Jak jsem vám slíbila, bude tento příspěvek pouze o Australanech. Protože se Australani projevili jako živočišný druh nanejvýš neobvyklý a zajímavý, bude takových příspěvků více, jelikož australan obecný se prostě v jednom příspěvku popsat nedá (zbytečně bych vás ochuzovala o pikantní detaily).
A proč se tenhle příspěvek jmenuje Osíci? Pokud to nevíte (já to nevěděla), tak Austrálii se zkráceně říká Aus a jejím obyvatelům Aussies (počeštěná verze tedy budiž "Osíci"). Nějakým bizarním způsobem (asi tou lajdáckou australskou výslovností, o které ovšem bude řeč až v jiném příspěvku) se stalo, že se z "Aus" stalo "Oz" a z "Aussies" se stali "Ozzies". Austrálii se tedy dá přezdívat Země Oz a ačkoli se tu zatím žádní čarodějové nevyskytují, podivností je tu víc než dost. A nebo, jak už to tak bývá, jsem opět divná jenom já, když to všechno pozoruji svým zkušeným okem spořilovského pecivála.
Slušné vychování
Je naprosto nemyslitelné, aby se člověk vůči svému okolí choval hrubě, například tím, že nepozdraví. Kamkoli vlezete, popřejí vám nejenom dobrý den (australsky "G'day"), ale hned se vás i zeptají, jak se máte. Samozřejmě neočekávají, že jim odpovíte (je to jenom takový zdvořilostní obrat), to mi ale nebráni v tom se jich na oplátku ptát, jak se mají oni, čímž jsem si vysloužila už nejeden překvapený pohled (je to asi jako kdybyste lidem na "dobrý den" odpovídali "jé, díky moc, to je od vás hezký, vám taky", ale nemůžu si pomoct). Jsou samý úsměv, ale na rozdíl od Angličanů mi přijde, že tady to není důsledkem dobrého vychování, ale skutečně upřímné dobré nálady, kterou tu každý má - zpočátku jsem myslela, že je to tím, že se zde do vody přidává fluor, který je prý v nadměrných dávkách neurotoxický, snižuje IQ a přispívá k rozvoji demence (legitimita přidávání fluoru do vody je v posledních letech v Austrálii žhavé téma). Na druhou stranu, všichni veselí lidé, se kterými jsem se dosud bavila, se projevovali jako nadměrně bystří jedinci, kteří dokonce věděli, kde leží Praha (na rozdíl od mé univerzity, která ani neví, co je to Česká republika), takže jsou asi opravdu upřímně šťastní.
Když vás ta jejich sluníčková nálada ovšem po čase přestane bavit a rádi byste vyzkoušeli, co všechno takový průměrný Australan snese, je na to poměrně jednoduchý recept - stačí předbíhat ve frontě. Mám ověřeno na několika autentický vzorcích, že tento systém není závislý na pohlaví ani věku. Ať předběhnete jakéhokoli Australana a při jakékoli příležitosti, vždy vás zahrne takovým proudem více či méně inovativních nadávek, jakých bude v tu chvíli schopen (některé se pohybují na úrovni anglického "Jémináčku, to je mi ale nevychovanost", z některých by se začervenala i autorka Padesáti odstínů šedi). A jo, já vím, že předbíhat se nemá. Ale někdy prostě člověku nedojde, že ten nezorganizovaný chumel lidí očumujících před obchodem je ve skutečnosti fronta.
Aboriginci
Pokud se to k vám ještě nedoneslo, Aboriginci neboli Austrálci (a jejich různé poddruhy a odnože, které ale nehodlám vyjmenovávat, protože je jich víc než dní v roce) jsou původní domorodé obyvatelstvo Austrálie, které po příjezdu Evropanů stihl stejný osud jako Indiány v Americe. Na rozdíl od amerických Indiánů, kteří se za způsobená krvavá příkoří dočkali pouze toho, že nyní mohou v rezervacích prodávat turistům buvolí klíčenky, je situace Aboriginců v Austrálii o hodně jiná. Australský národ se rozhodl sypat si popel na hlavu v takové míře, že by z toho mohl být druhý národní sport (prvním je rugby), a na všech místech dává hlasitě najevo, že Austrálie patří Aborigincům a nikoli Evropanům.
Příkladem jsou třeba místní univerzity. Například University of Sydney má před svým vchodem poskládáno několik pamětních desek, na nichž je napsáno, že půda, na níž univerzita stojí, patří aboriginskému lidu, děkujeme. Na kampusu naší univerzity Macquarie je zase jakási domorodá skulptura, u níž je výmluvná tabulka s nápisem Sorry. A při zahajovacím dni na univerzitě, o němž jsem psala v předchozím příspěvku, na úplný úvod paní přednášející slavnostně oznámila, že univerzita uznává Aborigince jako původní a pravé australské obyvatele, a protože jsme přijeli do jejich země, sluší se, aby nás přivítali oni sami. Takže se před mikrofon postavil Aboriginec, který ani moc nevypadal jako takový ten tradiční Aboriginec z učebnic antropologie, chvíli na nás mluvil domorodým jazykem a mával u toho palmovou větvičkou a na závěr nás (už v angličtině) přivítal v Austrálii. O pár dní později jsem na něj narazila vzadu na dvorku za univerzitou, jak pomalovává kmeny stromů různými barevnými klikyháky, takže asi to aboriginství vážně nepředstíral, na rozdíl od některých zvláštních individuí na promenádách v centru města, u nichž mám podezření, že se jedná jenom o byznys pod silnou vrstvou červené barvy.
Australská vláda navrátila Aborigincům řadu posvátných míst (na Ayers Rock, neboli Uluru, jednu z nejvýznamnějších přírodních památek Austrálie, se bez jejich svolení nedostanete), veřejně se omluvila za způsobená příkoří a začala masivně podporovat jejich tradiční kulturu, financovala výzkumy, vystavěla muzea a všechno dohromady to mělo za následek to, že aboriginství získalo přidanou hodnotu a aboriginské výrobky jsou dnes tím hlavním, co si turista z Austrálie odváží domů jako suvenýr (není-li turista idiot a nekoupí-li si místo aboriginského výrobku napodobeninu z Číny, která už od pohledu vypadá stejně autenticky jako adidasky se čtyřmi pruhy), což byl pochopitelně naprosto výborný marketingový tah, na kterém vydělaly obě strany.
Ale hlavně je tohle všechno jasný signál toho, že i když dvě stě let někoho systematicky diskriminujete, nikdy není pozdě na to omluvit se a zjednat nápravu. A ačkoli ani v současnosti není situace Aboriginců v Austrálii úplně růžová (protože řada z nich propadla v důsledku sociálního vyloučení alkoholu a drogám), dá se říct, že tahle země se, na rozdíl od jiných, snaží se svou špatnou minulostí vyrovnat a nikoli před ní utéct, nebo ji dokonce překrucovat. Což je chvályhodné.
Rovnoprávnost
Austrálie je země rovných příležitostí a neexistuje zde diskriminace. Je to asi zapříčiněno tím, že s výjimkou původních obyvatel jsou všichni v podstatě přistěhovalci. Takže je jedno, zda jste černí, bílí, žlutí nebo fialoví s puntíky, žena či muž, dítě či stařec, chytří či volící komunisty, na všechny se tu hledí stejně.
S výjimkou kuřáků. Kuřáci jsou v Austrálii zhruba stejně vítaní a tolerovaní jako zájezd Němců v přímořském letovisku. Celá země je nekuřácká s výjimkou několika málo "vyhrazených kuřáckých míst", což jsou jakési hrůzu nahánějící potemnělé přístřešky, kde se teda jako kouřit smí, vy narkomani, ale za pár let nebudete mít ani to. Kolemjdoucí slušní občané na vás budou opovržlivě koukat, jak si dobrovolně tlačíte do plic dehet a zanášíte tepny nikotinem. DPH na tabákové výrobky je zde naprosto neskutečné a spolu s masivní protikuřáckou kampaní (reklamy na tabák jsou zakázány, naopak protikuřácké jsou na každém rohu) z toho vyplývá, že chcete-li přestat kouřit, nepomůže vám váš lékárník, ale výlet do Austrálie. Protože v Austrálii jsou si všichni rovni, ale ti, kteří nekouří, jsou si rovnější.
Jídlo a pití
Zmiňuji to jako poslední, protože mi to přijde nejdůležitější.
Australané jsou naprosto posedlí jídlem a jejich národním nápojem je kafe.
Je třeba říkat víc?
Ok, víte, jak jsem psala, že v Sydney je strašná spousta přistěhovalců? Tak si vemte, že co přistěhovalec, to jídlo. Australani sami jsou ulítlí na maso a pořád grilují (já zatím byla jenom na grilování od univerzity, kde nám opekli klokaní klobásu, která mě ale moc nezaujala), taky mají strašně rádi různé sendviče, bagety, bagely a rolky plněné vším možným, zapékané, studené, se sýrem či bez, s domácími pomazánkami a různými typy dresinků. Dále jsou tady všude restaurace a fastfoody s jídlem z Afriky, Jižní Ameriky, Evropy a samozřejmě Asie (zatím jsem měla jen thajské červené kari, které samo sebe inzerovalo jako nepálivé a bylo fakt brutálně výborné, ale roztekl se mi z něj makeup a ještě 4 hodiny po pozření jsem se pro jistotu nedělala unáhlené pohyby), všude se to hemží rybami a různými mořskými potvorami, v obchodech jsou hromady cizokrajného ovoce i zeleniny (a již samotný fakt, že je to všechno hezké a čerstvé, mě málem rozplakal, ale byly to jiné slzy než ty, které většinou roním v Albertovi) a jednoduše a vulgárně řečeno je tady všude kolem mě tolik žrádla, že ho všechno nestihnu ochutnat ani kdybych se sem přestěhovala natrvalo. Rozhodně se o to ale během těch svých šesti měsíců pokusím.
No a kafe? Nedávno se v Sydney konal výroční festival kávy a svou návštěvností a frontami u stánků by se dal přirovnat k velkým pivním festivalům u nás. Australani totiž tak strašně zbožňují kafe, že mají kavárnu na každých dvou metrech - ale pozor, žádné řetězce, ale normální, malinké kavárny, kde každá nabízí jinou kávu a jiné typy pochutin k ní. Jo, viděla jsem tu dva Starbucksy a ještě je tu jeden řetězec PieFace, ale ve srovnání s tím, co je jinde... prosímvás. Kreslení obrázků do pěny na capuccinu se zde považuje za naprostý základ správného baristy a skutečně se vám tu nestane, že byste si řekli o espresso a dostali odstáté překapané kafe do půllitru. A já jako chronický závislák na kofeinu jsem z tohohle všeho jednoduše v sedmém nebi.
Samozřejmě tu všechno stojí asi tak třikrát tolik. Třeba za třetinku piva (takzvaný "škuner") dáte třeba klidně osm dolarů (asi 160 korun), rozumný oběd začíná někde na deseti , kafe je tak za tři (takže jako u nás, haha). Jenomže kvalita je tu poněkud na jiné úrovni a pokud byste to porovnali s průměrnou australskou mzdou, vychází to poměrově lépe než u nás (pro srovnání životní úrovně jsem vyvinula speciální Ájin vzorec s názvem "kolik obědů si za hodinový plat koupím v Čechách a kolik v Austrálii?". No a vyšlo mi, že v Čechách tak jeden, zatímco v Austrálii dva. Chcete-li o mém propočtu bližší informace, zeptejte se v komentáři, abych tu měla aspoň jeden, děkuji).
A proč se tenhle příspěvek jmenuje Osíci? Pokud to nevíte (já to nevěděla), tak Austrálii se zkráceně říká Aus a jejím obyvatelům Aussies (počeštěná verze tedy budiž "Osíci"). Nějakým bizarním způsobem (asi tou lajdáckou australskou výslovností, o které ovšem bude řeč až v jiném příspěvku) se stalo, že se z "Aus" stalo "Oz" a z "Aussies" se stali "Ozzies". Austrálii se tedy dá přezdívat Země Oz a ačkoli se tu zatím žádní čarodějové nevyskytují, podivností je tu víc než dost. A nebo, jak už to tak bývá, jsem opět divná jenom já, když to všechno pozoruji svým zkušeným okem spořilovského pecivála.
Slušné vychování
Je naprosto nemyslitelné, aby se člověk vůči svému okolí choval hrubě, například tím, že nepozdraví. Kamkoli vlezete, popřejí vám nejenom dobrý den (australsky "G'day"), ale hned se vás i zeptají, jak se máte. Samozřejmě neočekávají, že jim odpovíte (je to jenom takový zdvořilostní obrat), to mi ale nebráni v tom se jich na oplátku ptát, jak se mají oni, čímž jsem si vysloužila už nejeden překvapený pohled (je to asi jako kdybyste lidem na "dobrý den" odpovídali "jé, díky moc, to je od vás hezký, vám taky", ale nemůžu si pomoct). Jsou samý úsměv, ale na rozdíl od Angličanů mi přijde, že tady to není důsledkem dobrého vychování, ale skutečně upřímné dobré nálady, kterou tu každý má - zpočátku jsem myslela, že je to tím, že se zde do vody přidává fluor, který je prý v nadměrných dávkách neurotoxický, snižuje IQ a přispívá k rozvoji demence (legitimita přidávání fluoru do vody je v posledních letech v Austrálii žhavé téma). Na druhou stranu, všichni veselí lidé, se kterými jsem se dosud bavila, se projevovali jako nadměrně bystří jedinci, kteří dokonce věděli, kde leží Praha (na rozdíl od mé univerzity, která ani neví, co je to Česká republika), takže jsou asi opravdu upřímně šťastní.
Když vás ta jejich sluníčková nálada ovšem po čase přestane bavit a rádi byste vyzkoušeli, co všechno takový průměrný Australan snese, je na to poměrně jednoduchý recept - stačí předbíhat ve frontě. Mám ověřeno na několika autentický vzorcích, že tento systém není závislý na pohlaví ani věku. Ať předběhnete jakéhokoli Australana a při jakékoli příležitosti, vždy vás zahrne takovým proudem více či méně inovativních nadávek, jakých bude v tu chvíli schopen (některé se pohybují na úrovni anglického "Jémináčku, to je mi ale nevychovanost", z některých by se začervenala i autorka Padesáti odstínů šedi). A jo, já vím, že předbíhat se nemá. Ale někdy prostě člověku nedojde, že ten nezorganizovaný chumel lidí očumujících před obchodem je ve skutečnosti fronta.
Aboriginci
Pokud se to k vám ještě nedoneslo, Aboriginci neboli Austrálci (a jejich různé poddruhy a odnože, které ale nehodlám vyjmenovávat, protože je jich víc než dní v roce) jsou původní domorodé obyvatelstvo Austrálie, které po příjezdu Evropanů stihl stejný osud jako Indiány v Americe. Na rozdíl od amerických Indiánů, kteří se za způsobená krvavá příkoří dočkali pouze toho, že nyní mohou v rezervacích prodávat turistům buvolí klíčenky, je situace Aboriginců v Austrálii o hodně jiná. Australský národ se rozhodl sypat si popel na hlavu v takové míře, že by z toho mohl být druhý národní sport (prvním je rugby), a na všech místech dává hlasitě najevo, že Austrálie patří Aborigincům a nikoli Evropanům.
Příkladem jsou třeba místní univerzity. Například University of Sydney má před svým vchodem poskládáno několik pamětních desek, na nichž je napsáno, že půda, na níž univerzita stojí, patří aboriginskému lidu, děkujeme. Na kampusu naší univerzity Macquarie je zase jakási domorodá skulptura, u níž je výmluvná tabulka s nápisem Sorry. A při zahajovacím dni na univerzitě, o němž jsem psala v předchozím příspěvku, na úplný úvod paní přednášející slavnostně oznámila, že univerzita uznává Aborigince jako původní a pravé australské obyvatele, a protože jsme přijeli do jejich země, sluší se, aby nás přivítali oni sami. Takže se před mikrofon postavil Aboriginec, který ani moc nevypadal jako takový ten tradiční Aboriginec z učebnic antropologie, chvíli na nás mluvil domorodým jazykem a mával u toho palmovou větvičkou a na závěr nás (už v angličtině) přivítal v Austrálii. O pár dní později jsem na něj narazila vzadu na dvorku za univerzitou, jak pomalovává kmeny stromů různými barevnými klikyháky, takže asi to aboriginství vážně nepředstíral, na rozdíl od některých zvláštních individuí na promenádách v centru města, u nichž mám podezření, že se jedná jenom o byznys pod silnou vrstvou červené barvy.
Australská vláda navrátila Aborigincům řadu posvátných míst (na Ayers Rock, neboli Uluru, jednu z nejvýznamnějších přírodních památek Austrálie, se bez jejich svolení nedostanete), veřejně se omluvila za způsobená příkoří a začala masivně podporovat jejich tradiční kulturu, financovala výzkumy, vystavěla muzea a všechno dohromady to mělo za následek to, že aboriginství získalo přidanou hodnotu a aboriginské výrobky jsou dnes tím hlavním, co si turista z Austrálie odváží domů jako suvenýr (není-li turista idiot a nekoupí-li si místo aboriginského výrobku napodobeninu z Číny, která už od pohledu vypadá stejně autenticky jako adidasky se čtyřmi pruhy), což byl pochopitelně naprosto výborný marketingový tah, na kterém vydělaly obě strany.
Ale hlavně je tohle všechno jasný signál toho, že i když dvě stě let někoho systematicky diskriminujete, nikdy není pozdě na to omluvit se a zjednat nápravu. A ačkoli ani v současnosti není situace Aboriginců v Austrálii úplně růžová (protože řada z nich propadla v důsledku sociálního vyloučení alkoholu a drogám), dá se říct, že tahle země se, na rozdíl od jiných, snaží se svou špatnou minulostí vyrovnat a nikoli před ní utéct, nebo ji dokonce překrucovat. Což je chvályhodné.
Rovnoprávnost
Austrálie je země rovných příležitostí a neexistuje zde diskriminace. Je to asi zapříčiněno tím, že s výjimkou původních obyvatel jsou všichni v podstatě přistěhovalci. Takže je jedno, zda jste černí, bílí, žlutí nebo fialoví s puntíky, žena či muž, dítě či stařec, chytří či volící komunisty, na všechny se tu hledí stejně.
S výjimkou kuřáků. Kuřáci jsou v Austrálii zhruba stejně vítaní a tolerovaní jako zájezd Němců v přímořském letovisku. Celá země je nekuřácká s výjimkou několika málo "vyhrazených kuřáckých míst", což jsou jakési hrůzu nahánějící potemnělé přístřešky, kde se teda jako kouřit smí, vy narkomani, ale za pár let nebudete mít ani to. Kolemjdoucí slušní občané na vás budou opovržlivě koukat, jak si dobrovolně tlačíte do plic dehet a zanášíte tepny nikotinem. DPH na tabákové výrobky je zde naprosto neskutečné a spolu s masivní protikuřáckou kampaní (reklamy na tabák jsou zakázány, naopak protikuřácké jsou na každém rohu) z toho vyplývá, že chcete-li přestat kouřit, nepomůže vám váš lékárník, ale výlet do Austrálie. Protože v Austrálii jsou si všichni rovni, ale ti, kteří nekouří, jsou si rovnější.
Jídlo a pití
Zmiňuji to jako poslední, protože mi to přijde nejdůležitější.
Australané jsou naprosto posedlí jídlem a jejich národním nápojem je kafe.
Je třeba říkat víc?
Ok, víte, jak jsem psala, že v Sydney je strašná spousta přistěhovalců? Tak si vemte, že co přistěhovalec, to jídlo. Australani sami jsou ulítlí na maso a pořád grilují (já zatím byla jenom na grilování od univerzity, kde nám opekli klokaní klobásu, která mě ale moc nezaujala), taky mají strašně rádi různé sendviče, bagety, bagely a rolky plněné vším možným, zapékané, studené, se sýrem či bez, s domácími pomazánkami a různými typy dresinků. Dále jsou tady všude restaurace a fastfoody s jídlem z Afriky, Jižní Ameriky, Evropy a samozřejmě Asie (zatím jsem měla jen thajské červené kari, které samo sebe inzerovalo jako nepálivé a bylo fakt brutálně výborné, ale roztekl se mi z něj makeup a ještě 4 hodiny po pozření jsem se pro jistotu nedělala unáhlené pohyby), všude se to hemží rybami a různými mořskými potvorami, v obchodech jsou hromady cizokrajného ovoce i zeleniny (a již samotný fakt, že je to všechno hezké a čerstvé, mě málem rozplakal, ale byly to jiné slzy než ty, které většinou roním v Albertovi) a jednoduše a vulgárně řečeno je tady všude kolem mě tolik žrádla, že ho všechno nestihnu ochutnat ani kdybych se sem přestěhovala natrvalo. Rozhodně se o to ale během těch svých šesti měsíců pokusím.
No a kafe? Nedávno se v Sydney konal výroční festival kávy a svou návštěvností a frontami u stánků by se dal přirovnat k velkým pivním festivalům u nás. Australani totiž tak strašně zbožňují kafe, že mají kavárnu na každých dvou metrech - ale pozor, žádné řetězce, ale normální, malinké kavárny, kde každá nabízí jinou kávu a jiné typy pochutin k ní. Jo, viděla jsem tu dva Starbucksy a ještě je tu jeden řetězec PieFace, ale ve srovnání s tím, co je jinde... prosímvás. Kreslení obrázků do pěny na capuccinu se zde považuje za naprostý základ správného baristy a skutečně se vám tu nestane, že byste si řekli o espresso a dostali odstáté překapané kafe do půllitru. A já jako chronický závislák na kofeinu jsem z tohohle všeho jednoduše v sedmém nebi.
Samozřejmě tu všechno stojí asi tak třikrát tolik. Třeba za třetinku piva (takzvaný "škuner") dáte třeba klidně osm dolarů (asi 160 korun), rozumný oběd začíná někde na deseti , kafe je tak za tři (takže jako u nás, haha). Jenomže kvalita je tu poněkud na jiné úrovni a pokud byste to porovnali s průměrnou australskou mzdou, vychází to poměrově lépe než u nás (pro srovnání životní úrovně jsem vyvinula speciální Ájin vzorec s názvem "kolik obědů si za hodinový plat koupím v Čechách a kolik v Austrálii?". No a vyšlo mi, že v Čechách tak jeden, zatímco v Austrálii dva. Chcete-li o mém propočtu bližší informace, zeptejte se v komentáři, abych tu měla aspoň jeden, děkuji).
A na závěr zcela nesouvisející fotka Áji se zaoceánskou lodí a novým kabátkem. Protože i když nemám peníze na jídlo, nezabrání mi to v nákupu nových hadrů. Z čehož můžete usoudit, že se mám dobře.
FIRST. COMMENT. YEAH. !.
OdpovědětVymazatA ten kabát je boží btw! ;)
PS.: Kdybys nerozluštila mojí megazašifrovanou google přezdívku, tak hádej! :D
A existují tedy nějaké australské speciality, jako naše vepřo nebo full english br.? V Krokodýlu Dundee to zahráli so autu :-(
OdpovědětVymazatNo, řekla bych, že místní specialitou bude banana bread - taková naše vánočka, akorát ve tvaru krajíce toustového chleba a s příchutí banánu. Pak taky cokoli, co se dá hodit na gril a upéct k smrti, třeba klobása - ta se pak dá napříč do toustového chleba, zasype cibulí a zaleje všemi omáčkami, co jsou po ruce. Takže narozdíl od českého párku v rohlíku, kde je víc rohlíku než párku, je tohle klobása s hromadou omáčky, kterou decentně doplňuje trocha toho chleba.
OdpovědětVymazat