Jak přežít kulturní šok po návratu z Erasmu?

Správná odpověď je: s porozuměním a se ctí. V mém případě : s nechápavým vrtěním hlavou, šokovaným "Cože? Tohle že je salát, Alberte?" a neustálým dumáním nad tím, proč jsou lidé v MHD tak nešťastní. Jednoduše řečeno, je to tady doma jiné, což se dalo pochopitelně čekat, a ponávratové srovnávání kultur patří k povinnému inventáři každého správného Erasmáka (o čem jiném bychom také měli v hospodě žvanit, že jo). Jak moc jiné to tady ale bude, a že mi zvláštní bude připadat i jízda vpravo (kterou jsem před odjezdem považovala za slovo Boží), to jsem nečekala ani já. Takže popořádku:

Lidé

Jsou v porovnání s Angličany nepochybně více otevření a čitelní. To znamená, že pokud se Čech ráno u snídaně opaří čajem, je to na jeho výrazu patrné ještě dvě hodiny po incidentu. Zatímco pokud Angličan ráno zjistí, že jeho pes přes noc pozvracel vzácný perský koberec, že jeho dům byl dán do exekuce a žena mu utekla se zahradníkem jménem José, vydá se světu vstříc s maskou spořádaného Angličana, nasadí tzv. stiff upper lip a pokud za jeho neproniknutelnou fasádou spatříte náznak nějaké emoce, budete si myslet, že se asi u snídaně opařil čajem. K tomuto poznání jsem dospěla poté, co jsem absolvovala první jízdu pražskou MHD, ve které se většina lidí tvářila jako po vypití poháru hořkosti s porcí hořkosti navíc, a nedocházelo mi, co že se to všem najednou stalo. V Čechách ale platí ono známé pravidlo, že kdo je šťastný, musí si to nechat pro sebe, protože jsme přeci jen národ kritizujících žvanilů, který na dotaz "Jak se máš?" odpovídá výčtem globálních katastrof, nedávných úmrtí v rodině a vyhazovů z práce, aby to uzavřel "Takže víš co... klasika.", zatímco Angličan podá výčet svých radostí a nedávných úspěchů, nových pracovních nabídek a skvělých lidí, které za poslední dobu potkal, mezi nimiž je i zahradník José, o němž však Angličan z neznámého důvodu odmítá poskytovat jakékoli bližší informace. Je otázka, který životní přístup je výhodnější, oba jsou totiž padlé na hlavu a oba vás dokáží pěkně vytočit. Tak jako mě vytáčí, že mi pokladní v Albertu na mé "Dobrý den" odpovídají jakýmsi "Hmpf", doplněným pohledem s názvem "Štve mě, že tu sedim za kasou a venku mi zatim utíká život", stejně tak mě vytáčelo, když se na mě pokladní v anglickém Tescu smály jako měsíček na hnoji, prezentovaly mi částku patnácti liber jako nejlepší zprávu dne a ještě spokojeně čekaly, než si nákup zabalím, zatímco uvnitř mohly klidně vřískat zoufalstvím. Do obojího ale člověk očividně musí vplout a ne se tomu vzpírat, jinak bude považován za necitelného barbara, případně Němce. A to nikdo z nás nechce, že?

Jídlo

Ano, Angličané neumějí vařit. Ano, anglická představa vydatného oběda je sendvič a chipsy. Ano, v Anglii stojí pytlík pepře 60 korun, protože je považován za cosi exotického. Ano, v Anglii nemají slušné pečivo, protože do sebe akorát pořád všichni cpou ten šílený toustový chleba, co připomíná vatu a je výsměchem vašemu žaludku. A ano, co není smažené, není v Anglii považováno za dostatečně mrtvé ke konzumaci.

Jenomže:

Angličané si potrpí na čerstvé zboží. Jejich saláty, to je symfonie zelenosti a křupavosti, ne kakofonie hrůzy, na kterou jsem den po příletu narazila v regálu v Albertovi. Angličané si také docela potrpí na uzeniny, jen trošku jiné než my. Štangli salámu tam nenajdete, i kdybyste se rozkrájeli, párky také vypadají dost podezřele, ale anglická slanina, to je kapitola sama pro sebe, a až se budu 27. ledna ze Sheffieldu vracet domů na stálo, anglická slanina bude tvořit polovinu mé zavazadlové váhy. Tak dobrá je.

Angličané také mají úžasný smysl pro polotovary - samozřejmě, ačkoli se dobrovolně odnaučili vařit, neznamená to, že nepotřebují nic jíst. Potřebují tedy jídlo dost lákavé na to, aby si ho někdo koupil, a dost jednoduché na to, aby jeho přípravu zvládl průměrný idiot. Výsledkem jsou inteligenci urážející pokrmy, mezi nimiž se ale občas najdou skvělé vychytávky, nad kterými srdce zaplesá. Třeba hotové těstovinové omáčky všech možných chutí, které stojí 30 korun (najezte se někde za tuhle cenu) a plave v nich skutečné jídlo. Nebo hotové chlazené polívky - ne konzervy! - po jejichž konzumaci nemáte pocit, že se vám právě v útrobách rodí Vetřelec. A také úžasné česnekové bagety, což jsou normální bagety, které strčíte do trouby a rozpečete, ale jsou už nakrojené a promazané bylinkovo-česnekovým  máslem, takže vám odpadne ta nepříjemná povinnost tu bagetu po upečení rozkrájet, všude nadrobit, celou kuchyni zasvinit rozpuštěným máslem (protože tuhé s bylinkami prostě nesmícháte, za předpokladu, že bagety děláte jako já a nechystáte si jejich přípravu den dopředu) a znovu to vrazit do trouby a čekat jak kretén, až se to vsákne. Angličané opět potvrdili, že lidstvo žene kupředu lenost a snaha ulehčit si život. Občas je to k smíchu, ale občas se to daří a je krásné toho využít. Největší krásou na anglických nákupech ale je...

SLOŽENÍ POTRAVIN

Jeden příklad za všechny. V anglickém Tescu jsem objevila kečup značky Tesco (opatrné povahy zbystří), který stál 16 penny. To je asi tak 5 Kč. V běžném českém obchodě se tato cena rovná plejádě shnilých jablek, červeného barviva a korýšů (co ve většině jídel dělají korýši, se mně neptejte, asi nějak souvisí s tím barvivem, viz níže). V anglickém kečupu ovšem bylo:

Rajčata. Sůl. Koření.

A to bylo vše. 

Kontrastní výrobek českého prodejce zde. Komentáře netřeba.

Jo, a abych nezapomněla, složení je na anglických potravinách psáno fontem velikosti 20. To znamená, že i pokud jste babička po operaci šedého zákalu, pořád si přečtete, co je v té mražené pizze, co si kupujete. A to je prostě krása.

Doprava

Na plné čáře vyhrává ta česká. Ano, lidé jsou v ní nasraní, řidiči také, chybí mi osobní kontakt právě s řidičem, kterému jste při vystupování vždycky poděkovali, jak vás hezky svezl. No ale co na tom, když anglické autobusy prostě nejezdí na čas a navíc ani nevíte, kde mají zastávky? Jistě, pražská MHD má také své mouchy, odpadky a bezdomovce, jenže je poměrně spolehlivá a cenově vyjde docela nastejno (anglické studentské jízdné sice stojí jen 15 korun, ale zase s ním nikam moc nedojedete). Jen ti revizoři by mohli být o něco pohlednější, co si budeme povídat.

Počasí

Nevěřila jsem, že to někdy řeknu, a je to veliký nesoulad s všeobecně uznávanou představou Anglie, ale v Anglii je mnohem hezčí počasí než v Čechách. Skutečně. Během svého návratu do Čech jsem slunce viděla celkem dvakrát. V Anglii, pokud prší (ano, pokud, většinu času totiž spíš šíleně fouká nebo mží), děje se tak zásadně v noci. A vůbec nikdy o víkendu. Je to asi nějaká nepsaná dohoda nebo smlouva s ďáblem, nevím, ale rozhodně mi to vyhovuje víc, než ta neurčitá šedivá tma, která zahaluje Prahu. V Anglii si navíc můžete o počasí povídat, v tom jsou tamní obyvatelé mistři. V Čechách se zmůžeme akorát na "Stojí to za hovno, co?" "To teda stojí.", protože to je asi tak všechno, co se o tom dá říct.

Hospody

Ty anglické jsou sice stylové a mají Guinnesse a cider, jako vinař jsem ale občas strádala, cenové ohodnocení nápojů navíc vyvolává mžitky před očima, za malé pívo dáte v průměru 40 Kč. Navíc v Anglii moc nevedou naše české zobací chuťovky jako přepálené chipsy, případně oříšky, tudíž si buď můžete dát celý hamburger nebo smutně koukat. Atmosféra hospod je ale krásná a jejich obrovskou výhodou je, že se v nich nesmí kouřit. To má hned dvě veliká plus - zaprvé to neotravuje nekuřáky, zadruhé to kuřákům dává skvělou možnost k seznámení, když se na každou cigaretku musí vydat ven, kde potkají spřízněné kuřácké duše a zahájí takzvaný smirting, což je spojení slov smoking and flirting. A navíc po příchodu z hospody nemusíte dávat své oblečení na balkon, protože páchne jako tchoř.

Zajímavostí anglických hospod je, že se objednává na baru. Na jednu stranu to může být nepříjemnost, protože se pořád musíte zvedat a při návratu zpět cmrndat svůj drink po podlaze, na druhou stranu můžete ale u baru potkat zajímavé lidi, za drink platíte hned, takže pak nekoukáte jak puk na účet, na kterém je o dvě piva víc, než jste měli, a navíc je na celém tom procesu opírání o bar, pokukování kolem a zkoumání nabídky cosi velmi příjemného. Je zde také ta nesporná výhoda, že pokud nevíte, co si dát, požádáte barmana, ať vám dá ochutnat trochu támhletoho a on vám ochotně pár loků zadarmo nalije. Pokud jste dostatečně inteligentní / Češi, ochutnání trošky támhletoho nevynecháte při žádné návštěvě hospody. 

Móda

Co na to říct? Psala jsem dalekosáhlé postřehy o tom, jak divoká je v Anglii móda, jak na sobě většina žen pod 30 má asi tolik látky jako na kapesníku, jak neexistuje nic jako "špatný vkus", protože každému se líbí něco jiného a všichni to tolerují, jak je úplně jedno, kolik vážíte, protože když se vám ty uplé kalhoty prostě líbí, tak je prostě sakra budete nosit, jak neexistuje nic jako "příliš vysoké podpatky" nebo "příliš velký výstřih", případně "příliš barev najednou", jak to všechno připomíná jednu velkou divokou párty.

A pokud móda v Anglii připomíná párty, v Čechách jde o jednu velkou národní kocovinu. Věřím, že i v Čechách se každému líbí něco jiného, že každý má nějaké svoje preference a svůj vkus. Co mě ale zaráží je, že to není vidět. Už v Manchesteru, při čekání u gateu 4A směrem do Prahy jsem si všimla výrazného poklesu barev a tvarů u spolucestujících. V Praze tento pokles dostoupil svého maxima, když jsem se začala setkávat s lidmi, u nichž jsem při letmém pohledu nedokázala určit jejich pohlaví, protože bylo schováno kdesi pod sportovní bundou a teniskami. V Anglii jsem sice potkala několik lidí, kteří šli nakupovat v pyžamu (sic!), ale vždycky mi přišlo, že u těchto lidí šlo o dočasný stav nepříčetnosti a nezájmu po dlouhém flámu. V Čechách jde ale očividně o trvalý stav, což je smutné, protože víte, že kam až oko dohlédne, všichni vypadají tak nějak stejně šedě. Možná je to ale i tím zimním obdobím, které nás podvědomě tlumí, a až bude jaro, půjde zase odlišit pána od paní. I když třeba jen podle typu tenisek nebo barvy bundy.