Jak vám asi došlo, už tady budu skoro měsíc, a přesto jsem vám ještě pořádně nesdělila, kde vlastně bydlím. Na začátek bych měla uvést, že jsem v životě nebydlela na koleji - vděčím za to tomu, že jsem celý život žila i studovala v Praze, takže nebyl důvod stěhovat se na Blanici a házet tam společně s bandou opilých filosofů hořící toaleťák po Bratrstvu kočičí pracky (studentech VŠE). Nějak jsem si ale uvědomila, že je to v mém studentském životě výrazný nedostatek, který je třeba napravit. Takže jsem se rozhodla vzít zavděk poněkud dražší univerzitní kolejí, která slibovala bydlení blízko univerzity, bezpečí, vlastní pokoj, společenské dění a možná i nějaký ten hořící toaleťák.
Tahle nádhera ale byla volná až deset dní po mém příjezdu, takže jsem první dny svého pobytu v Austrálii strávila u jednoho mladého italského páru, který se projevoval tím, že buď nebyl doma, nebo spal, nebo vařil fettuccini, takže ideální spolubydlící. Byla jsem tam docela spokojená, a to až do posledního večera, kdy na mě v kuchyňce zpoza olivového oleje vykoukl spokojený a očividně dobře živený šváb. No co, říkala jsem si. Zítra se stěhuju.
A že jsem se přestěhovala.
Když jsem poprvé vkročila do svého bytu na kolejích, plna radostného očekávání jako továrník v budovatelském románu, kterému právě přivezli novou mašinu na rubání uhlí, vkročila jsem také do jedné z nejnepříjemnějších etap svého australského pobytu. Kdybych měla to místo popsat jedním slovem, bylo by to asi "fuj". Případně "prdel" (dámy a citliví muži prominou). Všude byly igelitové pytle. A když říkám všude, tak tím myslím, že by bylo rychlejší vyjmenovat místa, kde ty pytle nebyly, což zahrnovalo botník a vchodové dveře. Jinak se zdálo, že v bytě přebývá někdo, kdo se opravdu nemůže dovolit odpadkové pytle, tak střádá ty ze supermarketu. OK, pytle se dají zpacifikovat. Co se mi ale hodně nelíbilo byly hromady zaschlého jídla všude kolem, zahnědlé nádobí, rok nemytý dřez, jakási nahnilá napůl oživlá hmota, která se po bližším ohledání ukázala býti utěrkou, jisté neidentifikovatelné věci na podlaze no a samozřejmě koberec vlasů, protože to byl samozřejmě plně dámský byt. Uprostřed obýváku z nějakého důvodu seděla velká kartonová krabice, které co do praktičnosti konkurovalo jen umělecké zátiší v rohu pokoje, kde trůnila osamělá mandarinka ve společnosti tří česneků. Prostě jen tak. Jako by se tím autor snažil vyjádřit nějaký hluboký životní dojem, jako že mu zrovna došly igelitové pytle (!), tak musel svůj nákup odložit v rohu obýváku, kde na něj posléze zapomněl a nechal ho napospas osudu. (Už na první pohled bylo zřejmé, že tam ta mandarinka leží už delší dobu. To ji ale neopravňovalo k tomu tam být, protože na mandarinky se, pokud vím, právo vydržení nevztahuje.)
Nepříliš překvapivě mě přišly uvítat dvě rozespalé Číňanky v županu, které elegantně propluly hromadou pytlů, aby si udělaly snídani. Po nich se přicourala rozespalá Australanka se značně rezignovaným výrazem ve tváři, který vyjadřoval zhruba toto: "Já ten bordel vidím, ale už je mi to jedno, támhleto v rohu je mandarinka? No jo, co naděláš." Po povinném přivítání jsem se odebrala do svého pokoje, kde jsem zjistila hlavní vadu tohoto bydlení. A to sice, že okna vedou přímo na velkou šestiproudou silnici před domem, kde celý den i celou noc drandí polovina obyvatel Sydney, protože všude jinde je zácpa a tohle je ideální spojka do centra, přes kterou navíc vede hned šest autobusových linek. Silnice jako taková by mi asi moc nevadila, přece jen celý život žiju na Spořilově, ale co mi teda vadilo dost bylo okno, které by možná konalo lepší službu, kdyby v tom pokoji vůbec nebylo, jelikož jeho schopnosti izolovat hluk byly na úrovni potravinové fólie. O té tepelné ani nemluvím, přežila jsem Sheffield, přežiju všechno. Ale abych měla večer při usínání pocit, jako že bydlím na Barrandovském mostě v tom levém pruhu na Smícháč, to se mi teda nechtělo. Kór za ty peníze, řekla jsem si jako rodilá Češka.
Takže jsem si začala hledat ubytování. Měla jsem na to přesně 24 hodin, protože tak dlouhá je výpovědní lhůta na smlouvu, ve které vám jde o peníze na ubytování na celý semestr, takže vůbec žádný stres. Můžete si to představit jako ten americký krimi seriál stejného jména, probíhalo to zhruba podobně. Hodně krve, pláče, stresu, vydírání, časového presu, nebezpečí a napětí. Výsledkem bylo, že jsem za 24 hodin oběhala několik domů v okolí, z nichž všechny vykazovaly více méně podobné stupně naprosté nevhodnosti k žití.
V jednom bydlela šestičlenná čínská rodina (což by se za normálních okolností dalo snést, kdyby ten byt nebyl koncipován pro tři). Druhý byl vedle benzínky. A když myslím vedle, tak tím myslím, že kdybyste si v létě sedli na balkon, tak máte pod nohama stojan s benzínem a poněkud překvapeného řidiče. Třetí byl kdesi uprostřed buše, kde smrtelně jedovatí pavouci dávají dobrou noc a ještě za to chtějí o 40 dolarů týdně více, než ti pytlíkáři z kolejí. Celou dobu jsem myslela na Báru Stolínovou, jejíž hororovou ubytovací story si můžete přečíst zde. Myslela jsem na ni, protože jsem díky ní jsem věděla, že to, co začíná jako malá nepříjemnost, brzy může přerůst v průser intergalaktických rozměrů, ze kterého není úniku, a proto je potřeba jednat ihned.
Nakonec jsem další den skončila v ubytovací kanceláři, kde jsem jim barvitě vylíčila svá muka, vysvětlila jsem jim, že neplatím 220 dolarů týdně, abych se nemohla ve svém pokoji ani vyspat. Z nějakého důvodu (asi ty geny po mamince) tento psychický tlak zabral a byl mi přidělen jiný pokoj.
Tišší.
V čistějším bytě.
S oknem do dvora a s výhledem na strom.
S oknem, které sice taky netěsní, ale protože je to dál od silnice, tak jsou aspoň ty pitomý autobusy slyšet míň.
A po celkovém zvážení situace (a několika hysterických telefonátech domů) jsem se rozhodla ten nový byt vzít. Přesvědčily mě k tomu i moje nové spolubydlící, které se hned ten večer, kdy jsem dorazila, ptaly, jestli něco nepotřebuju, jestli mám polštář a deku a jestli jsem jedla, že by mi určitě našly něco k jídlu. Nalily do mě sklenici mlíka a doslova mě nastrkaly do postele. Čímž si u mě získaly obrovské plus, které dosud nepřebilo ani to, že celý byt je nasáklý asijskou kuchyní (protože dvě jsou z Číny), že na záchodě máme kýbl s vodou (protože jedna je z Bangladéše a "tam to dělají vodou" a na detaily jsem se neptala a nechtějte je vědět, ale aspoň máme menší spotřebu toaleťáku), ani to, že jim to uklízení pořád ještě moc nejde, ale oproti bytu hrůzy vedle je tu podlaha tak čistá, že byste si na ni mohli dát talíř a jíst z něj. Dokonce holky samy navrhly, že zavedeme uklízecí rotační systém, čímž mě velmi potěšily, ačkoli posléze se zjistilo, že se jim ještě musí ukázat, jak na to, protože to v životě nedělaly.
Takže ve finále bydlím ve třetím patře jedné takové menší ubytovací kostky, která má balkon, na kterém se nedá sedět, pokud nemáte rádi výhled na šestiproudou silnici, nemá gril ani zahrádku, kde by se v létě daly dělat pěkné australské párty, nemá domorodé Australany jako spolubydlící a z hlediska hlučnosti to je pořád na úrovni "potřebuju špunty do uší", ale zase je to ve třetím patře a kdyby mě chtěl navštívit nějaký cizokrajný hmyzák, tak musí projít přes dvoje bezpečnostní dveře, vyjít do třetího patra a ještě přepochodovat byt, jsou tu přátelské spolubydlící, o kterých člověk skoro neví, protože se chovají tiše, ale přesto se s nimi dá normálně povídat, a když se něco porouchá, tak stačí zavolat do ubytovací kanceláře a hned se to vymění. Tak například se nám podařilo urvat čudlík na ovládání teploty na troubě. Nahlásila jsem žádost o opětovné přidělání čudlíku a když jsem další den přišla ze školy domů, trůnila v kuchyni zbrusu nová elektrická trouba. Podobným způsobem jsme pak s holkama daly dohromady seznam věcí, které se nám zdály trochu ošuntělé, a pořídily si tak zbrusu nové vybavení celého bytu. Říkala jsem si, jestli by se nevyplatilo to tady celé rozmlátit, že by to pak třeba celé od základů zrekonstruovali, ale jak jsem zjistila, i Australani mají své meze. Třeba instalatérství jim moc nejde, protože když jsem jim říkala, že nám protéká záchod (nejdřív jsme z toho podezřívali Bangladéšanku a její kyblík, ale ukázalo se, že je problém s netěsnící nádrží), bylo nám řečeno, že tohle dělají všechny záchody a že bohužel. S tím se ale Ája odmítala smířit, tak se na vlastní pěst půl hodiny hrabala v míse a voila - zase se dá splachovat bez toho, aby člověk ihned po zmáčknutí splachovadla prchal z místnosti, pronásledován zlověstným přívalem vody tekoucí po podlaze. A ačkoli je to tady takové nezabydlené (předchozí obyvatelé zřejmě preferovali minimalismus), svůj pokojíček už jsem si personalizovala (čti: natahala do něj spoustu krámů) a je mi v něm fajn. Sice na tom stromě za oknem každé ráno sedí nějaký pípající opeřenec a když je ošklivo, tak se využívá místní letový koridor a nad hlavou mi sviští airbusy, ale není to nic, s čím bych se nedokázala smířit.
Jen toho hořícího toaleťáku jsem se ještě nedočkala.
Tahle nádhera ale byla volná až deset dní po mém příjezdu, takže jsem první dny svého pobytu v Austrálii strávila u jednoho mladého italského páru, který se projevoval tím, že buď nebyl doma, nebo spal, nebo vařil fettuccini, takže ideální spolubydlící. Byla jsem tam docela spokojená, a to až do posledního večera, kdy na mě v kuchyňce zpoza olivového oleje vykoukl spokojený a očividně dobře živený šváb. No co, říkala jsem si. Zítra se stěhuju.
A že jsem se přestěhovala.
Když jsem poprvé vkročila do svého bytu na kolejích, plna radostného očekávání jako továrník v budovatelském románu, kterému právě přivezli novou mašinu na rubání uhlí, vkročila jsem také do jedné z nejnepříjemnějších etap svého australského pobytu. Kdybych měla to místo popsat jedním slovem, bylo by to asi "fuj". Případně "prdel" (dámy a citliví muži prominou). Všude byly igelitové pytle. A když říkám všude, tak tím myslím, že by bylo rychlejší vyjmenovat místa, kde ty pytle nebyly, což zahrnovalo botník a vchodové dveře. Jinak se zdálo, že v bytě přebývá někdo, kdo se opravdu nemůže dovolit odpadkové pytle, tak střádá ty ze supermarketu. OK, pytle se dají zpacifikovat. Co se mi ale hodně nelíbilo byly hromady zaschlého jídla všude kolem, zahnědlé nádobí, rok nemytý dřez, jakási nahnilá napůl oživlá hmota, která se po bližším ohledání ukázala býti utěrkou, jisté neidentifikovatelné věci na podlaze no a samozřejmě koberec vlasů, protože to byl samozřejmě plně dámský byt. Uprostřed obýváku z nějakého důvodu seděla velká kartonová krabice, které co do praktičnosti konkurovalo jen umělecké zátiší v rohu pokoje, kde trůnila osamělá mandarinka ve společnosti tří česneků. Prostě jen tak. Jako by se tím autor snažil vyjádřit nějaký hluboký životní dojem, jako že mu zrovna došly igelitové pytle (!), tak musel svůj nákup odložit v rohu obýváku, kde na něj posléze zapomněl a nechal ho napospas osudu. (Už na první pohled bylo zřejmé, že tam ta mandarinka leží už delší dobu. To ji ale neopravňovalo k tomu tam být, protože na mandarinky se, pokud vím, právo vydržení nevztahuje.)
Nepříliš překvapivě mě přišly uvítat dvě rozespalé Číňanky v županu, které elegantně propluly hromadou pytlů, aby si udělaly snídani. Po nich se přicourala rozespalá Australanka se značně rezignovaným výrazem ve tváři, který vyjadřoval zhruba toto: "Já ten bordel vidím, ale už je mi to jedno, támhleto v rohu je mandarinka? No jo, co naděláš." Po povinném přivítání jsem se odebrala do svého pokoje, kde jsem zjistila hlavní vadu tohoto bydlení. A to sice, že okna vedou přímo na velkou šestiproudou silnici před domem, kde celý den i celou noc drandí polovina obyvatel Sydney, protože všude jinde je zácpa a tohle je ideální spojka do centra, přes kterou navíc vede hned šest autobusových linek. Silnice jako taková by mi asi moc nevadila, přece jen celý život žiju na Spořilově, ale co mi teda vadilo dost bylo okno, které by možná konalo lepší službu, kdyby v tom pokoji vůbec nebylo, jelikož jeho schopnosti izolovat hluk byly na úrovni potravinové fólie. O té tepelné ani nemluvím, přežila jsem Sheffield, přežiju všechno. Ale abych měla večer při usínání pocit, jako že bydlím na Barrandovském mostě v tom levém pruhu na Smícháč, to se mi teda nechtělo. Kór za ty peníze, řekla jsem si jako rodilá Češka.
Takže jsem si začala hledat ubytování. Měla jsem na to přesně 24 hodin, protože tak dlouhá je výpovědní lhůta na smlouvu, ve které vám jde o peníze na ubytování na celý semestr, takže vůbec žádný stres. Můžete si to představit jako ten americký krimi seriál stejného jména, probíhalo to zhruba podobně. Hodně krve, pláče, stresu, vydírání, časového presu, nebezpečí a napětí. Výsledkem bylo, že jsem za 24 hodin oběhala několik domů v okolí, z nichž všechny vykazovaly více méně podobné stupně naprosté nevhodnosti k žití.
V jednom bydlela šestičlenná čínská rodina (což by se za normálních okolností dalo snést, kdyby ten byt nebyl koncipován pro tři). Druhý byl vedle benzínky. A když myslím vedle, tak tím myslím, že kdybyste si v létě sedli na balkon, tak máte pod nohama stojan s benzínem a poněkud překvapeného řidiče. Třetí byl kdesi uprostřed buše, kde smrtelně jedovatí pavouci dávají dobrou noc a ještě za to chtějí o 40 dolarů týdně více, než ti pytlíkáři z kolejí. Celou dobu jsem myslela na Báru Stolínovou, jejíž hororovou ubytovací story si můžete přečíst zde. Myslela jsem na ni, protože jsem díky ní jsem věděla, že to, co začíná jako malá nepříjemnost, brzy může přerůst v průser intergalaktických rozměrů, ze kterého není úniku, a proto je potřeba jednat ihned.
Nakonec jsem další den skončila v ubytovací kanceláři, kde jsem jim barvitě vylíčila svá muka, vysvětlila jsem jim, že neplatím 220 dolarů týdně, abych se nemohla ve svém pokoji ani vyspat. Z nějakého důvodu (asi ty geny po mamince) tento psychický tlak zabral a byl mi přidělen jiný pokoj.
Tišší.
V čistějším bytě.
S oknem do dvora a s výhledem na strom.
S oknem, které sice taky netěsní, ale protože je to dál od silnice, tak jsou aspoň ty pitomý autobusy slyšet míň.
A po celkovém zvážení situace (a několika hysterických telefonátech domů) jsem se rozhodla ten nový byt vzít. Přesvědčily mě k tomu i moje nové spolubydlící, které se hned ten večer, kdy jsem dorazila, ptaly, jestli něco nepotřebuju, jestli mám polštář a deku a jestli jsem jedla, že by mi určitě našly něco k jídlu. Nalily do mě sklenici mlíka a doslova mě nastrkaly do postele. Čímž si u mě získaly obrovské plus, které dosud nepřebilo ani to, že celý byt je nasáklý asijskou kuchyní (protože dvě jsou z Číny), že na záchodě máme kýbl s vodou (protože jedna je z Bangladéše a "tam to dělají vodou" a na detaily jsem se neptala a nechtějte je vědět, ale aspoň máme menší spotřebu toaleťáku), ani to, že jim to uklízení pořád ještě moc nejde, ale oproti bytu hrůzy vedle je tu podlaha tak čistá, že byste si na ni mohli dát talíř a jíst z něj. Dokonce holky samy navrhly, že zavedeme uklízecí rotační systém, čímž mě velmi potěšily, ačkoli posléze se zjistilo, že se jim ještě musí ukázat, jak na to, protože to v životě nedělaly.
Takže ve finále bydlím ve třetím patře jedné takové menší ubytovací kostky, která má balkon, na kterém se nedá sedět, pokud nemáte rádi výhled na šestiproudou silnici, nemá gril ani zahrádku, kde by se v létě daly dělat pěkné australské párty, nemá domorodé Australany jako spolubydlící a z hlediska hlučnosti to je pořád na úrovni "potřebuju špunty do uší", ale zase je to ve třetím patře a kdyby mě chtěl navštívit nějaký cizokrajný hmyzák, tak musí projít přes dvoje bezpečnostní dveře, vyjít do třetího patra a ještě přepochodovat byt, jsou tu přátelské spolubydlící, o kterých člověk skoro neví, protože se chovají tiše, ale přesto se s nimi dá normálně povídat, a když se něco porouchá, tak stačí zavolat do ubytovací kanceláře a hned se to vymění. Tak například se nám podařilo urvat čudlík na ovládání teploty na troubě. Nahlásila jsem žádost o opětovné přidělání čudlíku a když jsem další den přišla ze školy domů, trůnila v kuchyni zbrusu nová elektrická trouba. Podobným způsobem jsme pak s holkama daly dohromady seznam věcí, které se nám zdály trochu ošuntělé, a pořídily si tak zbrusu nové vybavení celého bytu. Říkala jsem si, jestli by se nevyplatilo to tady celé rozmlátit, že by to pak třeba celé od základů zrekonstruovali, ale jak jsem zjistila, i Australani mají své meze. Třeba instalatérství jim moc nejde, protože když jsem jim říkala, že nám protéká záchod (nejdřív jsme z toho podezřívali Bangladéšanku a její kyblík, ale ukázalo se, že je problém s netěsnící nádrží), bylo nám řečeno, že tohle dělají všechny záchody a že bohužel. S tím se ale Ája odmítala smířit, tak se na vlastní pěst půl hodiny hrabala v míse a voila - zase se dá splachovat bez toho, aby člověk ihned po zmáčknutí splachovadla prchal z místnosti, pronásledován zlověstným přívalem vody tekoucí po podlaze. A ačkoli je to tady takové nezabydlené (předchozí obyvatelé zřejmě preferovali minimalismus), svůj pokojíček už jsem si personalizovala (čti: natahala do něj spoustu krámů) a je mi v něm fajn. Sice na tom stromě za oknem každé ráno sedí nějaký pípající opeřenec a když je ošklivo, tak se využívá místní letový koridor a nad hlavou mi sviští airbusy, ale není to nic, s čím bych se nedokázala smířit.
Jen toho hořícího toaleťáku jsem se ještě nedočkala.
Mám stolek z Ikey a ladím si pokojíček do černožluta.
:-* Ajo, tyhle zazitky te zoceli na cely zivot. Moc na tebe myslim, vsechno zle se nakonec v dobre obrati, vsechna voda nakonec stece dolu a Stazinka se dostane Kubovi za zenu.. atd. A bordelari, neprijemne urednice a lini instalateri prijdou do nejhorsiho patra v pekle, budou zit jako mutanti ve Futurame, vsichni ostatni hrisnici je tam budou sikanovat...
OdpovědětVymazatDík, já vím. Když já bych se radši zocelovala nějak jinak, příjemněji. Věřím tomu, že lidé, kteří mi otravují život, mají v pekle vyhrazenou nějakou speciální sekci, jinak by to nebylo ono :)
Vymazat