Nový Zéland – první dojmy

Pravidelní čtenáři tohoto blogu jistě vědí, že když se dlouho neobjevuje žádný příspěvek, znamená to buď to, že je Ája nevídaně líná (to většinou), nebo že je moc zaneprázdněná, aby cokoli napsala (to méně často). V tomto případě byla výjimečně pravdivá ta druhá možnost.
11. prosince jsem se vydala na cesty a pořádně se zastavila až teď, 21. ledna. Víc než měsíc jsem porůznu cestovala po Novém Zélandu a Austrálii (s několika zastávkami v Sydney) a mohu s klidným svědomím říci, že mi tento kočovný způsob života příliš nevyhovuje, protože řešit každý den, kde budete další noc spát, vás po čase trochu otráví.
To ale neznamená, že to nebyla zábava.
Nový Zéland by si asi zasloužil detailnější příspěvek sám o sobě, ale zatím jenom vězte,

že Zéland je krásný,

že je na něm střídavě 5 stupňů i 30,

že po něm běhá spousta ptáků, kteří odmítají létat,

že jeho silnice jsou lemovány takovou přehlídkou zvířecích mrtvol, jakou jsem nikde jinde neviděla,

že na některých místech nepotkáte několik hodin živou duši,

e pohled na noční oblohu vám vezme dech,

že sýr je neuvěřitelně drahý, ale sušenky výborné,

že kiwíci (novozélanďané) jsou ještě přátelštější než Australané,

že kiwíci (ptáci) jsou neskutečně rozkošné opeřené ňufající koule,

že kiwi (ovoce) chutná jinak, než jak ho známe z Čech, a přibaluje se k němu speciální nožo-lžička na jeho krájení a vydlabávání,

že na Zélandu můžete pozorovat modrý ledovcový splaz z vyhlídky lemované palmovými listy,

že budete naprosto sežraní od místních muchniček,

že budete v obchodě dlouho a marně pátrat po rozumném chlebu,

že kvalita kempů není přímo úměrná jejich ceně,

že všude jsou Němci,

že pokud to nejsou Němci, tak jsou to Francouzi,

že na Zélandu mají dopravní značku "pozor, šneci",

že se za pár šupů můžete ubytovat uprostřed deštného pralesa,

že novozélandská voda je zářivě modrá a k smrti ledová,

že velká část Zélandu připomíná Skotsko nebo Alpy,

že z těch neustálých panoramat budete za chvíli přepanoramatovaní,

že na své cestě neustále potkáváte ty samé lidi, protože všichni mají zhruba stejnou cestu po hlavní okružní silnici kolem Jižního ostrova,

že vám při příletu do země zkontrolují pohorky, spacák a stan, abyste do země nezavlekli nějaké cizokrajné brouky,

že na Zélandu nepotkáte toulavé psy ani kočky,

že přírodu na Zélandu spravuje Department of Conservation, což je jakési Ministerstvo životního prostředí (ale asi v tom smyslu, v jakém je Porsche dopravním prostředkem),

že místní původní obyvatelé – Maoři – se dokázali integrovat do novozélandské společnosti, aniž by ztratili svou osobitou kulturu a dokazují tak, že to fakt jde,

že na všech krásných místech si můžete říkat "tudy šel Aragorn",

že na Zélandu potkáte víc Čechů než v Austrálii, protože tam jezdí sbírat třešně,

že drtivou většinu návštěvníků Zélandu tvoří zamilované páry,

že v místním rádiu hrají deset písní pořád dokola, které prokládají informacemi o tom, jak správně třídit odpad,

že některé novozélandské víno je hodné králů a některé byste vylili do záchodu,

že všude jsou autobusy plné Číňanů, ale naštěstí je před nimi kam utéct,

že je tam pěkně draho, ale ne tak jako v Austrálii,

že i na Zélandu bylo období zlaté horečky a některá města z toho dodnes těží svým vzhledem jak z divokého západu,

že nejhnusnější městem Zélandu je Heriot,

že na silnicích často hlídkuje policie,

že ovce jsou NAPROSTO VŠUDE a jejich bečení z reproduktorů vás uvítá již na letišti

a že čtrnáct dní na poznání téhle země je prostě nesnesitelně krátká doba.

A po takovémto hrabalovském shrnutí by se asi hodilo pár fotek, ale vězte, že fotky jsou na externím harddisku, externí harddisk je v kufru a kufr je jak Pandořina skříňka, která se neotvírá, protože když se otevře, tak se stane pohroma, protože všechno to oblečení vyexploduje ven a já už ho tam nikdy tak šikovně zpátky nenarvu.
Takže těšíte-li se na fotky, sledujte Facebook, kterému již několik let umožňuji ukrást mi autorská práva na mé fotky, ale z nějakého důvodu to zatím neudělal.
A o mém cestování po Austrálii příště, protože příliš dlouhé příspěvky vás odvádějí od produktivní práce, a to já samozřejmě nechci, protože někdo na mě vydělávat musí.