Přeskočit na hlavní obsah

Tři významné anglické svátky

Aby se tento blog nezvrhl v kroniku s názvem "Tisíc a jeden Ájin průser", rozhodla jsem se vás pro změnu trochu kulturně vzdělat. Dnes se, moji milí, podíváme, jak a co se v Anglii slaví.
Poštěstilo se mi (byla jsem okolnostmi donucena) nachomýtnout se v Anglii na podzim, což je doba všemožných bujarých oslav a trachtací. Během dvou týdnů se tu sešly tři významné svátky, každý trochu jiný. Takže hurá na ně a nechte si ty ksichty!

Halloween - 31. října
Pocházející z "All Hallows' Evening", tedy večer všech svatých. My máme Dušičky a ačkoli nechci tento tradiční a tichý svátek nijak znehodnocovat, v anglosaském světě je to mnohem větší prča. Tenhle svátek mnozí považují za americký, ale pravda je taková, že jsme ho - stejně jako všechno ostatní - ukradli Keltům. Ti ho nazývali Samhain ("souin", ze staroirského samain), byl to den, kdy léto přecházelo v zimu a kdy se svět živých prolínal se světem mrtvých.
Muhehe.
Když byli Keltové zpacifikováni, křesťané si svátek převzali a přibrali k němu i slavnosti sklizně - proto ty dýně. Do Ameriky se pak svátek dostal společně s Iry (jako ostatně všechno od whiskey až po pěkné hospody), kteří s sebou navíc přitáhli jednu z mnoha pověstí o Jack O'Lanternovi (vidíte to irské příjmení?), což je dnešní anglický název pro tu hezkou vyřezanou svítící dýni. Jack O'Lantern byl opilecký darmošlap, jehož duši chtěl získat Ďábel. Jak to tak ale s Iry bývá, Jack Ďábla dvakrát podvedl (takové ty staré osvědčené triky s křížem, však to znáte...) a když se pak Jack uchlastal, nebyl vpuštěn ani do pekla (pochopitelně), ani do nebe (protože alkoholiky všeobecně neberou). Jack ale dostal od Ďábla na pomoc kus rozžhaveného uhlí, které strčil do tuřínu, aby mu jako lampa svítil na jeho věčném putování mezi dvěma světy. Dnes se dávají za okna vydlabané svítící dýně (a ne tuříny, protože do těch se očividně blbě řeže), které vábí Jacka, aby vám dům ochránil před ďáblem. Docela praktické. A vizuálně efektní.
Dále je Halloween spojen se spoustou morbidní zábavy, je to koneckonců svátek duchů. Fantazii se meze nekladou, a co se Angličanů týče, můžete se převléct třeba za polárního medvěda, když to bude zombie polární medvěd. O Halloweenovém večeru také chodí zamaskované děti dům od domu a žádají sladkosti klasickým "trick or treat", což znamená "dej nám sladkosti nebo ti provedeme nějakou syčárnu, třeba pomažeme auto zubní pastou". Dřív prý byl "trick" v pravomoci dospělých, tedy mohli si vybrat, jestli dají dětem sladkosti, nebo na ně vychrstnou kýbl vody. Ale asi se do toho zase vložil někdo za práva dětí, a ty teď mají o Halloweenu právo na všechno.
Dospělí Halloween tradičně prochlastají, ale také jsou v náležitých kostýmech. Dále je v oblibě sledování hororových filmů, děsivé cukroví (v anglickém podání muffiny s ozdobnými pavouky na vrchu), adekvátní výzdoba (pavučiny, mrtvoly...) a pochopitelně dýně všude okolo.
V Sheffieldu se o víkendu před Halloweenem konala speciální pouť, bylo tam narváno k prasknutí, v maskách byli všichni, dospělí i děti, dokonce i psi. Kolotočáře mají ale všude stejné, ti na mě tedy dojem neudělali.
No a já se zúčastnila speciální Halloweenové ceilidh. Napatlala jsem si na obličej černou barvu, vzala škrabošku a šla za obligátní Červenou smrt. Že to asi nebyl nejlepší nápad mi došlo po třetím tanci, kdy ze mě začaly téct proudy černé barvy a vypadala jsem, jako že roním slzy řeky Styx. Kapela ale hrála stylově, samé osvědčené lehce hororové fláky v irské rytmizaci, kostýmy měli všichni úžasné (o první místo se u mě dělí zombie Arthur Dent a pan Dýně, který si vzal masku dýně, ale svými proporcemi splňoval i ostatní požadavky ideální dýně, takže měl nejvíc uvěřitelný kostým). 
Ve škole jsem si pak vydlabala dýni, pojmenovala ji Hubert a dala Huberta před dveře, aby nám tam pěkně svítil. Vydržel tam týden a žádný Ďábel ani zloděj nepřišel.
Celkově hodnotím Halloween jedničku s hvězdičkou. Ano, je to komerční. Ano, ten náš svátek je mnohem náboženštější a spirituálnější. Ano, nebudeme se přece amerikanizovat.
Ale sakra - zombie Arthur Dent?! Co chtít víc?




Guy Fawkes Day (Bonfire Night) - 5. listopadu
Remember, remember the fifth of November, gunpowder treason and plot. Kdo viděl V jako Vendeta, ví, kdo ne, ať se vzdělá. Pátého listopadu se v Anglii slaví tzv. Gunpowder Plot, spiknutí se střelným prachem. Spiknutí zorganizoval 5. listopadu 1605 jistý Guy Fawkes, který napěchoval střelným prachem britský parlament na protest proti protestantskému králi Jakubovi I. Plán mu ale nevyšel (a draze za něj zaplatil, postupně ho natáhli na skřipec, oběsili a rozčtvrtili) a Britové začali 5. listopad slavit jako den, kdy jim přežil monarcha (Angličani, no). Tradičně se slaví hromadou ohňostrojů po celé zemi, ať už jsou to takové ty malé zahradní sranda ohňostroje, nebo velké podívané placené městem. Já měla to štěstí, že 5. listopadu byla jasná obloha, tudíž večer bylo vidět krásně celé město a všechny ty prskavky a barvičky ve vzduchu. Využila jsem toho, že bydlím na kopci a navíc ve třetím patře, takže stačilo si otevřít okno v koupelně a celý večer to nakrásně sledovat. 
Během viktoriánské éry se k oslavám přidal další aspekt - upalování Guye Fawkese. Týdny před 5. listopadem chodily děti dům od domu a žádaly "a penny for the Guy", tedy příspěvek na vyrobení figuríny, která byla posléze upálena. Podobné jako naše čarodějnice. Tenhle zvyk už ale z větších měst téměř úplně vymizel a zůstaly jen ty ohňostroje a ta hezká dětská říkanka:

Remember, remember the fifth of November
gunpowder treason and plot.
I see no reason
why gunpowder treason
should ever be forgot. 


Remembrance day (Poppy Day) - 11. listopadu
Den válečných veteránů. U nás také slavený, ale většinou přehlížený, v Anglii událost nezměrného rozsahu. Slaví se konec první světové, která oficiálně skončila "11. hodinu 11. dne 11. měsíce". Svátek se slaví ve všech zemích britského společenství a připomíná všechny padlé - a že jich nebylo málo.
Tradičně se drží dvě minuty ticha, konají se různé pietní akce, předpokládám, že to bude hodně podobné jako v Čechách (svátek je až v neděli, tak nemohu říct), s tím rozdílem, že tady to drtivou většinu obyvatel vážně zajímá. Vztah k válečným hrdinům tady mají úplně jiný, než my, a neřekla bych, že je to jenom tím, že jich v tom poli bylo přece jen o pár desítek víc.
Tradičním symbolem válečných veteránů jsou rudé vlčí máky. Rudé máky kvetly na polích ve Flandrách, nejkrvavějších bojištích první světové války. Rudé máky se měsíc před vypuknutím svátku postupně objevují v klopách Britů, jsou za symbolický příspěvek (jdoucí na charitu) k zakoupení v obchodech, na nádraží, na poštách, v hospodách. Vybrat si můžete buď mák rudý, nebo bílý (ten symbolizuje mír). Překvapilo mě, že tři dny před Dnem válečných veteránů v Sheffieldu stěží potkáte někoho bez rudého máku v klopě.
Rudé máky proslavila báseň chirurga kanadské armády Johna McCrae "In Flanders Fields". Tady ji máte, v originále i v překladu od neurčitého autora:

In Flanders fields the poppies blow 
Between the crosses, row on row,
That mark our place; and in the sky
The larks, still bravely singing, fly
Scarce heard amid the guns below.
We are the Dead. Short days ago
We lived, felt dawn, saw sunset glow,
Loved and were loved, and now we lie
In Flanders fields.
Take up our quarrel with the foe:
To you from failing hands we throw
The torch; be yours to hold it high.
If ye break faith with us who die
We shall not sleep,
though poppies grow
In Flanders fields.

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,
je možná slyšet zpívat skřivánky,
zde dole kanóny jen svoji píseň řvou.
My už však nevstanem a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme
na polích flanderských.
Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,
že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou
na polích flanderských.


Tak jsme skončili na trochu depresivní notě, ale zase jste se trochu vzdělali a ani to nebolelo, no ne? Pokud vás to potěší, tak jsem měla průser v práci a musela ho jít žehlit a pak jsem byla neočekávaně zavolala na tlumočení k soudu, kde jsem své romsko-slovenské klientce nerozuměla ani slovo a většinu věcí jsem si musela odvodit z kontextu. Takže se tu nenudím, ale přišlo mi nefér ochudit vás o ty kulturní zážitky. 

Komentáře

  1. Ty krásné Poppy se dají koupit i u nás na britské ambasádě a já letos viděla 3 lidi s tím na klopě - moji sestru, posedlou Anglií, jejího kamaráda a nějakého britsky vyhlížejícího gentlemana před Obecním domem. A prý je to symbolické také proto, že ti váleční veteráni dříve ty papírové vlčí máky vyráběli, aby si vydělali na živobytí, když byli zmrzačení z války. Kdo je vyrábí teď, to ale nevím :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Předpokládám, že nějací lidé z charity. Ačkoli možná pořád ti veteráni? Nějací hodně archivní? :)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude