Když cestujete jako socka

Opět jsem zahájila další trestnou výpravu do Šefíldu. Tentokrát je to pravděpodobně ta poslední (nestane-li se zázrak a nedostanu-li tam práci s platem 200 liber za hodinu, s čímž bych pravděpodobně byla schopná při svém životním stylu vyžít) a tentokrát jsem se rozhodla vzít to přes Londýn, a to z toho prostého důvodu, že za lednovou letenku do Manchesteru bych si mohla pořídit menší sídlo s bazénem a zlatým retrívrem, zatímco ta do Londýna slibovala klasický poměr cena/výkon, tedy dej nám pár šupů a my s tebou budeme zacházet jako s odpadem. A jak Easyjet ve svých stanovách řekl, tak udělal a zajistil mi VIP místo mezi dvěma kojenci a jedním čtyřletým dítětem (z hlediska hlučnosti se hůře projevovali ti kojenci, zatímco čtyřletá holčička se pro ukrácení dlouhé letové chvíle rozhodla kopat mi v pravidelných intervalech do sedadla a prokládala to občasným zataháním za vlasy). Za naprostý očistec jsem ovšem považovala své sousedy, což byla asi 50letá dáma se svým mladým zajíčkem, kteří se pět minut po startu horečnatě ujišťovali o své nehynoucí lásce, ovšem po dosáhnutí letové hladiny se ze zcela nepochopitelných důvodů začali hádat o tom, jestli ty nudle k obědu byly pikantní moc, nebo tak akorát. Nevěřila jsem, že je takové téma možné rozebírat déle než minutu, ale někteří lidé mají očividně výjimečné konverzační schopnosti. Paní navíc trpěla jakousi podivnou řečovou vadou, při které protahovala vokály a věty oznamovací pronášela s intonací otázek. Její typická promluva tedy vypadala asi takhle:

„Nó, a pak jsme šli na kafé? A byla tám Božená a měli móc dobré jídló? Ale tróchu drahé, na můj vkůs, a pák jsme šlí tancovát?“

Čekala jsem, jestli paní snad doufá, že ji její milý ujistí, že na tom kafi skutečně Božena byla, jestli se jí to náhodou jen nezdálo. Chlapec ale vypadal duchem nepřítomně, jelikož byl pravděpodobně vyčerpán smrtelnou hádkou o pálivosti nudlí, což jsem chápala.

Kromě naprosto vytříbených spolucestovatelů ale let probíhal dobře. Easyjet mi nezkonfiskoval nadměrné příruční zavazadlo, v letadle se k nám chovali slušně a bezpečnostní instruktáž byla kouzelná, protože na rozdíl od Jet2 si Easyjet na namluvení instruktáže najal někoho, kdo umí mluvit a nemá všechny vady řeči najednou (až někdy poletíte s Jet2, vzpomeňte si na mě a zaposlouchejte se do kombinace šlapání na jazyk a špatné spodoby znělosti, která se bude linout z reproduktorů). Navíc měl anglický pán, který instruktáž namluvil, sametově jemný hlas s velmi silným sugestivním podtónem (který nejvíce vynikl v části, jak si zapnout pás) a já si byla jistá, že po skončení instruktáže chtělo celé dámské osazenstvo letadla s pánem na kafe, i když by jim tam měl vykládat jenom to, že záchrannou vestu nafouknou trhnutím za červené štítky.

Zbytek informací zajišťoval jakýsi pan Pavel, vedoucí posádky, jehož angličtina sice nesla zcela ďábelský přízvuk, vynahrazoval si to ale tím, že se pokoušel o vtipy v cizím jazyce a některé se mu dokonce i povedly. Češtinu měl pak bezchybnou, akorát měl namemorované oficiální fráze z brožurky Easyjetu, ve kterých byly klasické překladatelské chyby („váš“ místo „svůj“ apod.), které jsem mu ale z pochopitelných důvodů odpustila.

No a pak jsme dosedli na ranvej v Gatwicku a hned to zase všechno bylo takové krásně jiné, tentokrát jsem jela jen s příručním zavazadlem, takže jsem nemusela čekat jak blbec na kufr a štrádovala si to rovnou na kafe. Všude po letišti postávali pánové se samopaly, nad kterými jsem se nejdříve hluboce zamyslela, ale pak jsem si řekla „Anglie, no.“, což je univerzální logické zdůvodnění všeho, co mi v této zemi přijde zvláštní. Stejně rozpačitý dojem jsem měla u stánku s masovými pirohy, u kterého byl nápis „Piroh s haggisem! Na žádost zákazníků vrácen do nabídky!“

Nevím, jestli jste někdy měli haggis a jestli víte, co to je. Pro ty nevzdělané, je to skotské národní jídlo, které spočívá v tom, že vezmete ovci, naplníte ji k prasknutí kroupama, počkáte, až to trochu natráví, a pak tu ovci zabijete a celý ten žaludek i s tím obsahem sníte. Já to měla a můžu říct, že mi to docela chutnalo, ačkoli většina lidí po tom zvrací. Asi by mě ale nenapadlo propagovat to jako šťastnou zprávu u stánku s občerstvením, kde se máte trefit do vkusu většině. Nebo že by se tak báli odtržení Skotska? Nevím.

Na letišti v Gatwicku jsem se ještě půl hodiny potloukala, protože jsem měla koupený lístek až na určitý vlak a měla jsem dost času (pan Pavel se ještě chlubil, že jsme přistáli o 15 minut dřív oproti letovému plánu, drahoušek), takže jsem si posvačila řízek a následně svůj vlak málem zmeškala, což se mi poslední dobou stává docela často. I tak jsem ale ze sebe měla radost, protože se mi podařilo ušetřit 27 liber. Ano, lístek na Gatwick Express, který vás za půl hodiny dopraví na Victoria Station, stojí 30 liber. A lístek na normální vlak pro socky, který vás za půl hodiny dopraví na Victoria Station, stojí 3 libry. Takže když jsi socka, není co řešit.

V Londýně jsem se vykodrcala na obřím nádraží Victoria a dostala záchvat agorafobie, který mě neopustil po celých těch 50 minut, co jsem v Londýně byla. Londýn je pořád stejně hystericky živý, přecpaný lidmi a bující dopravou, všude do vás někdo vráží, všude se vás někdo snaží zajet, všude se lze kochat krásnými staroanglickými domy a brodit se hromadou neurčitého svinstva na chodníku. Snažila jsem se dostat na nábřeží Temže, abych si prohlédla ten nový mrakodrap Střep, ale jak to tak bývá, dostala jsem se akorát k nějaké monstrózní továrně, tak jsem si vyfotila aspoň tu, vysvitlo mi u toho dokonce sluníčko, a pak jsem běžela na autobusové nádraží. Ze stejného důvodu, proč jsem si nevzala Gatwick Express, jsem se rozhodla jet do Sheffieldu busem a nikoli vlakem. Vlak totiž opět stál asi 30 liber. No a bus, ten stál 5. Sice jel dvakrát tak déle, ale já nikam nespěchala, takže co.

Poláci asi na autobusovém nádraží zlobí

Při nástupu do autobusu, v němž jsem měla strávit následující 4 hodiny, jsem si uvědomila, že nepustit nikoho vedle sebe je klíčem ke šťastné a pohodlné cestě. Na sedačku vedle jsem tedy vyskládala veškerý svůj bordel a nasadila jsem výraz, kterým jsem okolí sdělovala, že mám těžkou duševní chorobu, podivný tělesný zápach způsobující zánět spojivek a zásobu fousatých vtipů, která mi vystačí až do Sheffieldu. Byla jsem úspěšná a radostně jsem se holedbala vlastní vynalézavostí, a to i poté, co na mě přes uličku sedící Ind smutně koukal, když ho jeho tlustá sousedka vytlačovala z místa. Zatvrdila jsem ale své srdce a vybalila si další řízek.

Do Sheffieldu jsem dorazila v 8 večer a vůbec mě nepřekvapilo, když mi ujel první spoj jedoucí na hlavní nádraží, takže jsem do centra dorazila až kolem deváté. S překvapením jsem zjistila, že vánoční výzdoba (včetně Pákistánců a jejich obchodů s koženým zbožím) z ulic zmizela a že Sheffield vypadá tak nějak stejně, jenom o poznání mrtvěji a temněji, když všude neblikali tlustí Santové a stroboskopy. Spokojeně jsem si ale všimla, že anglická móda je stále na té samé vlně – první šefílďanka, kterou jsem potkala, měla na sobě odvážný topík, kraťasy a balerínky, zatímco Ája přijela vybavena šálou a zimními rukavicemi. V tomto ohledu se tedy nic nezměnilo, což je milé, asi na té konzervativní Anglii něco bude.

No a pak jsem se vydala autobusem na Commonside Road, po cestě se mému řidiči podařilo píchnout, statečně ale vyjel až na kopec v Crookes, kde nás vyházel, což mi ale nevadilo, jelikož to byla moje zastávka, popřála jsem mu tedy pěkný večer a vyrazila nazpět do svého promrzlého domečku s očekáváním, že v kuchyni určitě najdu mamičku a v lednici prázdno. A taky že to tam obojí takhle bylo, respektive v lednici jsem s úžasem objevila dva shnilé citróny, které se už s kyselostí mamičky nemohly měřit, tak jsem je vyhodila. Potkala jsem také svou domácí, Angie, která mi téměř za doprovodu fanfár sdělila tu úžasnou novinu, že o Vánocích nepřišel na Commonside Road Ježíšek, ale opravář, spravil mi topení a teď prý je u mě v pokoji teplo. Mám radost?

„Mám,“ řekla jsem, ačkoli jsem si v duchu myslela „takže kdyby ten chlap přišel v říjnu, tak mi celej podzim neumrzá zadek, to mi chceš jako říct?“, což jsem prokládala víceméně jednoznačnými myšlenkami jako „ strč si toho opraváře tam, kam si opice strká banán“ a „hovno, hovno, posraná klika vod hajzlu“. Pak jsem si ostentativně uvařila mátový čaj (jestli jste si nikdy nevařili čaj ostentativně, nevíte, o co přicházíte) a vydala se do svého pokoje, ve kterém je opravdu teplo (pche), ale také jakýsi podivný zápach (asi mi zatuchlo povlečení) a také nedostatek toaleťáku na záchodě (proč se nikdy nepoučím?). No, prostě je to to moje staré dobré hnízdečko a je pěkné tu být, i když jen na těch 14 dní a i když mi to tu pořád víceméně padá na hlavu.  Ale třeba tu za tu dobu ještě něco zaizoluju nebo opravím. Uvidíme.