - jakmile se rozsvítí a vy na přechod vkročíte, naskočí vám červená, která pak varovně bliká po celou dobu, kdy jste na přechodu, že si jako máte pospíšit a nezdržovat, proč vám to, sakra, tak trvá, támhle už stojí auta a chtějí jet.
Celý proces přecházení je tak velice stresující a chodec při něm rozhodně nezažije přílišný pocit bezpečí. Navíc to všechno neuvěřitelně zdržuje, protože na přechod narazíte po každých dvaceti metrech (silnice tu přetínají chodníky po neuvěřitelně krátkých vzdálenostech). Tudíž jsem byla ochotna to absolvovat celý jeden den, dokud jsem si nenavykla na to ježdění vlevo. Od té doby skáču do vozovky společně se zkušenými Australany, jelikož je to v mnoha ohledech o dost příjemnější a bezpečnější.
Příště: Vše, co jste kdy chtěli vědět o Australanech, ale báli jste se zeptat
Východní pobřeží Austrálie objevil v roce 1770 mořeplavec James Cook a jako správný Brit toto území ihned uzurpoval. Předtím na něm sice podle všeho už 40 000 let žili původní domorodci, neměli ale tak dobré public relations jako Britové, tudíž byli velice rychle vystrnaděni a Britové si na zdejším území zřídili jakýsi odpadkový koš pro největší výkvět své tehdejší společnosti - vrahy, zloděje, násilníky a všemožné jiné odrůdy trestanců. Ti tady velice rychle vybudovali to, co je dnes známo pod jménem Sydney (doslova to znamená "veliký ostrov") a město se postupně zalidňovalo (převážně těmi trestanci, jejich dozorci a potomky obou těchto skupin) a vzápětí sem uspořádaly zájezd tisíce zvědavých přistěhovalců, kteří sem přijeli zkusit štěstí, protože v Americe měli v té době už dost plno. Ve dvacátém století se město nafouklo do dnešních bezmála 5 milionů obyvatel (ale to včetně příměstských oblastí) a rozlezlo daleko do všech stran - protože jestli se v Austrálii nemusí něčím šetřit, tak místem.
Dnešní Sydney je tedy na naše evropské poměry až směšně mladé, ale čím kratší dobu existuje, tím jasněji jsou na něm vidět všechny vlivy, které ho utvářely, protože do jeho života nezasahovala banda zatvrzelých památkářů, kteří vlastním tělem chrání každou dlažební kostku, jejíž odstranění by starobylému evropskému městu zasadilo smrtící ránu a zastavilo příliv turistů na následujících 20 let. Na nic takového se v Sydney nehraje, a proto je tak úžasně bizarní a rozmanité a přeplněné odkazy všech kultur, které do něj kdy vkročily.
Nejvýrazněji se zde samozřejmě podepsala Anglie. Červené cihlové domečky, zvenku malé, uvnitř ještě menší a v jakémkoli ročním období nechutně promrzající, jsou k vidění i tady. Většina z nich ale byla omítnuta na bílou nebo šedou barvu a místo tradičních anglických pididvorečků vzadu za domem, na nichž si spořádané anglické hospodyňky pěstují svůj bio kopr, zde byla většina dvorků přeměněna v grilovací ráje (a nebo aspoň grilovací ráje ve stadiu přípravy, když máte zatím jenom ty dvě židle a stolek a na ten gril jste si ještě nenašetřili). Stačí ale zajít za roh a rázem se ocitnete ve Středomoří - velkou menšinu obyvatel Sydney totiž tvoří Italové a Řekové (nevím, proč zrovna oni, asi je to táhne na jih stejně jako ptáky). Tady pro změnu narazíte na veliké bílé domy s dekorativním modrým nebo zeleným zábradlím, různými ornamenty a velikými vázami s květinami na střechách. Tyhle domy mají, na rozdíl od těch anglických, velká průčelí a prostorné předzahrádky, na nichž ne příliš překvapivě trůní palmy.
A pak jsou tady samozřejmě přistěhovalci z Asie, kteří dnes tvoří nejpočetnější menšinu v Sydney - většinu stále tvoří původní Australané, ale Číňani jim šlapou na paty v řádech tisíců, což skutečně není mnoho. Sydney má svou vlastní oficiální čínskou čtvrť, která zabírá pěkný kousek města, včetně centra. Vstup do této oblasti je vstupem do jiného světa, ale o žádné ghetto se rozhodně nejedná.
A úplně v centru se rozkládá CBD, Central Business District. Klidně tomu mohli říkat New York č. 2, protože přesně tak to vypadá (ale chápu, že chtěli být originální). Nejzajímavější na téhle části města je to, jak strašně nečekaně se v ní ocitnete. Když jsem se první den vydala na procházku, šla jsem anglickou čtvrtí, kochala se známým prostředím miniaturních domků a najednou dostala po hlavě mrakodrapem. Centrum Sydney totiž nebylo vystavěno tak, aby se domy směrem k centru tak nějak postupně zvyšovaly, spíš to vypadá, jako že někdo v poušti vyprojektoval v rámci množstevní slevy sadu sto mrakodrapů, pak to celé naložil na nějaké velké vznášedlo (třeba takovou tu letadlovou loď, co měli v Avengerech), přiletěl s ním nad Sydney a tam to prostě shodil. Jakmile se dostanete do CBD, z oblohy se stane jen malý modrý proužek vysoko nad vámi, všude kolem se objeví beton a sklo, silnice náhle získá o několik proudů navíc a vzduch, který dýcháte, poněkud ztratí na kvalitě. Ale je naprosto fascinující tím procházet, prodírat se davy lidí proudících tam i zpátky a uskakovat před peletony taxíků, když vás ty davy náhodou vystrnadí z chodníku. I v centru Sydney ale člověk narazí na pozůstatky doby minulé (pro nás nedávné, ale pro Australany je prostě 19. století těžký středověk). Tak jsou tady k vidění kostely, sochy významných osobností - třeba královny Viktorie - několik menších katedrál a veliká radnice, ve které se dnes kromě místního starosty nachází i spousta obchodů s luxusním zbožím. Většina těhle budov je postavena z pískovce, což v CBD, které je samo o sobě takové ocelově modré, zajímavě kontrastuje.
A nyní, když jsem vám tak zevrubně vylíčila, jak to tady vypadá, se podíváme na to, jak to tady žije. Resp. na to, co místňákům přijde naprosto normální, ale Ája považuje za důležité to zmínit, buď proto, že jí to přijde naprosto úžasné, nebo proto, že je to jednoduše epic fail. Posuďte sami.
Co Australané ukradli Angličanům
Ježdění vlevoProtože se jedná o bývalou britskou kolonii, je pochopitelné, že se tady jezdí vlevo. Zajímavé je, že se v Austrálii vlevo i chodí. První den jsem pořád na chodníku do někoho vrážela a říkala si, že proti mě jdou asi samí pitomci. Pak, jak to tak bývá, jsem si uvědomila, že jediný pitomec na chodníku jsem já, protože jdu v protisměru. Stejně tak pokud jedete na eskalátorech, stojí se vlevo a předbíhá zprava. Je zajímavé si uvědomit, že takhle to dělá velký kus světa a dělali bychom to tak i my, kdyby nepřišel Hitler a celé to nepředělal (asi do něj taky pořád na chodníku někdo vrážel).
Počasí
Austrálie se momentálně nachází uprostřed zimy, (nezapomeňte, že na jižní polokouli je všechno naopak), ale přesto je tu přes den na sluníčku příjemných 20 stupňů. Když sluníčko v pět hodin zapadne, je to na kabát, v noci teploty klesají třeba k šesti stupňům, ale pořád jsem s takovým prosincem navýsost spokojena. Jen se trochu děsím toho, co za životu nebezpečné teploty mě čeká v létě, když i v zimě je to pomalu na koupání.
Nezaizolované domy
Vzhledem k výše zmíněnému se to dá pochopit o něco víc než v Anglii, ale přesto - jaký je smysl domu, jehož izolační schopnosti jsou na úrovni kartonové krabice? Místním ubytovacím standardem je, že v zimě má každý Australan doma kosu a chodí se ohřívat ven, případně si v obchodě koupí elektrickou dečku, protože něco jako topení zde neexistuje (a tím myslím, jako že fyzicky neexistují ani ty trubky, ani topení, ne že nikoho nebaví topit). Zajímalo mě, jestli je v létě v těchto domech příjemný chládek (což by bylo vzhledem k místnímu podnebí docela praktické), ale podle všeho je v nich vedro. Tak nevím. Možná by je vyšla levněji ta krabice.
Na co Australané přišli sami, aby se odlišili
Vodovodní kohoutky
Na rozdíl od Angličanů se Australané projevili jako myslící bytosti, dali vale odděleným kohoutkům na studenou a teplou vodu a nainstalovali si do domácností ty normální, spojené. Dali tím najevo, že na vývojovém žebříčku postoupili o kus dál a rádi by si doma myli ruce jako civilizovaní lidé (průměrný Angličan si totiž myje ruce tak, že se střídavě opařuje teplou vodou a střídavě si způsobuje omrzliny, ti chytřejší si to alespoň namíchají v umyvadle). A takhle se, vážení, osvobozuje z područí imperiální velmoci.
Zásuvky
Anglické zásuvky jsou debilní, ty australské hraničí s nominací na debilitu roku. Anglická zásuvka má tři hranaté zdířky, přičemž jedna je pouze bezpečnostní. Chcete-li tak v Anglii něco strčit do zásuvky a nechce se vám kupovat adaptér, stačí do té bezpečnostní zdířky narvat propisku a v klidu si zapojit jakýkoli evropský spotřebič. Ne tak v Austrálii. Australanům nejspíš přišla anglická zásuvka moc nudná a okoukaná, tak ji vzali a všechny zdířky natočili tak, aby jejich soustava připomínala trojúhelník. Do takovéhleho monstra si bez adaptéru nezapojíte nic, i kdybyste se rozkrájeli.
Přechody pro chodce
Přechody pro chodce jsou zatím asi to nejdivočejší, co mě v Sydney potkalo. Představuji si, že výběrové řízení na jejich projektanta probíhalo zhruba takto:
"Vy se tedy ucházíte o ten projekt dopravního systému pro chodce?"
"Ano."
"Proč si myslíte, že jste ideálním kandidátem na tuto pozici?"
"Nenávidím chodce."
"Máte nějaké relevantní zkušenosti?"
"Pracoval jsem ve věznici Guantanamo v oddělení psychického teroru."
"Jaké jsou vaše koníčky?"
"Sprint na padesát metrů."
"Co byste řekl, že je vaše nejhorší vlastnost?"
"Nemám rád zelenou."
Celý systém přecházení funguje následovně:
Přijdete k přechodu. Zmáčknete si tlačítko, že chcete přejít, a čekáte další dvě minuty jak kretén (zapomenete-li si zmáčknout tlačítko, budete mít červenou až do konce světa, ačkoli přechod vedle vás v patřičném okamžiku zezelená - na synchronizaci dopravního systému se zde nehraje). Sledujete, jak se kolemjdoucí Australané rezignovaně vrhají do vozovky pod kola kolemjedoucích aut a říkáte si, jestli to nezkusit taky. Protože se ale v Sydney jezdí vlevo, necítíte se ještě tolik pevní v kramflecích. V nestřeženém okamžiku semafor udělá blíp a v tuto chvíli musíte zmobilizovat veškeré psychické i fyzické síly. Zelená zde totiž funguje jako zrádná bludička lákající zbloudilé poutníky do bažiny - jakmile se rozsvítí a vy na přechod vkročíte, naskočí vám červená, která pak varovně bliká po celou dobu, kdy jste na přechodu, že si jako máte pospíšit a nezdržovat, proč vám to, sakra, tak trvá, támhle už stojí auta a chtějí jet.
Celý proces přecházení je tak velice stresující a chodec při něm rozhodně nezažije přílišný pocit bezpečí. Navíc to všechno neuvěřitelně zdržuje, protože na přechod narazíte po každých dvaceti metrech (silnice tu přetínají chodníky po neuvěřitelně krátkých vzdálenostech). Tudíž jsem byla ochotna to absolvovat celý jeden den, dokud jsem si nenavykla na to ježdění vlevo. Od té doby skáču do vozovky společně se zkušenými Australany, jelikož je to v mnoha ohledech o dost příjemnější a bezpečnější.
Příště: Vše, co jste kdy chtěli vědět o Australanech, ale báli jste se zeptat
Ty mrakodrapy vypadají o dost více uspořádáně oproti Anglii. Nestaví jim to tam Němci?
OdpovědětVymazat