Po dvou měsících v České republice mohu s jistotou prohlásit, že už mám dostatečný odstup na to, abych se pustila do post-příjezdového verbálního průjmu na téma "rozdíly mezi ČR a Austrálií" aneb "co jsem vám ještě chtěla o té Austrálii sdělit a nestihla jsem to napsat". Varování: následující řádky budou nebývale kritické a místy až nepatriotické. Článek obsahuje fotky holubů, které vás mohou rozrušit. Článek je opět stylisticky nekonzistentní a nedělá si nárok na objektivní posouzení situace, ani na využití jakýchkoli podpůrných zdrojů či fakt.
Dodatek: vzhledem k tomu, jak neskutečně článek nabobtnal, si na protichůdný pohled "Proč je lepší žít v Čechách" počkejte v příštím příspěvku.
Jídlo
Stýská se mi po úžasném thajském červeném kari. Po levném suši. Po čínských knedlíčcích. Po japonském hovězí v sezamové omáčce. A vůbec po levném a přitom chutném fastfoodovém jídle (pozor, toto není oxymóron!) připraveném lidmi, z jejichž země to jídlo pochází, tudíž očividně vědí, jak má vypadat a jak má chutnat. Tzn. ne jako když se kuchař Franta pokouší o thajské kari a vyjde mu z toho taková ta hnědá školní omáčka s příchutí vegety, v níž plavou blíže neidentifikované kusy čehosi. A ne jako když si člověk chce dát suši a místo toho dostane mikroskopický ošizený rýžový bobek, za jehož cenu by si v běžné restauraci dal dvě večeře. A ne jako když ekvivalent čínské kuchyně je u nás Vepřové nudličky s bambusový výhon. (Za což teda ti hoši čínští asi nemůžou, prostě tlak zvenčí je z nějakého důvodu nutí všechno dělat se sójovkou a bambusem)
Ano, já vím, že jako existují restaurace, kde se tohle asijské jídlo dá sehnat. Dokonce jsem jich už několik otestovala. Ale restaurace jsou prostě takové sterilní a dělají kolem toho jídla často hrozný humbuk, jako kdyby to bylo něco nadpozemského, a navíc to stojí hromadu peněz. Já ta nejlepší jídla svého života jedla v těch nejzaplivanějších bistrech v Sydney a bylo na tom něco děsně uklidňujícího, protože si člověk říkal, že lidé, kteří to bistro vedou, očividně vsadili svou reputaci na dobré jídlo, protože si mohli dovolit zvysoka se vykašlat na PR. A pak člověk utratil mizerných 10$ (tedy asi 200 Kč) za jídlo, které u nás stojí úplně stejně a člověk kvůli němu musí jet přes půl Prahy. Což vypadá jako poměrně nezáživná informace, až na to, že v Sydney je průměrný plat 4x větší než u nás.
Takže tak. Hlavním cílem tohoto příspěvku bylo zjistit, jestli někdo z mých přátel nezná v Praze nějaká podobné zaflusané gastronomické ráje. Předem děkuji za všechny tipy.
Pláže, moře, písek, slunce, teplo
Protože sníh na Velikonoce ve mně prostě z nějakého důvodu nevyvolává stavy bezbřehé euforie a na Mácháči mají malé vlny.
Zvířátka
Ta ňuchňavá, čtyřnohá, přítulná. Ne ta neňuchňavá, osmi- a vícenohá a taktéž velmi přítulná. A potom všichni ti papoušci, kteří sice pořád strašně krákají, ale zase se na ně moc pěkně dívá. Kochejte se takovým městským holubem.... A když už je řeč o holubech - australští holubi jsou prostě mnohonásobně víc cool. Srovnejte:
Holub městský
Punkový holub australský
Milí lidé na ulicích, v MHD, v obchodech, na úřadech
Možná to vypovídá spíš něco o mně než o stavu společnosti, ale zjistila jsem, že můj víceméně cynický a sarkastický přístup ke světu je pravděpodobně částečně způsoben počtem nasraných, nepříjemných, odměřených a ignorantských lidí, s nimiž každý den přicházím do styku. Vzhledem k tomu, že to jsou lidé úplně cizí, by mi to mělo být úplně u zadku, a taky většinou je, ale on je ten den o tolik příjemnější, když se na vás lidé smějí, když se s vámi dají jen tak přátelsky do řeči, protože očividně čekáte na stejný autobus a to je přeci dostatečný důvod k tomu se blíže seznámit, když se na vás v obchodě prodavači usmívají, a zatímco vám balí zboží tak se pokouší o jakousi nezávaznou konverzaci, jejímž obsahem je něco příjemného, třeba to, že svítí sluníčko, a i kdyby zrovna venku pršeli sledi, řekli by vám, že zítra už bude určitě zase svítit sluníčko. Na otázku "jak se máš" se, stejně jako v jiných anglofonních zemích, neodpovídá neurčitým "ale víš co... jde to", případně více určitým "stojí to za vyližpr*el", ale pozitivním "jo, fajn, co ty?". Ono to asi vypadá jako zbytečná banalita, ale zkuste si představit, že by se k vám úplně cizí lidé na ulici každý den chovali, jako kdybyste zrovna měli narozeniny. Kromě pěkného počasí a pláží je především tohle důvod, proč tolik lidí touží po tom v Austrálii žít. Kvůli těm pavoukům tam fakt nikdo nejezdí, věřte mi.
Bezpečnost na silnicích
V Austrálii mají takové pravidlo, že čerství držitelé řidičáků nemají nárok sednout si za volant a okamžitě se začít chovat jako kreténi, nabourávat cizí auta a přejíždět nevinné chodce. Získá-li člověk v Austrálii řidičák, znamená to, že je ještě následující tři roky držitelem "provizorního řidičáku", kdy je pod přísnějším dohledem, nemůže jezdit maximální povolenou rychlostí, dostane víc bodů a vyšší pokuty za své přestupky a má zcela nulovou toleranci na alkohol v krvi. Pokud řidič dosáhne 26 let a dá se předpokládat, že se mu již z těla vyplavil dostatek mladistvých hormonů s názvem hele vole, čum na moji novou fábku, sleduj, jak s ní teď stovkou dojedu do nejbližší vesnice a ještě si u toho zvládnu zahulit, snižuje se doba držení "provizorního řidičáku" na 6 měsíců. V Austrálii také na většině středních škol žáci absolvují kurzy o bezpečném chování na silnicích a chtějí-li začít řídit již v cca 16 letech (na speciální řidičáky "pod dozorem dospělého"), musejí složit zkoušku ze znalostí silničního provozu, což lze považovat za pozitivní strategii (ze své zkušenosti mohu říct, že výlet do Policejního muzea ve 2. třídě, kde jsem řídila tříkolku na dětském silničním hřišti s jedním semaforem, nepovažuji z hlediska své řidičské průpravy za dostatečný). A pak se v podstatě skládají běžné zkoušky a jízdy, akorát vaším instruktorem může být kdokoli, kdo je ochoten vás učit a je k tomu nějak řidičsky způsobilý.
V období svátků v Austrálii (nebo alespoň v Sydney) platí navíc tzv. "double demerits", což znamená, že za každý přestupek dostanete dvakrát tolik bodů a dvojnásobnou pokutu, protože je logicky v ulicích i na silnicích více lidí a je tedy třeba zvýšená opatrnost.
A asi to má pozitivní výsledky, protože jako chodec mohu říct, že se mě za celou dobu pobytu v Sydney nepokusil nikdo zajet (přestože se tam jezdí vlevo a tudíž jsem tomu přejetí často šla vyloženě naproti) a neviděla jsem jedinou bouračku, a jako spolujezdec řidiče při cestách po Austrálii se zase nestalo, že by na nás troubil nějaký neurotický kretén v BMW.
Ale možná to není důsledek systému, možná je to prostě těmi lidmi.
Upravený a živý veřejný prostor
Vysoká životní úroveň Austrálie způsobuje, že se hodně peněz daňových poplatníků investuje do cílené a promyšlené údržby veřejného prostoru a jeho kultivace, a nikoli do nevýhodných smluv na provoz plastové kartičky nebo do Babovřesků 4. Veřejný prostor v Sydney je čistý, udržovaný, příjemný a plný lidí. Najdete v něm lavičky, lehátka, slunečníky, altánky, volně přístupné grily, veřejné záchody zdarma s toaleťákem a mýdlem a bez použitých injekčních stříkaček na zemi. Veřejný prostor nikdo neničí ani nerozkrádá, protože Australané si ho váží. Lidé se nebojí si tam sednout na trávu a udělat si piknik. Uprostřed města na plácku zeleně mezi mrakodrapy se vyvalí manažer v obleku a nikomu na tom nepřijde nic zvláštního.
Veřejný prostor v Sydney je pro lidi. Veřejný prostor v Praze je, s několika světlými výjimkami, spíše pro ostudu.
Customer service
V Austrálii se vžilo pravidlo "náš zakazník, náš pán" a zákazníci si zvykli (slušně!) upozorňovat prodejce na drobnější či větší nedostatky v jejich službách, což automaticky vede k ještě lepšímu zkvalitnění služeb (nemá-li prodejce sebedestruktivní sklony, případně nejedná-li se o Bernarda Blacka). Všichni se k sobě chovají ochotně a zatímco prodavač předstírá, že mu opravdu udělá radost, bude-li moci zákazníkovi s něčím pomoct, zákazník zase předstírá, jak strašně laskavý prodavač je, když mu to zboží namarkuje, děkuju mockrát, a ještě takovou pěknou taštičku mi dáte, no to je od vás moc hezké, vážně! Po skončení transakce oba odcházejí spokojeni, že oba dosáhli svého a nemuseli se k sobě chovat jako k nutnému zlu.
V Čechách se kritika moc nenosí, neb je většinou přijímána značně negativně a nevede ke zlepšení služeb, nýbrž k nasranosti všech zúčastněných stran. Heslo "náš zákazník, náš pán" je v některých podnicích převedeno do podoby "my jsme tu pro vás a ne vy pro nás, tak se podle toho chovejte, holoto", což je ovšem spíš extrémní případ (ale zase se většinou jedná o intenzivní zážitek, např. chcete-li si ve spořilovském řeznictví koupit maso, viz článek).
S přihlédnutím ke svým prodavačským zkušenostem musím samozřejmě poznamenat, že někdy je s lidmi opravdu těžké vyjít, někdy má člověk fakt blbý den a dost často nemá náladu na to předstírat, jak krásně a sluníčkově na tom světě je. Ale základní slušnost by měla být povinnou výbavou každého, kdo chce pracovat s lidmi a nemá potřebu je zbytečně nasírat. V případě, že tu potřebu má, má jít do politiky a ne za kasu.
Čisté ulice
Protože Australané po svých psech ta hovna prostě sbírají.
Tak jednoduché to je.
Příště: "Proč je lepší žít v Čechách". Protože i my máme spoustu předností, ne že ne.
Dodatek: vzhledem k tomu, jak neskutečně článek nabobtnal, si na protichůdný pohled "Proč je lepší žít v Čechách" počkejte v příštím příspěvku.
Proč je lepší žít v Austrálii
Stýská se mi po úžasném thajském červeném kari. Po levném suši. Po čínských knedlíčcích. Po japonském hovězí v sezamové omáčce. A vůbec po levném a přitom chutném fastfoodovém jídle (pozor, toto není oxymóron!) připraveném lidmi, z jejichž země to jídlo pochází, tudíž očividně vědí, jak má vypadat a jak má chutnat. Tzn. ne jako když se kuchař Franta pokouší o thajské kari a vyjde mu z toho taková ta hnědá školní omáčka s příchutí vegety, v níž plavou blíže neidentifikované kusy čehosi. A ne jako když si člověk chce dát suši a místo toho dostane mikroskopický ošizený rýžový bobek, za jehož cenu by si v běžné restauraci dal dvě večeře. A ne jako když ekvivalent čínské kuchyně je u nás Vepřové nudličky s bambusový výhon. (Za což teda ti hoši čínští asi nemůžou, prostě tlak zvenčí je z nějakého důvodu nutí všechno dělat se sójovkou a bambusem)
Ano, já vím, že jako existují restaurace, kde se tohle asijské jídlo dá sehnat. Dokonce jsem jich už několik otestovala. Ale restaurace jsou prostě takové sterilní a dělají kolem toho jídla často hrozný humbuk, jako kdyby to bylo něco nadpozemského, a navíc to stojí hromadu peněz. Já ta nejlepší jídla svého života jedla v těch nejzaplivanějších bistrech v Sydney a bylo na tom něco děsně uklidňujícího, protože si člověk říkal, že lidé, kteří to bistro vedou, očividně vsadili svou reputaci na dobré jídlo, protože si mohli dovolit zvysoka se vykašlat na PR. A pak člověk utratil mizerných 10$ (tedy asi 200 Kč) za jídlo, které u nás stojí úplně stejně a člověk kvůli němu musí jet přes půl Prahy. Což vypadá jako poměrně nezáživná informace, až na to, že v Sydney je průměrný plat 4x větší než u nás.
Takže tak. Hlavním cílem tohoto příspěvku bylo zjistit, jestli někdo z mých přátel nezná v Praze nějaká podobné zaflusané gastronomické ráje. Předem děkuji za všechny tipy.
Pláže, moře, písek, slunce, teplo
Protože sníh na Velikonoce ve mně prostě z nějakého důvodu nevyvolává stavy bezbřehé euforie a na Mácháči mají malé vlny.
Zvířátka
Ta ňuchňavá, čtyřnohá, přítulná. Ne ta neňuchňavá, osmi- a vícenohá a taktéž velmi přítulná. A potom všichni ti papoušci, kteří sice pořád strašně krákají, ale zase se na ně moc pěkně dívá. Kochejte se takovým městským holubem.... A když už je řeč o holubech - australští holubi jsou prostě mnohonásobně víc cool. Srovnejte:
Holub městský Punkový holub australskýMilí lidé na ulicích, v MHD, v obchodech, na úřadech
Možná to vypovídá spíš něco o mně než o stavu společnosti, ale zjistila jsem, že můj víceméně cynický a sarkastický přístup ke světu je pravděpodobně částečně způsoben počtem nasraných, nepříjemných, odměřených a ignorantských lidí, s nimiž každý den přicházím do styku. Vzhledem k tomu, že to jsou lidé úplně cizí, by mi to mělo být úplně u zadku, a taky většinou je, ale on je ten den o tolik příjemnější, když se na vás lidé smějí, když se s vámi dají jen tak přátelsky do řeči, protože očividně čekáte na stejný autobus a to je přeci dostatečný důvod k tomu se blíže seznámit, když se na vás v obchodě prodavači usmívají, a zatímco vám balí zboží tak se pokouší o jakousi nezávaznou konverzaci, jejímž obsahem je něco příjemného, třeba to, že svítí sluníčko, a i kdyby zrovna venku pršeli sledi, řekli by vám, že zítra už bude určitě zase svítit sluníčko. Na otázku "jak se máš" se, stejně jako v jiných anglofonních zemích, neodpovídá neurčitým "ale víš co... jde to", případně více určitým "stojí to za vyližpr*el", ale pozitivním "jo, fajn, co ty?". Ono to asi vypadá jako zbytečná banalita, ale zkuste si představit, že by se k vám úplně cizí lidé na ulici každý den chovali, jako kdybyste zrovna měli narozeniny. Kromě pěkného počasí a pláží je především tohle důvod, proč tolik lidí touží po tom v Austrálii žít. Kvůli těm pavoukům tam fakt nikdo nejezdí, věřte mi.
Bezpečnost na silnicích
V Austrálii mají takové pravidlo, že čerství držitelé řidičáků nemají nárok sednout si za volant a okamžitě se začít chovat jako kreténi, nabourávat cizí auta a přejíždět nevinné chodce. Získá-li člověk v Austrálii řidičák, znamená to, že je ještě následující tři roky držitelem "provizorního řidičáku", kdy je pod přísnějším dohledem, nemůže jezdit maximální povolenou rychlostí, dostane víc bodů a vyšší pokuty za své přestupky a má zcela nulovou toleranci na alkohol v krvi. Pokud řidič dosáhne 26 let a dá se předpokládat, že se mu již z těla vyplavil dostatek mladistvých hormonů s názvem hele vole, čum na moji novou fábku, sleduj, jak s ní teď stovkou dojedu do nejbližší vesnice a ještě si u toho zvládnu zahulit, snižuje se doba držení "provizorního řidičáku" na 6 měsíců. V Austrálii také na většině středních škol žáci absolvují kurzy o bezpečném chování na silnicích a chtějí-li začít řídit již v cca 16 letech (na speciální řidičáky "pod dozorem dospělého"), musejí složit zkoušku ze znalostí silničního provozu, což lze považovat za pozitivní strategii (ze své zkušenosti mohu říct, že výlet do Policejního muzea ve 2. třídě, kde jsem řídila tříkolku na dětském silničním hřišti s jedním semaforem, nepovažuji z hlediska své řidičské průpravy za dostatečný). A pak se v podstatě skládají běžné zkoušky a jízdy, akorát vaším instruktorem může být kdokoli, kdo je ochoten vás učit a je k tomu nějak řidičsky způsobilý.
V období svátků v Austrálii (nebo alespoň v Sydney) platí navíc tzv. "double demerits", což znamená, že za každý přestupek dostanete dvakrát tolik bodů a dvojnásobnou pokutu, protože je logicky v ulicích i na silnicích více lidí a je tedy třeba zvýšená opatrnost.
A asi to má pozitivní výsledky, protože jako chodec mohu říct, že se mě za celou dobu pobytu v Sydney nepokusil nikdo zajet (přestože se tam jezdí vlevo a tudíž jsem tomu přejetí často šla vyloženě naproti) a neviděla jsem jedinou bouračku, a jako spolujezdec řidiče při cestách po Austrálii se zase nestalo, že by na nás troubil nějaký neurotický kretén v BMW.
Ale možná to není důsledek systému, možná je to prostě těmi lidmi.
Upravený a živý veřejný prostor
Vysoká životní úroveň Austrálie způsobuje, že se hodně peněz daňových poplatníků investuje do cílené a promyšlené údržby veřejného prostoru a jeho kultivace, a nikoli do nevýhodných smluv na provoz plastové kartičky nebo do Babovřesků 4. Veřejný prostor v Sydney je čistý, udržovaný, příjemný a plný lidí. Najdete v něm lavičky, lehátka, slunečníky, altánky, volně přístupné grily, veřejné záchody zdarma s toaleťákem a mýdlem a bez použitých injekčních stříkaček na zemi. Veřejný prostor nikdo neničí ani nerozkrádá, protože Australané si ho váží. Lidé se nebojí si tam sednout na trávu a udělat si piknik. Uprostřed města na plácku zeleně mezi mrakodrapy se vyvalí manažer v obleku a nikomu na tom nepřijde nic zvláštního.
Veřejný prostor v Sydney je pro lidi. Veřejný prostor v Praze je, s několika světlými výjimkami, spíše pro ostudu.
Customer service
V Austrálii se vžilo pravidlo "náš zakazník, náš pán" a zákazníci si zvykli (slušně!) upozorňovat prodejce na drobnější či větší nedostatky v jejich službách, což automaticky vede k ještě lepšímu zkvalitnění služeb (nemá-li prodejce sebedestruktivní sklony, případně nejedná-li se o Bernarda Blacka). Všichni se k sobě chovají ochotně a zatímco prodavač předstírá, že mu opravdu udělá radost, bude-li moci zákazníkovi s něčím pomoct, zákazník zase předstírá, jak strašně laskavý prodavač je, když mu to zboží namarkuje, děkuju mockrát, a ještě takovou pěknou taštičku mi dáte, no to je od vás moc hezké, vážně! Po skončení transakce oba odcházejí spokojeni, že oba dosáhli svého a nemuseli se k sobě chovat jako k nutnému zlu.
V Čechách se kritika moc nenosí, neb je většinou přijímána značně negativně a nevede ke zlepšení služeb, nýbrž k nasranosti všech zúčastněných stran. Heslo "náš zákazník, náš pán" je v některých podnicích převedeno do podoby "my jsme tu pro vás a ne vy pro nás, tak se podle toho chovejte, holoto", což je ovšem spíš extrémní případ (ale zase se většinou jedná o intenzivní zážitek, např. chcete-li si ve spořilovském řeznictví koupit maso, viz článek).
S přihlédnutím ke svým prodavačským zkušenostem musím samozřejmě poznamenat, že někdy je s lidmi opravdu těžké vyjít, někdy má člověk fakt blbý den a dost často nemá náladu na to předstírat, jak krásně a sluníčkově na tom světě je. Ale základní slušnost by měla být povinnou výbavou každého, kdo chce pracovat s lidmi a nemá potřebu je zbytečně nasírat. V případě, že tu potřebu má, má jít do politiky a ne za kasu.
Čisté ulice
Protože Australané po svých psech ta hovna prostě sbírají.
Tak jednoduché to je.
Příště: "Proč je lepší žít v Čechách". Protože i my máme spoustu předností, ne že ne.
Komentáře
Okomentovat