The Sheffield Times

Přišel čas seznámit vás s místní faunou a flórou (a rozhodně mě k tomu nevede jen to, že jsme nedávno měli v bytě pavouka). Předpokládám, že spoustu toho už víte (třeba že tu jsou koaly), že spoustu předpokládáte, ač jste si to nemohli osobně ověřit (třeba že koaly jsou neskutečně ňuchňavé) a že některé věci pro vás budou novinkou (třeba že koala je feťák závislý na svém eukalyptu a když jí ho odeberete, tak vás fakt nebude mít ráda. Krom toho že umře hlady protože nic jiného prostě nejí). Na začátek tohoto biologického okénka je třeba zmínit, že ať se jedná o zvíře či rostlinu, v Austrálii má všechno živé dva základní atributy: 1) je to obrovské 2) snaží se vás to zabít Existuje i 3. atribut, aplikovatelný jen v případě, že neplatí ani bod 1), ani bod 2) - je to poměrně malé, neškodné a býložravé a nikdo neví, k čemu to vlastně je, kde se to tu vzalo a jak se tomu podařilo přežít. Příkladem je koala, ptakopysk, vačice, wombat a klokan v několika různých velikostních provedeních....

Následuje velice stručný příspěvek o tom, jak se Ája nechce učit. Takže. Jela jsem do Austrálie s vidinou toho, že by bylo príma se něčemu novému přiučit, ale že se svět nezboří, když to bude jenom takové šolichání. Samozřejmě jsem se tu nechtěla úplně kopat do zadku, protože by mi to svědomí nedovolilo, ale příliš ambiciózní taky nejsem a jela jsem se hlavně za klokanama a těch v univerzitní knihovně moc není. Tudíž jsem si po zdlouhavém martyriu a rozhodování, kdy jsem si střídavě zapisovala a škrtala předměty, tu teorii překladu, tu španělštinu, tu překladatelský projekt, tu němčinu, až mě museli na místním studijním oddělení považovat za chybu v systému a nikoli reálného studenta, tak tedy po tomto všem jsem si nakonec zapsala tři předměty. Haha, myslíte si. Haha, myslela jsem si taky. Pak jsem dostala sylabus. V Austrálii chodí všechno trochu jinak (a tím nemyslím vzhůru nohama). Z nějakého mně nepochopitelného důvodu se tu předpokládá, že studenti trpí nutkavou potřebou stu...

Jak vám asi došlo, už tady budu skoro měsíc, a přesto jsem vám ještě pořádně nesdělila, kde vlastně bydlím.  Na začátek bych měla uvést, že jsem v životě nebydlela na koleji - vděčím za to tomu, že jsem celý život žila i studovala v Praze, takže nebyl důvod stěhovat se na Blanici a házet tam společně s bandou opilých filosofů hořící toaleťák po Bratrstvu kočičí pracky (studentech VŠE). Nějak jsem si ale uvědomila, že je to v mém studentském životě výrazný nedostatek, který je třeba napravit. Takže jsem se rozhodla vzít zavděk poněkud dražší univerzitní kolejí, která slibovala bydlení blízko univerzity, bezpečí, vlastní pokoj, společenské dění a možná i nějaký ten hořící toaleťák. Tahle nádhera ale byla volná až deset dní po mém příjezdu, takže jsem první dny svého pobytu v Austrálii strávila u jednoho mladého italského páru, který se projevoval tím, že buď nebyl doma, nebo spal, nebo vařil fettuccini, takže ideální spolubydlící. Byla jsem tam docela spokojená, a to až do posledníh...

Jak jsem vám slíbila, bude tento příspěvek pouze o Australanech. Protože se Australani projevili jako živočišný druh nanejvýš neobvyklý a zajímavý, bude takových příspěvků více, jelikož australan obecný se prostě v jednom příspěvku popsat nedá (zbytečně bych vás ochuzovala o pikantní detaily). A proč se tenhle příspěvek jmenuje Osíci? Pokud to nevíte (já to nevěděla), tak Austrálii se zkráceně říká Aus a jejím obyvatelům Aussies (počeštěná verze tedy budiž "Osíci"). Nějakým bizarním způsobem (asi tou lajdáckou australskou výslovností, o které ovšem bude řeč až v jiném příspěvku) se stalo, že se z "Aus" stalo "Oz" a z "Aussies" se stali "Ozzies". Austrálii se tedy dá přezdívat Země Oz a ačkoli se tu zatím žádní čarodějové nevyskytují, podivností je tu víc než dost. A nebo, jak už to tak bývá, jsem opět divná jenom já, když to všechno pozoruji svým zkušeným okem spořilovského pecivála. Slušné vychování Je naprosto nemyslitelné, aby se...

Vím, že jsem vám slíbila příspěvek o Australanech, ale čert to vem, události posledních dní mě natolik inspirovaly, že tento příspěvek bude úplně o něčem jiném. Nám tady totiž už... ZAČALA ŠKOLA Jo, vím, že je srpen. Australani to taky vědí. Ale pro ně je momentálně zima a v zimě se studuje, protože v létě se surfuje. A tak stejně jako když jde prvňáček poprvé do školy a je navlečen do svátečních hadrů, focen, oslavován a ze všech stran informován o tom, jak veledůležitý den v jeho životě to je a jak na něj jednou bude s láskou vzpomínat, stejně tak jsme byli my, o poznání starší, méně sváteční, více rozespalí, někteří pod vlivem, ale přesto natěšení nahnáni do místní auly, abychom si poslechli, jak prominentní studenti jsme, že můžeme studovat zrovna na univerzitě Macquarie (tyhlety řeči o prominenci jsem slýchala 8 let na gymnáziu, takže jsem v ně postupem času ztratila důvěru, ale budiž) a že se nám tam určitě bude moc líbit. Na této informační schůzi jsme se dozvěděli spoustu...

Takže, jak jsem vám slíbila, tenhle příspěvek bude celý o Sydney. A taky nějakých těch věcech okolo, které mě k tomu při psaní zrovna napadnou. A začneme trochou historie. Východní pobřeží Austrálie objevil v roce 1770 mořeplavec James Cook a jako správný Brit toto území ihned uzurpoval. Předtím na něm sice podle všeho už 40 000 let žili původní domorodci, neměli ale tak dobré public relations jako Britové, tudíž byli velice rychle vystrnaděni a Britové si na zdejším území zřídili jakýsi odpadkový koš pro největší výkvět své tehdejší společnosti - vrahy, zloděje, násilníky a všemožné jiné odrůdy trestanců. Ti tady velice rychle vybudovali to, co je dnes známo pod jménem Sydney (doslova to znamená "veliký ostrov") a město se postupně zalidňovalo (převážně těmi trestanci, jejich dozorci a potomky obou těchto skupin) a vzápětí sem uspořádaly zájezd tisíce zvědavých přistěhovalců, kteří sem přijeli zkusit štěstí, protože v Americe měli v té době už dost plno. Ve dvacátém století...

Svůj první cestovatelský zápis z výletu k protinožcům bych ráda uvedla poukázáním na donebevolající blábol, který slýcháváme dnes a denně, když náhodou na nákupu vrazíme do spolužáka ze základky, nebo když na dovolené v Chorvatsku potkáme svého zelináře. Tedy na to, že "svět je malý". Omyl. Svět není malý. Tedy za předpokladu, že svět pro vás neznamená úsečku vedoucí z Prahy do Aše. Tvrzení, že svět je malý, vymyslel buď někdo s nekonečnou zásobou spolužáků ze základky a zelinářů, nebo někdo, kdo jakživ nevytáhl paty z domu. Případně neletěl do Sydney. Věřte mi, že vám mohu s klidem potvrdit, že svět není malý, ale je zatraceně, zatraceně velký. A trvá zatraceně, zatraceně dlouho, než se dostanete z jednoho jeho konce na druhý (předpokládáme-li, že koule má konce, s čímž jsem, na rozdíl od výše řečeného, ochotna se smířit). Svou sáhodlouhou výpravu jsem začala šestihodinovým letem z Prahy do Dubaje, a to se společností Emirates, jelikož jejich let do Sydney byl oproti vš...