Přeskočit na hlavní obsah

Studium po australsku

Následuje velice stručný příspěvek o tom, jak se Ája nechce učit.

Takže. Jela jsem do Austrálie s vidinou toho, že by bylo príma se něčemu novému přiučit, ale že se svět nezboří, když to bude jenom takové šolichání. Samozřejmě jsem se tu nechtěla úplně kopat do zadku, protože by mi to svědomí nedovolilo, ale příliš ambiciózní taky nejsem a jela jsem se hlavně za klokanama a těch v univerzitní knihovně moc není. Tudíž jsem si po zdlouhavém martyriu a rozhodování, kdy jsem si střídavě zapisovala a škrtala předměty, tu teorii překladu, tu španělštinu, tu překladatelský projekt, tu němčinu, až mě museli na místním studijním oddělení považovat za chybu v systému a nikoli reálného studenta, tak tedy po tomto všem jsem si nakonec zapsala tři předměty.
Haha, myslíte si.
Haha, myslela jsem si taky.
Pak jsem dostala sylabus.
V Austrálii chodí všechno trochu jinak (a tím nemyslím vzhůru nohama). Z nějakého mně nepochopitelného důvodu se tu předpokládá, že studenti trpí nutkavou potřebou studovat doma. Že jim ty vyhovuje. Ba je to dokonce těší. Ve výsledku to znamená, že sice máte za jeden semestr studovat jen tři předměty a stačí vám to na postup do semestru dalšího, ale očekává se, že většinu práce uděláte vy sami. Že se jako jen v té škole stavíte, abyste se ujistili, že postupujete správně a že vašemu profesorovi se očividně dobře daří, ačkoli od posledně poněkud přibral, ale v podstatě vaše studium je vaše věc a profesoři vám jen tak naznačí, co by jako bylo fajn umět, a záleží na vás, jestli se to naučíte nebo ne, protože oni vám to do hlavy lít nebudou.
Což by bylo ve své podstatě prima, kdyby vás ovšem neustále nezkoušeli z toho, jestli jste se to fakt naučili.
Testy na konci semestru se tu moc nenosí, zato hromada úkolů během semestru, v tom si Australané libují snad víc než ve víkendových grilovačkách. Doba hájení je tu věc neznámá. V podstatě už druhý týden semestru se po vás může chtít esej. Tedy v době, kdy vlastně ještě pořádně nevíte ani to, do jaké učebny se máte dostavit, natož o čem ten předmět vlastně je. Následuje plejáda týmových projektů a jistých menších úkolů během semestru, které s velkou parádou završí - ano, uhodli jste - další esej. Výmluvy typu "já zapomněl", "já byl nemocnej", či "já to donesu příště, jo?" na místní profesorský sbor nefungují. Jedinou přijatelnou výmluvou je úmrtí (vlastní, nikoli v rodině), případně potvrzení od doktora, že vám na hlavu spadla koala nebo vám aligátor ukousl pravou ruku. Aby byla zajištěna maximální efektivita tohoto systému, je vše kontrolováno univerzitním moodlem, který obsahuje veškeré informace o vašem předmětu (tedy od toho, jaké knihy si máte přečíst, po to, jakou kravatu bude mít váš vyučující příště na sobě) a který byl podle všeho vytvořen nějakým fanouškem Orwella. Je to takový Velký bratr, který vás neustále kontroluje, jestli plníte své povinnosti. Všechny úkoly se odevzdávají přes něj. Jakmile se zpozdíte s odevzdáním eseje, hned se o tom ví a nemůžete to svést na to, že dole v knihovně zase tiskárně došel toner. Nemůžete se ani odvolat na nedostatek informací, protože moodle obsahuje skutečně všechny informace, které byste mohli chtít, dokonce i ty, které nechcete. S napětím očekávám den, kdy se mi zapne webkamera na notebooku a systém zjistí, že si místo pročítání podkladů k nadcházející přednášce lakuju nehty, a pošle to vedoucí katedry lingvistiky. (Která by ovšem také potřebovala nějakého Velkého bratra, protože psaní formálních e-mailů fontem Comic Sans by mělo být penalizováno přísněji než zpožděná esej.)
Takže stručně řečeno - na australské univerzitě se předpokládá, že budete průběžně a samostatně studovat, že budete aktivní, budete diskutovat, projevovat názory a všestranně se rozvíjet, vše pod dohledem univerzitního IT systému. Vzhledem k tomu, že jsem na Karlovce mívala období, kdy jsem se do té školy chodila vyloženě jenom ohřát, protože nám v prosinci dělník před barákem překopnul přívod teplé vody, jsem byla tímto vzdělávacím systémem poněkud zaskočena.
No a pokud by vás zajímalo, jaké předměty jsem si nakonec zapsala, vězte, že jsem se hodně rozhodovala s ohledem na tento fašistický systém, protože bych přece jen taky ráda měla někdy volno. Tudíž jsem skončila na Úvodu do používání počítačových technologií pro překladatele (který se po několika traumatizujících hodinách formátování ve Wordu naštěstí přehoupl ve vytváření překladatelských pamětí a používání Tradosu, na jehož spuštění kupodivu není potřeba pravěký šamanský rituál zahrnující mrtvou kozu jako na ÚTRL), Komunikační dovednosti pro překladatele a tlumočníky (na kterých se sice zatím moc nekomunikovalo, ale úspěšně k tomu spějeme broušením svých znalostí anglické gramatiky) a Pragmatiku (což je jeden z nejzajímavějších předmětů, na který jsem vůbec kdy chodila, který kazí jen vidina dvou nadcházejících tučných esejí). Celkově vzato musím říct, že mi ta škola pořád zabírá víc času, než by bylo zdrávo. Ale na druhou stranu se mohu těšit myšlenkou, že nástupem 10. listopadu mi začnou zkouškovým nekalené prázdniny, které potrvají až do 5. ledna, kdy budu vyhoštěna ze země. Tak to snad za těch pár esejí stojí.



Univerzitní knihovna, která je sice moderní, vybavená, nepřekonatelná a po všech stránkách skvělá, ale furt je to místo, kam chodíte pracovat, a já jsem hrdá, že jsem ji zatím navštívila jen proto, abych si okopírovala celou učebnici pragmatiky a porušila tak australský autorský zákon, jelikož se mi fakt nechtělo kupovat si knížku za 150$. Protože za to bych mohla mít třeba kurz serfování, no ne?


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Záludnosti australštiny

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen

Cesta do středu Austrálie

Na jedné ze svých četných výprav za krásami Austrálie jsem se vydala na Uluru. Možná jste o tom slyšeli. Je to takovej ten slavnej velkej červenej šutr uprostřed australský pouště, dva tisíce kilometrů na západ od Sydney a tisíce kilometrů na východ, sever a jih od ničeho. Původně jsem cestu tam vůbec neměla v plánu, protože na tom místě není doslova nic jiného  než tenhle šutr  a komu by se chtělo vláčet přes půl kontinentu za nějakym šutrem, aby se na něj kouknul, řek si "hm, pěkný" a zaplatil za to 10 000 korun?           Štěstěna mi ale přála (resp. letový dopravce mi přál) a když lístky třikrát zlevnily, řekla jsem si: "Ale tak co. Když už v tý Austrálii seš... třeba na tom šutru přece jen něco bude, když se za nim všichni tak hrnou, ne?"           Letenky byly pochopitelně hodně levné hlavně z toho důvodu, že odlet byl v lednu. Opakuji, v lednu.  Leden = australské léto.  Leden ve výhni australské pouště, kde se tenhle velkej červenej šutr nachází = jel by t

Kde krokodýli dávají dobrou noc

Jako všude jinde v Austrálii, i v Queenslandu žije řada podivných tvorů. Někteří jsou roztomilí, někteří  jsou alespoň zajímaví, když už ne roztomilí, někteří jsou zajímaví jen z dálky a o existenci některých byste raději nevěděli. Tak jako jsem o ní nechtěla vědět já při své plavbě na Velký bariérový útes, na kterou  jsem vyrazila hned další den.          Okamžitě  po nalodění jsem byla nucena vyplnit jakýsi formulář o zdravotních problémech a o tom, zda umím plavat (jako fakt?).  Protože jsem na místě nástupu byla mezi prvními, měl na mě pán z posádky hodně času a nejspíš i díky tomu se mu podařilo mě šikovnými marketingovými řečmi přesvědčit, abych se vyprdla na šnorchlování a šla do té vody s potápěčskou bombou. Že prý zaplatím až posléze, pokud se s tou bombou dovedu ponořit pod magickou hranici dvou metrů, od kteréžto se má za to, že jsem schopna ponoru. Chytne-li mě někde kolem magické hranice dvou metrů hysterický záchvat a rozhodnu se nakonec s tou bombou nepotápět, nebude