The Sheffield Times

Jak jistě víte, povedlo se mi v Sydney sehnat práci v trafice, jež je umístěna dole ve stanici metra u univerzity. Protože je to pro mě zkušenost zcela nová (ačkoli jsem svému manažerovi tvrdila něco zcela jiného), rozhodla jsem se o ní napsat příspěvek. Respektive jsem se rozhodla napsat příspěvek o tom panoptiku zákazníků, se kterými musím pracovat. Jak jste si jistě všimli, mám velice ráda dávání věcí do škatulek, jelikož mi to dává pocit, že svět je pochopitelný a dává smysl, a proto budou i mí zákazníci rozčleněni do jednotlivých kategorií podle typu svých mentálních vad, díky nimž je má práce tak na prd  zábavná. Takže tady jsou: Čumilové Jsou jednoduše lidé, kteří přijdou ke kase a mlčky na mě hledí, čekajíce na to, až pomocí svých telepatických superschopností přijdu na to, že chtějí jednu Colu a Snickersku. Protože mi to ale pořád moc nejde, musím se jich, já duše hloupá, pokaždé zeptat, co že to vlastně chtějí. A oni pak odpoví tak, jako by to byla ta nejsamozře...

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen...

Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře tohoto blogu, jistě jste si všimli, že příspěvky o MHD se zde objevují poměrně často. Je to způsobeno tím, že i v mém životě se MHD objevuje poměrně často, dokonce bych řekla, že v některých dnech tvoří jeho podstatnou část (zejména v autobuse číslo 136), tudíž jsem si k hromadným dopravním prostředkům vypěstovala poměrně vřelý vztah hraničící se stockholmským syndromem a jednoduše mě psaní o nich přitahuje jak pražského tramvajáka zvonek. A ačkoli MHD v Sydney patří do kategorie věcí, o nichž by bylo lépe mlčet, tento blog se pyšní kvalitní a objektivní žurnalistikou a bylo by nesprávné vás o její popis ochudit. Nuže. Sydneyskou hromadnou dopravu tvoří síť vlaků, autobusů, trajektů a jedné tramvajové linky, které se všechny vyznačují tím, že na sebe naprosto nenavazují. Autoři tohoto systému zřejmě nepočítali s tím, že člověk bude chtít vycestovat do jiné městské části, než v jaké bydlí - v Sydney je přece hezky všude, tak proč by se někdo chtěl...

Přišla řada na další příspěvek o Osících. Tentokrát pouze dvě oblasti, zasluhující si ovšem detailnější a erudovanější rozbor. Kdo to dočte až na konec, čeká ho překvapení! Móda Musím říct, že mi zpočátku Australané vyrazili dech tím, jak strašně slušně a šik se oblékají. Je pravda, že první dva týdny jsem se pohybovala převážně po obchodní čtvrti, jejíž obyvatelé zřejmě o dobré oblečení nouzi nemají. A jak jim to všechno krásně padlo - nikde nic neodstávalo, nikde nic nechybělo, všechno k sobě ladilo a ti lidé v tom vypadali hezky. Zarazila mě na nich jenom očividná nenávist k barvám - všichni bez výhrad se odívali do padesáti odstínů šedé, hnědé a černé. I tmavě modrou byste mezi nimi hledali marně. Proto jsem si první dny ve městě připadala jako papoušek mezi houfem krtků. (Já vím, že krtci netvoří houfy. Ale kdyby se krtci sdružovali, určitě by to bylo do houfů.) No, jenže pak jsem se přesunula na univerzitu. A rázem jsem zjistila, že Austrálie skutečně stále je  součástí ...

Po delší době opět jeden vypravěčský příspěvek (po delší době vůbec nějaký příspěvek, ale blogování je z mé strany čistě dobrovolné a jestli si chcete stěžovat na nepravidelnost příspěvků či jejich kvalitu, tak u mě rozhodně nepochodíte), takže jste jistě všichni děsně napjatí, kde zase Ája dělala ostudu. Bylo to v Melbourne. Potažmo v celém státě Victoria. Protože byly na naší univerzitě dvoutýdenní pololetní prázdniny, rozhodla jsem se ukázat ostatním (povětšinou čínským) spolužákům, že prázdniny nejsou od toho, aby se dohánělo zameškané studium (jak se mi někteří - bez úspěchu - snažili nakukat), ale od toho, aby člověk utrácel své těžce vydřené peníze za cestování a jiné radosti života. Takže jsem se vypravila na týdenní cestu na jih. Když říkám na jih, nemyslím tím do tepla, protože jet v Austrálii na jih znamená jet blíže k Antarktidě, což znamená zimu a tučňáky (o těch později). Holt protinožci, no. Mé první cestovatelské ráno začalo tak, že mi nezazvonil budík. Některé lidi b...

Přišel čas seznámit vás s místní faunou a flórou (a rozhodně mě k tomu nevede jen to, že jsme nedávno měli v bytě pavouka). Předpokládám, že spoustu toho už víte (třeba že tu jsou koaly), že spoustu předpokládáte, ač jste si to nemohli osobně ověřit (třeba že koaly jsou neskutečně ňuchňavé) a že některé věci pro vás budou novinkou (třeba že koala je feťák závislý na svém eukalyptu a když jí ho odeberete, tak vás fakt nebude mít ráda. Krom toho že umře hlady protože nic jiného prostě nejí). Na začátek tohoto biologického okénka je třeba zmínit, že ať se jedná o zvíře či rostlinu, v Austrálii má všechno živé dva základní atributy: 1) je to obrovské 2) snaží se vás to zabít Existuje i 3. atribut, aplikovatelný jen v případě, že neplatí ani bod 1), ani bod 2) - je to poměrně malé, neškodné a býložravé a nikdo neví, k čemu to vlastně je, kde se to tu vzalo a jak se tomu podařilo přežít. Příkladem je koala, ptakopysk, vačice, wombat a klokan v několika různých velikostních provedeních....

Následuje velice stručný příspěvek o tom, jak se Ája nechce učit. Takže. Jela jsem do Austrálie s vidinou toho, že by bylo príma se něčemu novému přiučit, ale že se svět nezboří, když to bude jenom takové šolichání. Samozřejmě jsem se tu nechtěla úplně kopat do zadku, protože by mi to svědomí nedovolilo, ale příliš ambiciózní taky nejsem a jela jsem se hlavně za klokanama a těch v univerzitní knihovně moc není. Tudíž jsem si po zdlouhavém martyriu a rozhodování, kdy jsem si střídavě zapisovala a škrtala předměty, tu teorii překladu, tu španělštinu, tu překladatelský projekt, tu němčinu, až mě museli na místním studijním oddělení považovat za chybu v systému a nikoli reálného studenta, tak tedy po tomto všem jsem si nakonec zapsala tři předměty. Haha, myslíte si. Haha, myslela jsem si taky. Pak jsem dostala sylabus. V Austrálii chodí všechno trochu jinak (a tím nemyslím vzhůru nohama). Z nějakého mně nepochopitelného důvodu se tu předpokládá, že studenti trpí nutkavou potřebou stu...