Přeskočit na hlavní obsah

Když to všechno končí

Tak to stojí za prd. Najednou má člověk pocit, že vlastně nic pořádně nestihl, nic neudělal, nikam se nepodíval, že by potřeboval ještě tak pět let na to si celou tu Anglii vyzkoušet na vlastní kůži. Jenže to je v mém případě jen zdání, protože jsem stihla hromadu věcí (nechat se zaměstnat, naučit se říct si španělsky o kilo brambor, naučit se vařit vícebarevná jídla a zjistit při tom, že o večeři nerozhodují chutě, nýbrž datum spotřeby věcí v lednici, naučit se říkat anglické R - ale jen, když se mi chce -, poznat cizí kultury a začít nenávidět Číňany, zaizolovat okno a dveře a vážit si českých paneláků), udělala jsem spoustu průserů a způsobila řadu problémů (mezi mé nejživější vzpomínky patří hrozba vyhazovu z Fildy, vymknutý kotník a nešťastná epizoda se zabouchnutými dveřmi) a viděla snad celý Yorkshire, o čemž svědčí pláč mé maminky, který slyším až do Sheffieldu pokaždé, když se doma v Praze podívá na můj zůstatek na účtu. A o zážitky všeho druhu tu nebyla nouze, což asi víte, pokud jste tenhle blog četli, a pokud jste ho nečetli, co tu sakra děláte zrovna teď?! Hybaj zpátky k dělání něčeho produktivního.
Samozřejmě jsem se něco naučila i v té škole, která byla svým způsobem děsně prima a svým způsobem mě občas nebetyčně vytáčela. Jenže to si člověk nevybere, vždycky se najde něco, u čeho si řekne "no tak tohle by u nás měli zavést taky" (zejména odpolední slevu na kávu s dortíkem) a pak i něco, u čeho si řekne "no tak tohle by se u nás nikdy nemohlo stát! Kde si můžu stěžovat? Hej ty! Koukej mi to vysvětlit!". A tyhle věci platí i pro celou Anglii, která se z mého vyprávění možná jeví jako hnízdo plné opilých, nevychovaných, nevkusně oblečených pumprlíků požírajících kuřecí sendviče a chipsy, ale jsou to taky jenom lidé, ačkoli taková zvláštní ostrovní odrůda, protože jaký normální lidský tvor by se dobrovolně mučil oddělenými kohoutky na vodu, promrzajícími domy a octovými chipsy? Jenže je na těch Angličanech něco hrozně roztomilého, to, jak se nepovažují za pupek světa (myslete si, co chcete), jak neumí vařit, jak nezvládají svůj drink, jak si sami uvědomují své chyby a umí si z nich dělat legraci tak noblesním způsobem, že se o tom Troškovi může jen zdát. Takže na Angličany, a celkově na Brity (jelikož Skotové, Irové i Velšané jsou národy nedozírných kvalit a hlavně skvělého pití), mi nesahejte, jinak vás klepnu přes prsty.
No a to poslední, o čem nakonec ten Erasmus především byl (co si budeme povídat, většina z nás lidí sem kvůli té věhlasné University of Sheffield nejela), bylo poznávání nových lidí, pravidelné sedánky v hospodách, hopsání na diskotékách, poznávání nových kultur a současně prezentování té svojí ("A řekla bys, že v Čechách se alkohol pije hodně?" "Nó..."). Člověk dostane příležitost poznat se s lidmi, se kterými by se jinak nejspíš nesetkal, bez ohledu na to, zda bydlí tři bloky od něj nebo na druhém konci světa, a vzbudí to v něm takový příjemný pocit jak ze socialistického románu, že přeci mladí lidé mají všichni stejné cíle, bez ohledu na to, odkud pocházejí. Tento pocit je pak střídavě nahrazován pocitem s názvem "WTF?", pro pomalejší "Tak tohle fakt nechápu, to je ale divný", a v tomtéž okamžiku si člověk uvědomí, jak je to vlastně prima, že je Čech, že máme jako národ spoustu špatných vlastností, jako třeba Klause, ale také spoustu dobrých, jako dlouhou otevírací dobu hospod, a že to snad ani s naším vzděláním a morálkou není tak špatné. A je něco pravdy na tom, že největším vlastencem se člověk stává právě v cizině, a možná by neškodilo celý národ jednou do roka vyvézt někam za hranice, aby byl konfrontován s jinou kulturou, něco se přiučil, provedl sebereflexi a nevyjadřoval se pak na internetových fórech jako nevzdělaný idiot.
Tudíž, abych se vrátila k původnímu tématu, na Erasmu jsem poznala spoustu milých lidí, kteří mi zdejší pobyt značně zpříjemnili. S některými se určitě ještě uvidím, s některými možná, s některými pravděpodobně už nikdy, nedá-li pan Ryanir do oběhu letenky na stojáka za 10 liber. Je to na jednu stranu trošku depresivní, na druhou stranu to patří k celé té erasmácké záležitosti. Celé to, že někam přijedete, dlouho jste zmatení, nevíte co a jak, pak se postupně zabydlujete a seznamujete, pak to najednou všechno secvakne a už víte, kam chodit nakupovat, jaká je nejrychlejší cesta na nádraží a kde mají nejlevnější pivo, a když přijde ten moment, že máte jet domů, chce se vám řvát: "Děláš si prdel? Zrovna jsem si tady zvyknul!". Jenže to nejde, protože ani pokladna EU není bezedná (ačkoli by se o tom dalo polemizovat) a rodičovské konto už vůbec ne (na tomto místě se hodí zmínit, že drtivá většina mého tlumočnického platu padla na kalhoty, šaty, pásky, kabelky a kabáty a vůbec ne na takové podřadné věci, jako je stravování nebo nájem) a všechno prostě jednou končí, což ale není důvod k tomu necítit se alespoň trochu ukřivděně, že vás posílají domů z prázdnin, které trvaly bezmála pět měsíců, aby vám doma naservírovali dvoje státnice, otázku, kam na magistra a kam do práce, plus každodenní výpravy do Alberta. A ještě k tomu ten pražský vzduch a panorama protějšího paneláku místo křišťálově čistého šefíldského vánku a nejlepšího záchodového výhledu všech dob.
Na druhou stranu, doma nejsou Rumuni. Není tam rumunská mamička, která se stala mou osobní Nemesis (na každého asi jedna čeká), není tam moje šílená paní domácí, která se mě celý podzim snažila přesvědčit, že deset stupňů je teplo, není tam neustálé přemítání nad tím, proč dávají Angličani jako přílohu k sendvičům hranolky (koho kdy napadlo jíst pečivo s přílohou?), proč je místní pošta drahá jak letenka na Měsíc a spolehlivá jak ruské letadlo, proč se vás pořád někdo ptá, jestli jste v pořádku ("Are you alright?" znamená doslova "Jak se máš?", ne "Jsi duševně zdravý?", což se ale cizincům zapomíná vysvětlovat), doma také není  zoufalý zdravotnický systém (myslete si, co chcete, jsme na tom dobře) a prdlý zákon o ilegalitě pepřáků, jejichž použití v nouzi má za následek to, že skončíte v cele vedle svého násilníka.
No a pak jste doma samozřejmě vy, kteří jste tyhle občasné výlevy četli, ptali se, jak se mám, podporovali mě, když jsem byla na pokraji šílenství, upozorňovali mě na gramatické chyby v mých příspěvcích a celkově mi udělali radost, že moje všeobecné postřehy čtete, ačkoli byly povahy značně pochybné a neobjektivní. Ale objektivitu jsem koneckonců neměla v popisu práce, takže až v Anglii uděláte faux pas, na mě to nesvádějte. A pokud uvažujete buď o Erasmu nebo o výletu za Anglický kanál (La Manche tomu říkají jen Frantíci), mohu vám obojí s klidným svědomím doporučit.
Ale vemte si s sebou izolační pásky. A ortézu. Pro případ.


Banda s názvem Český summit. Žádná práva nevyhrazena.


http://www.facebook.com/photo.php?v=10200102828884134&set=vb.1552505437&type=3&theater
Pro ty, co ještě neviděli.

Komentáře

  1. My nemáme Klause, Klaus má nás. A má s námi spousty práce...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude