Přeskočit na hlavní obsah

Když v Anglii sněží

Dnes to bude jenom krátce, abych vás moc nezdržovala od práce (moc dobře vím, že někteří z vás si tenhle blog čtou v pracovní době, protože je i přes veškerou mou snahu pravděpodobně objektivnější než novinky.cz). Stěžovat si můžete, ale to je asi tak všechno. Tak tedy.


Když v Anglii sněží

Nejedná se o tak nečekaný úkaz, jak by se mohlo zdát. Přece jen, jsem poměrně na severu (ačkoli žádné Skotsko to není, jak mi někteří pořád ještě ostentativně tvrdí), ale podle nejčerstvějších zpráv je sníh i na jihu. On i ten jih je v Anglii dost relativní pojem, protože většinou se dá slovo "jih" spojovat se slovy jako teplo, slunečno, přítulní lidé, dobré víno, citróny, ale v Anglii platí, že na jihu je celkově asi tak o stupeň tepleji než na severu, zato to tam ale vypadá mnohem nudněji (placatěji) a lidé jsou tam o poznání chladnější (snobštější) než na severu. Citróny tam nemají určitě a o vínu se v Anglii všeobecně moc nemluví, protože evokuje Francii.
Ale zpátky ke sněhu.
Čekala jsem, že s prvními napadlými vločkami začne v Anglii kalamita. Jak je známo, pro půl centimetru sněhu se zde zavírají školy a napadnou-li centimetry dva, jedná se o stav celostátní pohotovosti. Musím ale říct, že Sheffield si počíná dost statečně. Pravda, značně ubylo autobusů. Oficiálně nebylo seškrtání provozu hlášeno, předpokládám tedy, že se většina linek prostě nedostane přes smrtelný kopec v Crookes, který nyní slouží jako nedobrovolná univerzální sjezdovka, protože kdo upadne nahoře v Crookes, má jistotu, že dojede po zadku až do centra. Což se docela vyplatí, když nad tím tak uvažujete. Horší je to po cestě zpátky, když už fakt chcete domů a ono to nejde.
Také je třeba říct, že značně ubylo lidí v ulicích. Ti, kteří tam zbyli, se snaží chodit obezřetně, protože se sněhem brodí v letních balerínkách a diví se, že to klouže. V Anglii se na nějaké sypání chodníků moc nehraje, takže sníh na chodnících je čistý a bílý (a klouzavý), zatímco na vozovkách je klasická šedohnědá městská břečka, kterou mi dneska na mé nové kalhoty opět hodilo kolemjedoucí auto, což se mi za můj dosavadní pobyt stalo už asi popáté. Tedy předtím to byla vždycky voda, ne sníh, ale na těch kalhotách ty fleky vypadají tak nějak stejně.
Také je třeba říci, že ubylo lidí v hospodách. Je to zajímavý poznatek, ale vskutku: byl pátek večer, za okny plískanice a mráz, že by psa ven nevyhnal, kolem právě se skřípáním projela ztracená stodvacítka nabírající stále větší zpoždění, a hospoda West End zela prázdnotou, až na čtyři osamělé duše, které zapáleně rokovaly o problematice anglické ortografie, zatímco se znuděný šedesátiletý barman opíral o pípu a rezignovaně vyhlížel z okna, doufaje v příchod nějakých normálních hostů, lepších, než jsou ti čtyři blázni, co žvaní kraviny o nemožnosti reformy pravopisu a navíc už dvě hodiny cumlají jedno pivo, aby náhodou ze svého ubohého stipendia neutratili ani o penny víc. Většinou se pološílené diskuze našeho osazenstva ztrácí ve všeobecném hospodském lomozu, zdá se ale, že sníh Šefílďany od návštěv hospod odrazuje, přestože jsem měla ten pocit (ale možná to bylo jen nadměrnou četbou Charlese Dickense), že v době nečasu je hospoda právě to místo, kam se vydá každý správný Angličan. A ejhle, oni sedí doma a koukají na televizi. Ačkoli možná jim křivdím. Třeba také řešili reformu pravopisu, jenom v kruhu rodinném.
Za poslední zajímavost považuji Sněhové zpravodajství University of Sheffield, což je zvláštní stránka, na které se každý den dozvíte, že

a) sněží
b) i nadále asi bude sněžit
c) pravděpodobně to jen tak neroztaje
d) zkouškové nebylo kvůli sněhu odsunuto
e) žádná ze zkoušek nebyla kvůli sněhu zrušena
f) jakékoli pokusy o zanedbání povinností z důvodů sněhových budou považovány za zradu
g) městská hromadná doprava stále funguje, ačkoli se může zdát, že ne
h) pracovníci Univerzity vám přejí pěkný den

Osobně jsem ale čekala nějaké větší haló. Zavírání letišť, kalamitu, nedostatek potravin, hysterii. Místo toho se všichni prostě zavřeli doma a čekají, až to roztaje. Je to dost východní přístup a řekla bych, že sem byl importován společně s indickou kuchyní a metrickým systémem. Čekala jsem také, že se Angličanky třeba konečně oblečou, když bude pod nulou. A jo, vzaly si do těch balerínek ponožky.






Komentáře

  1. Piš takové články častěji. Nechceme tvoji spolubydlící, co si pořád zpívá a má problém s dveřmi. Chceme více střípků ze života Angličanů! Třeba ta věta "...a o vínu se v Anglii všeobecně moc nemluví, protože evokuje Francii." je boží :D
    Mimochodem, znáš seriál Ať jedí koláče (Let them eat cake) se Saunders(ovou) a French(ovou)? Dovolil bych si tvrdit, že s českým dabingem je to snad ještě lepší než v originále... A co máš proti Žižkovu? :D Podle mě je to nejlepší část Prahy, ve které jsem kdy bydlel! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, asi to jsou věci, které mi připadají tak nějak normální, tak o nich nepíšu :) Ale je pravda, že jsem Britofil, tak mám možná trochu zkreslený pohled na věc.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude