Přišel čas seznámit vás s místní faunou a flórou (a rozhodně mě k tomu nevede jen to, že jsme nedávno měli v bytě pavouka). Předpokládám, že spoustu toho už víte (třeba že tu jsou koaly), že spoustu předpokládáte, ač jste si to nemohli osobně ověřit (třeba že koaly jsou neskutečně ňuchňavé) a že některé věci pro vás budou novinkou (třeba že koala je feťák závislý na svém eukalyptu a když jí ho odeberete, tak vás fakt nebude mít ráda. Krom toho že umře hlady protože nic jiného prostě nejí).
Na začátek tohoto biologického okénka je třeba zmínit, že ať se jedná o zvíře či rostlinu, v Austrálii má všechno živé dva základní atributy:
1) je to obrovské
2) snaží se vás to zabít
Existuje i 3. atribut, aplikovatelný jen v případě, že neplatí ani bod 1), ani bod 2) - je to poměrně malé, neškodné a býložravé a nikdo neví, k čemu to vlastně je, kde se to tu vzalo a jak se tomu podařilo přežít. Příkladem je koala, ptakopysk, vačice, wombat a klokan v několika různých velikostních provedeních. Tihle ťutíci jsou neskutečně roztomilým omylem přírody a bohužel už mezi nimi není vakovlk, kterého vyhubili v Tasmánii v roce 1936, protože žral osadníkům ovce. Kdyby býval žral místo ovcí osadníky, měli bychom dnes možná o jednoho roztomilého ťutíka více.
Ale zpět k bodu jedna. V Austrálii často narazíte na zvířata a kytky, které znáte z Evropy, ale jsou asi tak čtyřikrát větší. Těžko říct, z jakého důvodu, možná prostě proto, že Austrálie je obrovská země a pro všechny je tu dost místa, tak proč trochu nevyrůst, že jo. Výsledkem jsou obří, několik desítek metrů vysoké fíkusy (když to srovnám s těmi srandovními prcky, které má většina z nás doma v květináči, je mi z toho až stydno), agáve, palmy a samozřejmě eukalypty. Eukalypty jsou tu v podstatě tím, čím pro nás smrky. Jsou všude. Vytlačují všechny ostatní stromy. Nikoho moc nevzrušují. Já samozřejmě byla ze svého prvního eukalyptu na vrcholu blaha (asi proto se mu říká blahovičník?), protože to bylo něco zcela neznámého, a z nějakého důvodu mi trvalo celý jeden měsíc, než mi došlo, že ten strom, co mám za oknem, je taky eukalyptus. Takže už jsem se možná taky naučila mu nevěnovat moc pozornost. A to přesto, že tak krásně voní.
Dále je tu spousta kytek. Samozřejmě značně exotických. Ale nebudu vás jimi unavovat, protože ačkoli je to určitě fascinující, jsem lingvista a nikoli botanik, takže vám můžu akorát říct, že ty kytky jsou hodně barevný a některý z nich maj trny. Ale všeobecně mi přijde, že tu toho neroste tolik, co u nás, protože je tu přece jenom větší sucho a máloco přežije ta děsná letní vedra. Pokud ovšem nehovoříme o všemožných kapradinách, plavuních a přesličkách uprostřed místních deštných lesů... ne, dost bylo kytek, ty nikoho nezajímají, jdeme na zvířátka!
Wombat
Zvířátka v Austrálii jsou značně rozličná. Kromě zvířátek spadajících do kategorie 3 - ťutíci (viz výše) - se zde vyskytují především zvířata v kategorii "malá nepříjmenost", "velká nepříjemnost", "smrtelně jedovatá nepříjemnost" a "papoušci". Možná vás napadá, proč jsem nezařadila papoušky do kategorie ťutíků. Je to z toho důvodu, že jsou sice pěkní na pohled, ale jako všechna krása, která je jen povrchní, jsou to uvnitř pěkní prevíti. Neskutečně řvou. Kradou jídlo. Kálí na všechno, co projde okolo. V písni "otoč se má milá dozadu, sedí tam papoušek kakadu" se nic neříkalo o tom, že když se vám kakadu v šest ráno usadí na větvi eukalyptu za oknem, vydrží tam řvát další dvě hodiny, dokud nevstanete a nezačnete na něj řvát taky, po čemž uraženě odletí. Nikdy jsem neslyšela o tom, že čím je papoušek barevnější, tím víc se bude snažit vám sežrat oběd. A nikdy jsem netušila, že existuje něco ukaděnějšího než pražský holub. No, existuje. Jmenuje se to "ibis posvátný", ale já to nazývám i jinak. Nejčastěji "popelář", protože druhou hlavní funkcí (kromě té první) tohohle ptáka je nabodávat na svůj dlouhý zobák odpadky a efektivně tak čistit město od všeho, co turisté odhodí.
Všechno jsou to samozřejmě na pohled naprosto krásní ptáci, které ale oceníte nejlépe z dálky. A ideálně pokud jste hluší, protože většina z nich vydává naprosto neskutečné zvuky. Jedna vrána tu dokonce zní, jako když někdo vraždí nemluvně (poprvé jsem to slyšela, když jsem šla po setmění sama domů, a musím říct, že tenhle pták není nejlepším společníkem na cesty). Každopádně je to tu ale pestrost sama, jen se podívejte.
Ibis posvátný (ibis)
Ledňák obrovský (kookaburra)
.jpg)
Papoušek lori (rainbow lorikeet)
Kakadu (cockatoo)
Kakadu růžový (galah)
Čejka australská, velký bahňák z čeledi kulíkovitých (čím si to ten chudák zasloužil?) (masked lapwing)
Po mé očividné snaze vyhnout se psaní o čemkoli, co je smrtelně nebezpečné, se samozřejmě dostáváme ke zvířatům smrtelně nebezpečným. Ano, jsou tu žraloci (ale už je to hodně let, co byl někdo částečně ukousnut, natož sněden). Ano, jsou tu krokodýli (ale jsou hlavně na severu a pokud nejste debilní a nejdete si zaplavat do řeky, tak za vámi do pokoje fakt nepřijdou). Ano, jsou tu hadi (ale podle všeho mají na svědomí méně úmrtí, než všechny ty krajty v Americe, které utekly nepozornému chovateli a sežraly mu souseda i se psem). Ano, jsou tu jedovaté medúzy, které mají dvacet metrů dlouhá chapadla, a když nedostanete do tří minut sérum, tak je po vás (ale pokud během medúzí sezóny neplavete kolem Velkého korálového útesu, nic se vám nestane). Ano, na některých místech jsou dingové, kteří stále ještě útočí na lidi (ale pokud všude - i na záchod - chodíte zásadně ve dvou, nic se vám nestane).
A ano, jsou tu pavouci.
Jsou tu velcí pavouci.
Víte, jak jsem psala, že všechno v Austrálii je obrovské? To nebyl jen takový konverzační obrat a má úchylná potřeba používat v každém příspěvku odrážky. To je zcela empiricky ověřený fakt, který se, bohužel, vztahuje zejména na pavouky. A ačkoli u většiny jedovatých zvířat platí, že čím větší to zvíře je, tím je i méně nebezpečné, u pavouků to prostě odmítám přijmout a dokud ti pavouci nebudou mít jenom čtyři nohy, jak se na pořádné zvíře sluší a patří, budu je všechny považovat za velice nebezpečné.
Prvním důvodem je to, že vůbec nejjedovatější pavouk na světě žije v Austrálii. A víte, kde přesně?
V Sydney.
Ha. Ha.
Dalším důvodem je to, že všichni pavouci vypadají v podstatě stejně a když se v článku na Wikipedii dočtete, že samička je jedovatá, ale sameček je zcela neškodný, těžko budete v praxi pavouka otáčet na záda, abyste zjistili jeho pohlaví. Kromě toho, že pokud objevíte ve svém bytě pavouka, je velice nepraktické spustit z něj oči a vygooglit si "smtelně jedovaté pavouky Austrálie", protože dotyčný pavouk, neznalý pomalého internetového připojení v Austrálii, vám mezitím zaleze někam za kanape, a vám zbudou leda oči pro pláč a kanape, na kterém nikdo nechce sedět.
Třetím, a asi nejpodstatnějším důvodem je to, že fakt nemám ráda pavouky. Jakože fakt ne. A vím, že jsem jela do Austrálie a že je to jako říct, že mi smrdí sýry, nemám ráda víno a pouliční harmonikáře, a pak jet na prázdniny do Paříže, ale nemůžu si pomoct. S rostoucím věkem jsem se naučila tolerovat pavouky do velikosti dvou centimetrů. Do tohoto rozměru jsem ještě schopna racionálně uvažovat. Nad dva centimetry propadám zoufalství, nad pět centimetrů propadám mdlobám. Takže jsem měla fakt problém, když jsme tuhle měli v předsíni pavouka, který byl velký jako moje dlaň.
Událo se to zcela nečekaně. Bylo pěkné středeční ráno a já měla naplánováno něpěkné, celodenní psaní eseje o konverzačních implikaturách (než vás napadne, že je to nějaká cizokrajná choroba, připomeňte si, že tady studuju pragmatiku). Celý tento plán šel do kopru v momentě, kdy jsem otevřela dveře na chodbu a na stěně naproti (která byla pouhý metr ode mě) sedělo něco, co jsem nejdřív považovala za výplod své fantazie, a až po asi patnácti vteřinách mi došlo, že je to fakt pavouk. Odmítala jsem tomu uvěřit, protože, jak jsem již dříve zmínila, bydlím ve třetím patře a všechna okna i dveře máme celkem slušně zaizolované, tudíž jsem žádného většího pavouka neočekávala. Menšího jo, protože těch malých hajzlů se prostě nikdy úplně nezbavíte. Ale tenhle vypadal, jako že se musel fakt hodně snažit, pokud podlézal pode dveřmi. Že asi potřeboval druhého pavouka, aby mu ty dveře nadzvedl. Pokud tedy nepřišel někudy jinudy, třeba odpadem ve sprše, což byla opravdu skvělá myšlenka, která posunula můj zážitek ze sprchování na naprosto novou úroveň. K těmto myšlenkovým pochodům jsem ale dospěla až později, protože mou první reakcí bylo zalézt zpět do pokoje a zavolat (ano, telefonem) svou spolubydlící vedle v pokoji, že máme v předsíni pavouka a ať kouká vylézt, že to musíme vyřešit.
V předsíni u pavouka jsme se sešly všechny čtyři a drahnou chvíli rokovaly o tom, co s pavoukem. Někteří vyjádřili názor, že pavouka je třeba odchytit a vyhodit. Chvíli jsme uvažovaly nad tím, jak po bytě pobíháme se salátovou mísou plnou pavouka, a nakonec tuto myšlenku zavrhly pro značnou logistickou těžkopádnost. Bangladéšanka posléze navrhla, že bychom pavouka mohly ponechat tam, kde je, že jí nevadí. Na toto jsem chtěla zareagovat nějak hodnotně (třeba že odmítám sdílet byt s někým, kdo neplatí nájem), ale zmohla jsem se jenom na prohlášení, že mně teda fakt vadí.
Tudíž bylo rozhodnuto, že pavouk se zabije. A fakt je mi jedno, jestli patříte k těm lidem, kteří se můžou přetrhnout, aby mohli pavouka vzít do ubrousku, elegantně s ním ujít pět set metrů na jarní rozkvetlou louku a něžně jej odložit na květ pampelišky, aby zůstal koloběh života zachován. Já jsem ten typ člověka, který naváže pohorku na násadu koštěte a několikrát se zkusmo pokusí zabít zeď v obýváku, dokud nezíská ten správný grif. Vybavena jako aboriginský lovec klokanů jsem byla odhodlána toho pavouka rozmáznout.
Tedy ne, nebyla jsem odhodlána. Byla jsem vybrána. Protože všechny moje spolubydlící jsou tak mrňavé, že by na toho zmetka nedosáhly. No není to smůla?
Když jsem se konečně jala udeřit, jediným výsledkem bylo, že pavoukovi upadla noha a dotčeně odpochodoval do kouta.
Tím bylo rozhodnuto, že pavouka bude potřeba vysát vysavačem. Což se lehko řekne, ale hůř dělá. Většinou totiž vysáváte pavouky, kteří jsou poměrně malí. Zkuste si ale vysát deseticentimetrového pavouka, který se vzpírá a málem vám ucpe trubici. A když už ho v tom vysavači konečně máte, zjistíte, že ten vysavač není na pytlíky, ale na filtr.
Takže jsme následně vypochodovaly s vysavačem na trávník, kde jsme se snažily pavouka vysypat, a poté, co jsme vysypaly řadu zcela neskutečných věcí, až na pavouka, samozřejmě, jsme se vrátily nahoru do bytu, vysavač vrazily na balkón a prohlásily epizodu za ukončenou. Sice se nad námi vznášel nový problém, a to, že se nám odteď asi budou hůř uklízet koberce, ale celkově zavládla v bytě spokojenost. Odpoledne jsem zašla do obchodu a koupila protipavoučí sprej, kterým jsem celý vysavač vystříkala, takže ten zmetek snad nevyleze. Také jsem izolačkou oblepila všechny možné pukliny a průrvy, odkud by nás mohl přijít navštívit někdo další. Ale bohužel, Austrálie je Austrálie a já se obávám, že toto nebylo poprvé a naposled.
A pokud vás to zajímá, jedovatý nebyl. Jmenuje se flat huntsman spider a obrázek vám sem nedávám, protože vás mám ráda a vím, že někteří se pavouků bojíte více než dějepisáře ze střední, a to je teda co říct. Ale podle všeho jsou tihle pavouci zcela bezpeční, neškodní a vůbec celkově strašně prima chlapíci, které má doma každý Australan. A já vím, že jsem chtěla ryzí, nefalšovanou zkušenost se životem v Austrálii, ale... omezíme se na to grilování, ano?
Na začátek tohoto biologického okénka je třeba zmínit, že ať se jedná o zvíře či rostlinu, v Austrálii má všechno živé dva základní atributy:
1) je to obrovské
2) snaží se vás to zabít
Existuje i 3. atribut, aplikovatelný jen v případě, že neplatí ani bod 1), ani bod 2) - je to poměrně malé, neškodné a býložravé a nikdo neví, k čemu to vlastně je, kde se to tu vzalo a jak se tomu podařilo přežít. Příkladem je koala, ptakopysk, vačice, wombat a klokan v několika různých velikostních provedeních. Tihle ťutíci jsou neskutečně roztomilým omylem přírody a bohužel už mezi nimi není vakovlk, kterého vyhubili v Tasmánii v roce 1936, protože žral osadníkům ovce. Kdyby býval žral místo ovcí osadníky, měli bychom dnes možná o jednoho roztomilého ťutíka více.
Ale zpět k bodu jedna. V Austrálii často narazíte na zvířata a kytky, které znáte z Evropy, ale jsou asi tak čtyřikrát větší. Těžko říct, z jakého důvodu, možná prostě proto, že Austrálie je obrovská země a pro všechny je tu dost místa, tak proč trochu nevyrůst, že jo. Výsledkem jsou obří, několik desítek metrů vysoké fíkusy (když to srovnám s těmi srandovními prcky, které má většina z nás doma v květináči, je mi z toho až stydno), agáve, palmy a samozřejmě eukalypty. Eukalypty jsou tu v podstatě tím, čím pro nás smrky. Jsou všude. Vytlačují všechny ostatní stromy. Nikoho moc nevzrušují. Já samozřejmě byla ze svého prvního eukalyptu na vrcholu blaha (asi proto se mu říká blahovičník?), protože to bylo něco zcela neznámého, a z nějakého důvodu mi trvalo celý jeden měsíc, než mi došlo, že ten strom, co mám za oknem, je taky eukalyptus. Takže už jsem se možná taky naučila mu nevěnovat moc pozornost. A to přesto, že tak krásně voní.
Dále je tu spousta kytek. Samozřejmě značně exotických. Ale nebudu vás jimi unavovat, protože ačkoli je to určitě fascinující, jsem lingvista a nikoli botanik, takže vám můžu akorát říct, že ty kytky jsou hodně barevný a některý z nich maj trny. Ale všeobecně mi přijde, že tu toho neroste tolik, co u nás, protože je tu přece jenom větší sucho a máloco přežije ta děsná letní vedra. Pokud ovšem nehovoříme o všemožných kapradinách, plavuních a přesličkách uprostřed místních deštných lesů... ne, dost bylo kytek, ty nikoho nezajímají, jdeme na zvířátka!
WombatZvířátka v Austrálii jsou značně rozličná. Kromě zvířátek spadajících do kategorie 3 - ťutíci (viz výše) - se zde vyskytují především zvířata v kategorii "malá nepříjmenost", "velká nepříjemnost", "smrtelně jedovatá nepříjemnost" a "papoušci". Možná vás napadá, proč jsem nezařadila papoušky do kategorie ťutíků. Je to z toho důvodu, že jsou sice pěkní na pohled, ale jako všechna krása, která je jen povrchní, jsou to uvnitř pěkní prevíti. Neskutečně řvou. Kradou jídlo. Kálí na všechno, co projde okolo. V písni "otoč se má milá dozadu, sedí tam papoušek kakadu" se nic neříkalo o tom, že když se vám kakadu v šest ráno usadí na větvi eukalyptu za oknem, vydrží tam řvát další dvě hodiny, dokud nevstanete a nezačnete na něj řvát taky, po čemž uraženě odletí. Nikdy jsem neslyšela o tom, že čím je papoušek barevnější, tím víc se bude snažit vám sežrat oběd. A nikdy jsem netušila, že existuje něco ukaděnějšího než pražský holub. No, existuje. Jmenuje se to "ibis posvátný", ale já to nazývám i jinak. Nejčastěji "popelář", protože druhou hlavní funkcí (kromě té první) tohohle ptáka je nabodávat na svůj dlouhý zobák odpadky a efektivně tak čistit město od všeho, co turisté odhodí.
Všechno jsou to samozřejmě na pohled naprosto krásní ptáci, které ale oceníte nejlépe z dálky. A ideálně pokud jste hluší, protože většina z nich vydává naprosto neskutečné zvuky. Jedna vrána tu dokonce zní, jako když někdo vraždí nemluvně (poprvé jsem to slyšela, když jsem šla po setmění sama domů, a musím říct, že tenhle pták není nejlepším společníkem na cesty). Každopádně je to tu ale pestrost sama, jen se podívejte.
Ibis posvátný (ibis) Ledňák obrovský (kookaburra) Papoušek lori (rainbow lorikeet) Kakadu (cockatoo) Kakadu růžový (galah) Čejka australská, velký bahňák z čeledi kulíkovitých (čím si to ten chudák zasloužil?) (masked lapwing)Po mé očividné snaze vyhnout se psaní o čemkoli, co je smrtelně nebezpečné, se samozřejmě dostáváme ke zvířatům smrtelně nebezpečným. Ano, jsou tu žraloci (ale už je to hodně let, co byl někdo částečně ukousnut, natož sněden). Ano, jsou tu krokodýli (ale jsou hlavně na severu a pokud nejste debilní a nejdete si zaplavat do řeky, tak za vámi do pokoje fakt nepřijdou). Ano, jsou tu hadi (ale podle všeho mají na svědomí méně úmrtí, než všechny ty krajty v Americe, které utekly nepozornému chovateli a sežraly mu souseda i se psem). Ano, jsou tu jedovaté medúzy, které mají dvacet metrů dlouhá chapadla, a když nedostanete do tří minut sérum, tak je po vás (ale pokud během medúzí sezóny neplavete kolem Velkého korálového útesu, nic se vám nestane). Ano, na některých místech jsou dingové, kteří stále ještě útočí na lidi (ale pokud všude - i na záchod - chodíte zásadně ve dvou, nic se vám nestane).
A ano, jsou tu pavouci.
Jsou tu velcí pavouci.
Víte, jak jsem psala, že všechno v Austrálii je obrovské? To nebyl jen takový konverzační obrat a má úchylná potřeba používat v každém příspěvku odrážky. To je zcela empiricky ověřený fakt, který se, bohužel, vztahuje zejména na pavouky. A ačkoli u většiny jedovatých zvířat platí, že čím větší to zvíře je, tím je i méně nebezpečné, u pavouků to prostě odmítám přijmout a dokud ti pavouci nebudou mít jenom čtyři nohy, jak se na pořádné zvíře sluší a patří, budu je všechny považovat za velice nebezpečné.
Prvním důvodem je to, že vůbec nejjedovatější pavouk na světě žije v Austrálii. A víte, kde přesně?
V Sydney.
Ha. Ha.
Dalším důvodem je to, že všichni pavouci vypadají v podstatě stejně a když se v článku na Wikipedii dočtete, že samička je jedovatá, ale sameček je zcela neškodný, těžko budete v praxi pavouka otáčet na záda, abyste zjistili jeho pohlaví. Kromě toho, že pokud objevíte ve svém bytě pavouka, je velice nepraktické spustit z něj oči a vygooglit si "smtelně jedovaté pavouky Austrálie", protože dotyčný pavouk, neznalý pomalého internetového připojení v Austrálii, vám mezitím zaleze někam za kanape, a vám zbudou leda oči pro pláč a kanape, na kterém nikdo nechce sedět.
Třetím, a asi nejpodstatnějším důvodem je to, že fakt nemám ráda pavouky. Jakože fakt ne. A vím, že jsem jela do Austrálie a že je to jako říct, že mi smrdí sýry, nemám ráda víno a pouliční harmonikáře, a pak jet na prázdniny do Paříže, ale nemůžu si pomoct. S rostoucím věkem jsem se naučila tolerovat pavouky do velikosti dvou centimetrů. Do tohoto rozměru jsem ještě schopna racionálně uvažovat. Nad dva centimetry propadám zoufalství, nad pět centimetrů propadám mdlobám. Takže jsem měla fakt problém, když jsme tuhle měli v předsíni pavouka, který byl velký jako moje dlaň.
Událo se to zcela nečekaně. Bylo pěkné středeční ráno a já měla naplánováno něpěkné, celodenní psaní eseje o konverzačních implikaturách (než vás napadne, že je to nějaká cizokrajná choroba, připomeňte si, že tady studuju pragmatiku). Celý tento plán šel do kopru v momentě, kdy jsem otevřela dveře na chodbu a na stěně naproti (která byla pouhý metr ode mě) sedělo něco, co jsem nejdřív považovala za výplod své fantazie, a až po asi patnácti vteřinách mi došlo, že je to fakt pavouk. Odmítala jsem tomu uvěřit, protože, jak jsem již dříve zmínila, bydlím ve třetím patře a všechna okna i dveře máme celkem slušně zaizolované, tudíž jsem žádného většího pavouka neočekávala. Menšího jo, protože těch malých hajzlů se prostě nikdy úplně nezbavíte. Ale tenhle vypadal, jako že se musel fakt hodně snažit, pokud podlézal pode dveřmi. Že asi potřeboval druhého pavouka, aby mu ty dveře nadzvedl. Pokud tedy nepřišel někudy jinudy, třeba odpadem ve sprše, což byla opravdu skvělá myšlenka, která posunula můj zážitek ze sprchování na naprosto novou úroveň. K těmto myšlenkovým pochodům jsem ale dospěla až později, protože mou první reakcí bylo zalézt zpět do pokoje a zavolat (ano, telefonem) svou spolubydlící vedle v pokoji, že máme v předsíni pavouka a ať kouká vylézt, že to musíme vyřešit.
V předsíni u pavouka jsme se sešly všechny čtyři a drahnou chvíli rokovaly o tom, co s pavoukem. Někteří vyjádřili názor, že pavouka je třeba odchytit a vyhodit. Chvíli jsme uvažovaly nad tím, jak po bytě pobíháme se salátovou mísou plnou pavouka, a nakonec tuto myšlenku zavrhly pro značnou logistickou těžkopádnost. Bangladéšanka posléze navrhla, že bychom pavouka mohly ponechat tam, kde je, že jí nevadí. Na toto jsem chtěla zareagovat nějak hodnotně (třeba že odmítám sdílet byt s někým, kdo neplatí nájem), ale zmohla jsem se jenom na prohlášení, že mně teda fakt vadí.
Tudíž bylo rozhodnuto, že pavouk se zabije. A fakt je mi jedno, jestli patříte k těm lidem, kteří se můžou přetrhnout, aby mohli pavouka vzít do ubrousku, elegantně s ním ujít pět set metrů na jarní rozkvetlou louku a něžně jej odložit na květ pampelišky, aby zůstal koloběh života zachován. Já jsem ten typ člověka, který naváže pohorku na násadu koštěte a několikrát se zkusmo pokusí zabít zeď v obýváku, dokud nezíská ten správný grif. Vybavena jako aboriginský lovec klokanů jsem byla odhodlána toho pavouka rozmáznout.
Tedy ne, nebyla jsem odhodlána. Byla jsem vybrána. Protože všechny moje spolubydlící jsou tak mrňavé, že by na toho zmetka nedosáhly. No není to smůla?
Když jsem se konečně jala udeřit, jediným výsledkem bylo, že pavoukovi upadla noha a dotčeně odpochodoval do kouta.
Tím bylo rozhodnuto, že pavouka bude potřeba vysát vysavačem. Což se lehko řekne, ale hůř dělá. Většinou totiž vysáváte pavouky, kteří jsou poměrně malí. Zkuste si ale vysát deseticentimetrového pavouka, který se vzpírá a málem vám ucpe trubici. A když už ho v tom vysavači konečně máte, zjistíte, že ten vysavač není na pytlíky, ale na filtr.
Takže jsme následně vypochodovaly s vysavačem na trávník, kde jsme se snažily pavouka vysypat, a poté, co jsme vysypaly řadu zcela neskutečných věcí, až na pavouka, samozřejmě, jsme se vrátily nahoru do bytu, vysavač vrazily na balkón a prohlásily epizodu za ukončenou. Sice se nad námi vznášel nový problém, a to, že se nám odteď asi budou hůř uklízet koberce, ale celkově zavládla v bytě spokojenost. Odpoledne jsem zašla do obchodu a koupila protipavoučí sprej, kterým jsem celý vysavač vystříkala, takže ten zmetek snad nevyleze. Také jsem izolačkou oblepila všechny možné pukliny a průrvy, odkud by nás mohl přijít navštívit někdo další. Ale bohužel, Austrálie je Austrálie a já se obávám, že toto nebylo poprvé a naposled.
A pokud vás to zajímá, jedovatý nebyl. Jmenuje se flat huntsman spider a obrázek vám sem nedávám, protože vás mám ráda a vím, že někteří se pavouků bojíte více než dějepisáře ze střední, a to je teda co říct. Ale podle všeho jsou tihle pavouci zcela bezpeční, neškodní a vůbec celkově strašně prima chlapíci, které má doma každý Australan. A já vím, že jsem chtěla ryzí, nefalšovanou zkušenost se životem v Austrálii, ale... omezíme se na to grilování, ano?
Komentáře
Okomentovat