The Sheffield Times

Takže, jak jsem vám slíbila, tenhle příspěvek bude celý o Sydney. A taky nějakých těch věcech okolo, které mě k tomu při psaní zrovna napadnou. A začneme trochou historie. Východní pobřeží Austrálie objevil v roce 1770 mořeplavec James Cook a jako správný Brit toto území ihned uzurpoval. Předtím na něm sice podle všeho už 40 000 let žili původní domorodci, neměli ale tak dobré public relations jako Britové, tudíž byli velice rychle vystrnaděni a Britové si na zdejším území zřídili jakýsi odpadkový koš pro největší výkvět své tehdejší společnosti - vrahy, zloděje, násilníky a všemožné jiné odrůdy trestanců. Ti tady velice rychle vybudovali to, co je dnes známo pod jménem Sydney (doslova to znamená "veliký ostrov") a město se postupně zalidňovalo (převážně těmi trestanci, jejich dozorci a potomky obou těchto skupin) a vzápětí sem uspořádaly zájezd tisíce zvědavých přistěhovalců, kteří sem přijeli zkusit štěstí, protože v Americe měli v té době už dost plno. Ve dvacátém století...

Svůj první cestovatelský zápis z výletu k protinožcům bych ráda uvedla poukázáním na donebevolající blábol, který slýcháváme dnes a denně, když náhodou na nákupu vrazíme do spolužáka ze základky, nebo když na dovolené v Chorvatsku potkáme svého zelináře. Tedy na to, že "svět je malý". Omyl. Svět není malý. Tedy za předpokladu, že svět pro vás neznamená úsečku vedoucí z Prahy do Aše. Tvrzení, že svět je malý, vymyslel buď někdo s nekonečnou zásobou spolužáků ze základky a zelinářů, nebo někdo, kdo jakživ nevytáhl paty z domu. Případně neletěl do Sydney. Věřte mi, že vám mohu s klidem potvrdit, že svět není malý, ale je zatraceně, zatraceně velký. A trvá zatraceně, zatraceně dlouho, než se dostanete z jednoho jeho konce na druhý (předpokládáme-li, že koule má konce, s čímž jsem, na rozdíl od výše řečeného, ochotna se smířit). Svou sáhodlouhou výpravu jsem začala šestihodinovým letem z Prahy do Dubaje, a to se společností Emirates, jelikož jejich let do Sydney byl oproti vš...

Moji milí čtenáři, stalo se neočekávané: povedlo se mi získat vízum, najít ubytování a zabalit do kufru a krosny svou skříň (jež není svou velikostí nikterak významná, ale svým nečekaným obsahem by vydala na tři menší módní butiky), takže už mě nic nezastaví a do té Austrálie vážně odletím. Sakra. Sakra, protože je to děsně daleko. Sakra, protože ten let tam trvá déle než třicetiletá válka a pohodlný bude zhruba taky tak. Sakra, protože nikoho z vás celého půl roku neuvidím a jako tvora společenského na mě z této představy padá obrovský splín. Ale taky hurá. Hurá, protože se podívám k protinožcům a zjistím, jaké to je chodit po hlavě a jak se žije na druhé straně světa. Hurá, protože teplo, pláže, klokani, koaly a ptakopyskové. A Hugh Jackman. A hurá, protože zase můžu psát tuto odvážnou aspiraci na blog, v níž vám budu podrobně referovat o svých setkáních s divnými lidmi (potkávám i normální, ale o těch mě nebaví psát), zkušenostech s bydlením v cizí zemi (už teď vím, že Au...

Tak to stojí za prd. Najednou má člověk pocit, že vlastně nic pořádně nestihl, nic neudělal, nikam se nepodíval, že by potřeboval ještě tak pět let na to si celou tu Anglii vyzkoušet na vlastní kůži. Jenže to je v mém případě jen zdání, protože jsem stihla hromadu věcí (nechat se zaměstnat, naučit se říct si španělsky o kilo brambor, naučit se vařit vícebarevná jídla a zjistit při tom, že o večeři nerozhodují chutě, nýbrž datum spotřeby věcí v lednici, naučit se říkat anglické R - ale jen, když se mi chce -, poznat cizí kultury a začít nenávidět Číňany, zaizolovat okno a dveře a vážit si českých paneláků), udělala jsem spoustu průserů a způsobila řadu problémů (mezi mé nejživější vzpomínky patří hrozba vyhazovu z Fildy, vymknutý kotník a nešťastná epizoda se zabouchnutými dveřmi) a viděla snad celý Yorkshire, o čemž svědčí pláč mé maminky, který slyším až do Sheffieldu pokaždé, když se doma v Praze podívá na můj zůstatek na účtu. A o zážitky všeho druhu tu nebyla nouze, což asi víte, p...

Dnes to bude jenom krátce, abych vás moc nezdržovala od práce (moc dobře vím, že někteří z vás si tenhle blog čtou v pracovní době, protože je i přes veškerou mou snahu pravděpodobně objektivnější než novinky.cz). Stěžovat si můžete, ale to je asi tak všechno. Tak tedy. Když v Anglii sněží Nejedná se o tak nečekaný úkaz, jak by se mohlo zdát. Přece jen, jsem poměrně na severu (ačkoli žádné Skotsko to není, jak mi někteří pořád ještě ostentativně tvrdí), ale podle nejčerstvějších zpráv je sníh i na jihu. On i ten jih je v Anglii dost relativní pojem, protože většinou se dá slovo "jih" spojovat se slovy jako teplo, slunečno, přítulní lidé, dobré víno, citróny, ale v Anglii platí, že na jihu je celkově asi tak o stupeň tepleji než na severu, zato to tam ale vypadá mnohem nudněji (placatěji) a lidé jsou tam o poznání chladnější (snobštější) než na severu. Citróny tam nemají určitě a o vínu se v Anglii všeobecně moc nemluví, protože evokuje Francii. Ale zpátky ke sněhu. ...

Opět jsem zahájila další trestnou výpravu do Šefíldu. Tentokrát je to pravděpodobně ta poslední (nestane-li se zázrak a nedostanu-li tam práci s platem 200 liber za hodinu, s čímž bych pravděpodobně byla schopná při svém životním stylu vyžít) a tentokrát jsem se rozhodla vzít to přes Londýn, a to z toho prostého důvodu, že za lednovou letenku do Manchesteru bych si mohla pořídit menší sídlo s bazénem a zlatým retrívrem, zatímco ta do Londýna slibovala klasický poměr cena/výkon, tedy dej nám pár šupů a my s tebou budeme zacházet jako s odpadem. A jak Easyjet ve svých stanovách řekl, tak udělal a zajistil mi VIP místo mezi dvěma kojenci a jedním čtyřletým dítětem (z hlediska hlučnosti se hůře projevovali ti kojenci, zatímco čtyřletá holčička se pro ukrácení dlouhé letové chvíle rozhodla kopat mi v pravidelných intervalech do sedadla a prokládala to občasným zataháním za vlasy). Za naprostý očistec jsem ovšem považovala své sousedy, což byla asi 50letá ...

Správná odpověď je: s porozuměním a se ctí. V mém případě : s nechápavým vrtěním hlavou, šokovaným "Cože? Tohle že je salát, Alberte?" a neustálým dumáním nad tím, proč jsou lidé v MHD tak nešťastní. Jednoduše řečeno, je to tady doma jiné, což se dalo pochopitelně čekat, a ponávratové srovnávání kultur patří k povinnému inventáři každého správného Erasmáka (o čem jiném bychom také měli v hospodě žvanit, že jo). Jak moc jiné to tady ale bude, a že mi zvláštní bude připadat i jízda vpravo (kterou jsem před odjezdem považovala za slovo Boží), to jsem nečekala ani já. Takže popořádku: Lidé Jsou v porovnání s Angličany nepochybně více otevření a čitelní. To znamená, že pokud se Čech ráno u snídaně opaří čajem, je to na jeho výrazu patrné ještě dvě hodiny po incidentu. Zatímco pokud Angličan ráno zjistí, že jeho pes přes noc pozvracel vzácný perský koberec, že jeho dům byl dán do exekuce a žena mu utekla se zahradníkem jménem José, vydá se světu vstříc s maskou spořádaného An...