Přeskočit na hlavní obsah

Hurá, škola!

Vím, že jsem vám slíbila příspěvek o Australanech, ale čert to vem, události posledních dní mě natolik inspirovaly, že tento příspěvek bude úplně o něčem jiném.
Nám tady totiž už...

ZAČALA ŠKOLA

Jo, vím, že je srpen. Australani to taky vědí. Ale pro ně je momentálně zima a v zimě se studuje, protože v létě se surfuje. A tak stejně jako když jde prvňáček poprvé do školy a je navlečen do svátečních hadrů, focen, oslavován a ze všech stran informován o tom, jak veledůležitý den v jeho životě to je a jak na něj jednou bude s láskou vzpomínat, stejně tak jsme byli my, o poznání starší, méně sváteční, více rozespalí, někteří pod vlivem, ale přesto natěšení nahnáni do místní auly, abychom si poslechli, jak prominentní studenti jsme, že můžeme studovat zrovna na univerzitě Macquarie (tyhlety řeči o prominenci jsem slýchala 8 let na gymnáziu, takže jsem v ně postupem času ztratila důvěru, ale budiž) a že se nám tam určitě bude moc líbit.
Na této informační schůzi jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí. Tak například:

  • Než půjdeme do moře, měli bychom se ujistit, že umíme plavat. Neumíme-li plavat, univerzita nabízí kroužek pro neplavce. Nabízí i kroužek pro plavce, kteří se naučí, jak se správně chovat na pláži. (Asi jakože krmit racky a házet po ostatních lidech odpadky (nebo obráceně) je zakázáno, jinak nevím)
  • Když do toho moře už půjdeme, nemělo by to být ráno a večer. A už vůbec ne v noci. To jsou totiž žraloci nejvíc hladoví.
Ehm.
  • Nemáme skákat do vody v místech, kde to neznáme, ani v těch, kde to známe.
  • Nemáme plavat po jídle.
Ehm.

Pardon, pořád mi nějak v hlavě zní ta informace o žralocích.

  • Měli bychom zavolat domů, že jsme v pořádku dorazili do Austrálie. Každý rok se totiž najde několik lidí, které tato země natolik uchvátí už na přistávací ranveji, že zapomenou rodičům sdělit, že jejich letadlo přistálo. Skutečně.
  • Máme se mazat opalovacím krémem, i když zrovna prší.
  • Máme studovat. Někdy se nám možná bude zdát, že se australští studenti neučí, že pořád vysedávají po hospodách. Ale to je jenom zdání, oni jsou zodpovědní a učí se, ale jenom na to ustavičně nenadávají (jako vy ostatní, flákači z Evropy, jako by v ten moment paní přednášející chtěla říct), proto to na nich není poznat. (Asi je to místní verze sloganu "pijte zodpovědně". Jakože si Australan nejdřív napíše domácí úkol a až pak se jde ztřískat do nejbližšího baru. Schválně na to zkusím někdy v průběhu semestru v hospodě přivést řeč a uvidíme, jestli se hoši nechají nad svým pivem přezkoušet.)
  • Máme-li jakýkoli problém, je tady pro nás sdružení "Campus Wellbeing", tedy něco jako "duševní pohoda na kampusu", kde jsou odborníci na všechno, s čím se můžeme potkat. To zahrnuje - sexuální obtěžování, deprese, drogy, alkoholismus, úzkost, nedostatek financí, nedostatek kamarádů, špatné známky... prostě standardní itinerář každého vysokoškoláka. A ano, i tady mají 24hodinovou linku bezpečí, na kterou můžeme kdykoli zavolat. Protože ve tři ráno budou všichni určitě děsně vstřícní. (Napadá mě ta hláška z Červeného trpaslíka: "Den lumíků tomu říkali...")
  • Máme-li jakýkoli zdravotní problém, můžeme si dojít k univerzitními obvoďákovi nebo do univerzitní nemocnice (to tady fakt máme. Čekala jsem, kdy nám sdělí, že univerzita má svůj vlastní vesmírný program a vzadu na dvorku je odpalovací rampa). Říkám si, že když už jsem za to povinné zdravotní pojištění dala přes dva tisíce, že bych si za to měla dojít aspoň na jeden rentgen. Ale nebudu předbíhat, znám sebe a své kotníky.
  • Jsme-li alkoholici (hm), asi se nám v Austrálii líbit nebude (tedy takhle přesně nám to neprezentovali, ale znáte to...). Mají tady totiž cosi jako malou (pro mě tedy velkou) prohibici, které nadšeně říkají RSA - Responsible Service of Alcohol - zodpovědné nalévání alkoholu. V praxi to znamená, že alkohol v normálním krámě neseženete, jsou na to speciální likérové obchody, které musejí zavírat v deset večer. Všechny hospody a bary v centru zavírají v půl druhé ráno a po půlnoci vám nikde nenalejou panáka, ani kdybyste obsluze vyhrožovali, že se svléknete do naha a budete obtěžovat hosty tak dlouho, dokud nebude zjednána náprava. Pokud totiž pracujete s alkoholem (platí i pro barmany a číšnice), musíte na to mít speciální licenci. Ta ve zkratce znamená to, že jste jakousi prodlouženou rukou zákona, respektive tím, kdo všem zkazí páteční tah na pípu. Mezi hlavní povinnosti barmana totiž patří zkušeným okem odhadnout, jestli ta klátící se postava na barové stoličce snese ještě jednu rundu, nebo už je záhodno ji vyhodit. Pokud se tváříte jen lehce podnapile, má obsluha právo vás poslat tam, kde klokani dávají dobrou noc. A proč tohle všechno? Protože asi před třemi lety si několik opilých pánů ze Sydney dalo do frňáku a dva z toho umřeli, takže místní zákonodárci usoudili, že národ by měl méně chlastat, jelikož mu to nesvědčí. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby někdo na něco podobného přišel u nás.
Tolik k těm informacím. Pak bylo trošku šou, protože mezi nás přišel MacWarrior, což je univerzitní maskot.
Ano, naše univerzita má maskota. Protože v Austrálii se pořádají meziuniverzitní sportovní klání, takže prostě potřebujeme maskota a klokana si už očividně někdo zabral. Takže přišel tenhle pán v kiltu, jelikož guvernér Lachlan (ne lachtan) Macquarie, po němž je naše univerzita pojmenována, byl Skot.



Po tomto kulturistickém klání jsme byli vyhnáni na oběd zdarma, ze kterého se ale vyklubala akorát jedna umolousaná polívka, ale humbuku kolem toho bylo k nevíře. A pak následovalo vydávání studentských průkazů s povinným focením pomocí webkamer pochopitelně nastavených tak, aby všichni na svých nových studentských kartičkách vypadali jako po mozkové obrně, protože to je nejspíš správný služební postup.
A na závěr jsme si prohlédli zázemí budovy MUSE, což je takový místní prostor k posvěcenému flákání. Takže jsou tady počítače, křesílka, různé lenošky a zákoutí, kam se můžete mezi přednáškami uklidit, nemáte-li náladu na ostatní lidi. Je tady i cosi jako studentská poradna, kde si zmáčknete pořadové číslo a podle rozsahu vašeho problému (problém vyřešitelný do 5 minut / složitý problém / navýsost trapný problém vyžadující diskrétní zónu) vás systém přidělí ke studijnímu poradci v dané, barevně odlišené zóně. No není to krása?







Co se ostatního vybavení školy týče, máme tady samozřejmě obrovský food court, kde jsou všechny možné druhy jídla, které si jen člověk může přát, a spousta místa na to se s ním posadit a v klidu si ho sníst, papírnictví, potraviny, knihkupectví, kadeřníka, manikúru (!) a samozřejmě i univerzitní bar. Pak je tady "queer space", tedy jakási klubovna pro homosexuály, a "women's room", což je místnost pouze pro ženy, kam se chodí diskutovat pouze o ženských problémech a vzdělávat o ryze ženských věcech. Z nějakého neznámého důvodu ve mně tato místnost nevzbuzuje důvěru, už jen z toho důvodu, jak strašně očividně se ji snažili schovat dozadu do třetího patra za neprůhledné dveře. Značně diskriminovanou skupinou na kampusu se tak stali heterosexuální muži, ale zdá se, že jim to příliš nevadí.
No a plejádu podivností uzavírá naše sportoviště, kde se kromě tradičních sportovních plácků, posiloven a bazénů nachází i hřiště na famfrpál.
Na téhle univerzitě mají prostě všechno.


Kromě košů na tříděný odpad. Ty jsem ještě nenašla.

A na závěr bonus z univerzitní knihovny pro ty, kteří nevědí, jak se používá záchod.



Příště už to fakt bude o těch Australanech.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude