Tak to stojí za prd. Najednou má člověk pocit, že vlastně nic pořádně nestihl, nic neudělal, nikam se nepodíval, že by potřeboval ještě tak pět let na to si celou tu Anglii vyzkoušet na vlastní kůži. Jenže to je v mém případě jen zdání, protože jsem stihla hromadu věcí (nechat se zaměstnat, naučit se říct si španělsky o kilo brambor, naučit se vařit vícebarevná jídla a zjistit při tom, že o večeři nerozhodují chutě, nýbrž datum spotřeby věcí v lednici, naučit se říkat anglické R - ale jen, když se mi chce -, poznat cizí kultury a začít nenávidět Číňany, zaizolovat okno a dveře a vážit si českých paneláků), udělala jsem spoustu průserů a způsobila řadu problémů (mezi mé nejživější vzpomínky patří hrozba vyhazovu z Fildy, vymknutý kotník a nešťastná epizoda se zabouchnutými dveřmi) a viděla snad celý Yorkshire, o čemž svědčí pláč mé maminky, který slyším až do Sheffieldu pokaždé, když se doma v Praze podívá na můj zůstatek na účtu. A o zážitky všeho druhu tu nebyla nouze, což asi víte, pokud jste tenhle blog četli, a pokud jste ho nečetli, co tu sakra děláte zrovna teď?! Hybaj zpátky k dělání něčeho produktivního.
Samozřejmě jsem se něco naučila i v té škole, která byla svým způsobem děsně prima a svým způsobem mě občas nebetyčně vytáčela. Jenže to si člověk nevybere, vždycky se najde něco, u čeho si řekne "no tak tohle by u nás měli zavést taky" (zejména odpolední slevu na kávu s dortíkem) a pak i něco, u čeho si řekne "no tak tohle by se u nás nikdy nemohlo stát! Kde si můžu stěžovat? Hej ty! Koukej mi to vysvětlit!". A tyhle věci platí i pro celou Anglii, která se z mého vyprávění možná jeví jako hnízdo plné opilých, nevychovaných, nevkusně oblečených pumprlíků požírajících kuřecí sendviče a chipsy, ale jsou to taky jenom lidé, ačkoli taková zvláštní ostrovní odrůda, protože jaký normální lidský tvor by se dobrovolně mučil oddělenými kohoutky na vodu, promrzajícími domy a octovými chipsy? Jenže je na těch Angličanech něco hrozně roztomilého, to, jak se nepovažují za pupek světa (myslete si, co chcete), jak neumí vařit, jak nezvládají svůj drink, jak si sami uvědomují své chyby a umí si z nich dělat legraci tak noblesním způsobem, že se o tom Troškovi může jen zdát. Takže na Angličany, a celkově na Brity (jelikož Skotové, Irové i Velšané jsou národy nedozírných kvalit a hlavně skvělého pití), mi nesahejte, jinak vás klepnu přes prsty.
No a to poslední, o čem nakonec ten Erasmus především byl (co si budeme povídat, většina z nás lidí sem kvůli té věhlasné University of Sheffield nejela), bylo poznávání nových lidí, pravidelné sedánky v hospodách, hopsání na diskotékách, poznávání nových kultur a současně prezentování té svojí ("A řekla bys, že v Čechách se alkohol pije hodně?" "Nó..."). Člověk dostane příležitost poznat se s lidmi, se kterými by se jinak nejspíš nesetkal, bez ohledu na to, zda bydlí tři bloky od něj nebo na druhém konci světa, a vzbudí to v něm takový příjemný pocit jak ze socialistického románu, že přeci mladí lidé mají všichni stejné cíle, bez ohledu na to, odkud pocházejí. Tento pocit je pak střídavě nahrazován pocitem s názvem "WTF?", pro pomalejší "Tak tohle fakt nechápu, to je ale divný", a v tomtéž okamžiku si člověk uvědomí, jak je to vlastně prima, že je Čech, že máme jako národ spoustu špatných vlastností, jako třeba Klause, ale také spoustu dobrých, jako dlouhou otevírací dobu hospod, a že to snad ani s naším vzděláním a morálkou není tak špatné. A je něco pravdy na tom, že největším vlastencem se člověk stává právě v cizině, a možná by neškodilo celý národ jednou do roka vyvézt někam za hranice, aby byl konfrontován s jinou kulturou, něco se přiučil, provedl sebereflexi a nevyjadřoval se pak na internetových fórech jako nevzdělaný idiot.
Tudíž, abych se vrátila k původnímu tématu, na Erasmu jsem poznala spoustu milých lidí, kteří mi zdejší pobyt značně zpříjemnili. S některými se určitě ještě uvidím, s některými možná, s některými pravděpodobně už nikdy, nedá-li pan Ryanir do oběhu letenky na stojáka za 10 liber. Je to na jednu stranu trošku depresivní, na druhou stranu to patří k celé té erasmácké záležitosti. Celé to, že někam přijedete, dlouho jste zmatení, nevíte co a jak, pak se postupně zabydlujete a seznamujete, pak to najednou všechno secvakne a už víte, kam chodit nakupovat, jaká je nejrychlejší cesta na nádraží a kde mají nejlevnější pivo, a když přijde ten moment, že máte jet domů, chce se vám řvát: "Děláš si prdel? Zrovna jsem si tady zvyknul!". Jenže to nejde, protože ani pokladna EU není bezedná (ačkoli by se o tom dalo polemizovat) a rodičovské konto už vůbec ne (na tomto místě se hodí zmínit, že drtivá většina mého tlumočnického platu padla na kalhoty, šaty, pásky, kabelky a kabáty a vůbec ne na takové podřadné věci, jako je stravování nebo nájem) a všechno prostě jednou končí, což ale není důvod k tomu necítit se alespoň trochu ukřivděně, že vás posílají domů z prázdnin, které trvaly bezmála pět měsíců, aby vám doma naservírovali dvoje státnice, otázku, kam na magistra a kam do práce, plus každodenní výpravy do Alberta. A ještě k tomu ten pražský vzduch a panorama protějšího paneláku místo křišťálově čistého šefíldského vánku a nejlepšího záchodového výhledu všech dob.
Na druhou stranu, doma nejsou Rumuni. Není tam rumunská mamička, která se stala mou osobní Nemesis (na každého asi jedna čeká), není tam moje šílená paní domácí, která se mě celý podzim snažila přesvědčit, že deset stupňů je teplo, není tam neustálé přemítání nad tím, proč dávají Angličani jako přílohu k sendvičům hranolky (koho kdy napadlo jíst pečivo s přílohou?), proč je místní pošta drahá jak letenka na Měsíc a spolehlivá jak ruské letadlo, proč se vás pořád někdo ptá, jestli jste v pořádku ("Are you alright?" znamená doslova "Jak se máš?", ne "Jsi duševně zdravý?", což se ale cizincům zapomíná vysvětlovat), doma také není zoufalý zdravotnický systém (myslete si, co chcete, jsme na tom dobře) a prdlý zákon o ilegalitě pepřáků, jejichž použití v nouzi má za následek to, že skončíte v cele vedle svého násilníka.
No a pak jste doma samozřejmě vy, kteří jste tyhle občasné výlevy četli, ptali se, jak se mám, podporovali mě, když jsem byla na pokraji šílenství, upozorňovali mě na gramatické chyby v mých příspěvcích a celkově mi udělali radost, že moje všeobecné postřehy čtete, ačkoli byly povahy značně pochybné a neobjektivní. Ale objektivitu jsem koneckonců neměla v popisu práce, takže až v Anglii uděláte faux pas, na mě to nesvádějte. A pokud uvažujete buď o Erasmu nebo o výletu za Anglický kanál (La Manche tomu říkají jen Frantíci), mohu vám obojí s klidným svědomím doporučit.
Ale vemte si s sebou izolační pásky. A ortézu. Pro případ.
http://www.facebook.com/photo.php?v=10200102828884134&set=vb.1552505437&type=3&theater
Samozřejmě jsem se něco naučila i v té škole, která byla svým způsobem děsně prima a svým způsobem mě občas nebetyčně vytáčela. Jenže to si člověk nevybere, vždycky se najde něco, u čeho si řekne "no tak tohle by u nás měli zavést taky" (zejména odpolední slevu na kávu s dortíkem) a pak i něco, u čeho si řekne "no tak tohle by se u nás nikdy nemohlo stát! Kde si můžu stěžovat? Hej ty! Koukej mi to vysvětlit!". A tyhle věci platí i pro celou Anglii, která se z mého vyprávění možná jeví jako hnízdo plné opilých, nevychovaných, nevkusně oblečených pumprlíků požírajících kuřecí sendviče a chipsy, ale jsou to taky jenom lidé, ačkoli taková zvláštní ostrovní odrůda, protože jaký normální lidský tvor by se dobrovolně mučil oddělenými kohoutky na vodu, promrzajícími domy a octovými chipsy? Jenže je na těch Angličanech něco hrozně roztomilého, to, jak se nepovažují za pupek světa (myslete si, co chcete), jak neumí vařit, jak nezvládají svůj drink, jak si sami uvědomují své chyby a umí si z nich dělat legraci tak noblesním způsobem, že se o tom Troškovi může jen zdát. Takže na Angličany, a celkově na Brity (jelikož Skotové, Irové i Velšané jsou národy nedozírných kvalit a hlavně skvělého pití), mi nesahejte, jinak vás klepnu přes prsty.
No a to poslední, o čem nakonec ten Erasmus především byl (co si budeme povídat, většina z nás lidí sem kvůli té věhlasné University of Sheffield nejela), bylo poznávání nových lidí, pravidelné sedánky v hospodách, hopsání na diskotékách, poznávání nových kultur a současně prezentování té svojí ("A řekla bys, že v Čechách se alkohol pije hodně?" "Nó..."). Člověk dostane příležitost poznat se s lidmi, se kterými by se jinak nejspíš nesetkal, bez ohledu na to, zda bydlí tři bloky od něj nebo na druhém konci světa, a vzbudí to v něm takový příjemný pocit jak ze socialistického románu, že přeci mladí lidé mají všichni stejné cíle, bez ohledu na to, odkud pocházejí. Tento pocit je pak střídavě nahrazován pocitem s názvem "WTF?", pro pomalejší "Tak tohle fakt nechápu, to je ale divný", a v tomtéž okamžiku si člověk uvědomí, jak je to vlastně prima, že je Čech, že máme jako národ spoustu špatných vlastností, jako třeba Klause, ale také spoustu dobrých, jako dlouhou otevírací dobu hospod, a že to snad ani s naším vzděláním a morálkou není tak špatné. A je něco pravdy na tom, že největším vlastencem se člověk stává právě v cizině, a možná by neškodilo celý národ jednou do roka vyvézt někam za hranice, aby byl konfrontován s jinou kulturou, něco se přiučil, provedl sebereflexi a nevyjadřoval se pak na internetových fórech jako nevzdělaný idiot.
Tudíž, abych se vrátila k původnímu tématu, na Erasmu jsem poznala spoustu milých lidí, kteří mi zdejší pobyt značně zpříjemnili. S některými se určitě ještě uvidím, s některými možná, s některými pravděpodobně už nikdy, nedá-li pan Ryanir do oběhu letenky na stojáka za 10 liber. Je to na jednu stranu trošku depresivní, na druhou stranu to patří k celé té erasmácké záležitosti. Celé to, že někam přijedete, dlouho jste zmatení, nevíte co a jak, pak se postupně zabydlujete a seznamujete, pak to najednou všechno secvakne a už víte, kam chodit nakupovat, jaká je nejrychlejší cesta na nádraží a kde mají nejlevnější pivo, a když přijde ten moment, že máte jet domů, chce se vám řvát: "Děláš si prdel? Zrovna jsem si tady zvyknul!". Jenže to nejde, protože ani pokladna EU není bezedná (ačkoli by se o tom dalo polemizovat) a rodičovské konto už vůbec ne (na tomto místě se hodí zmínit, že drtivá většina mého tlumočnického platu padla na kalhoty, šaty, pásky, kabelky a kabáty a vůbec ne na takové podřadné věci, jako je stravování nebo nájem) a všechno prostě jednou končí, což ale není důvod k tomu necítit se alespoň trochu ukřivděně, že vás posílají domů z prázdnin, které trvaly bezmála pět měsíců, aby vám doma naservírovali dvoje státnice, otázku, kam na magistra a kam do práce, plus každodenní výpravy do Alberta. A ještě k tomu ten pražský vzduch a panorama protějšího paneláku místo křišťálově čistého šefíldského vánku a nejlepšího záchodového výhledu všech dob.
Na druhou stranu, doma nejsou Rumuni. Není tam rumunská mamička, která se stala mou osobní Nemesis (na každého asi jedna čeká), není tam moje šílená paní domácí, která se mě celý podzim snažila přesvědčit, že deset stupňů je teplo, není tam neustálé přemítání nad tím, proč dávají Angličani jako přílohu k sendvičům hranolky (koho kdy napadlo jíst pečivo s přílohou?), proč je místní pošta drahá jak letenka na Měsíc a spolehlivá jak ruské letadlo, proč se vás pořád někdo ptá, jestli jste v pořádku ("Are you alright?" znamená doslova "Jak se máš?", ne "Jsi duševně zdravý?", což se ale cizincům zapomíná vysvětlovat), doma také není zoufalý zdravotnický systém (myslete si, co chcete, jsme na tom dobře) a prdlý zákon o ilegalitě pepřáků, jejichž použití v nouzi má za následek to, že skončíte v cele vedle svého násilníka.
No a pak jste doma samozřejmě vy, kteří jste tyhle občasné výlevy četli, ptali se, jak se mám, podporovali mě, když jsem byla na pokraji šílenství, upozorňovali mě na gramatické chyby v mých příspěvcích a celkově mi udělali radost, že moje všeobecné postřehy čtete, ačkoli byly povahy značně pochybné a neobjektivní. Ale objektivitu jsem koneckonců neměla v popisu práce, takže až v Anglii uděláte faux pas, na mě to nesvádějte. A pokud uvažujete buď o Erasmu nebo o výletu za Anglický kanál (La Manche tomu říkají jen Frantíci), mohu vám obojí s klidným svědomím doporučit.
Ale vemte si s sebou izolační pásky. A ortézu. Pro případ.
Banda s názvem Český summit. Žádná práva nevyhrazena.
Pro ty, co ještě neviděli.
My nemáme Klause, Klaus má nás. A má s námi spousty práce...
OdpovědětVymazat