The Sheffield Times

A pohádky je konec. Vlastně ne. Mé putování po Austrálii totiž rozhodně pohádku nepřipomínalo (dokonce nepřipomínalo ani Máchův Máj, což se některým po předchozích dvou cestovatelských intermezzech možná mohlo zdát). Spíše to bylo něco na způsob britského sitcomu (to když jsem se snažila proniknout do tajů australského života), občas smíchaného s hysterickou operou od Wagnera (to když jsem se snažila najít ubytování nebo mi pravidelně ujížděly vlaky ze stanice Town Hall), cestopisem (to když jsem poprvé viděla ta úžasná zvířata a rostliny, co tady mají), hororem (to když jsem ta zvířata našla ve svém pokoji) a AZ kvízem (to když jsem se snažila přijít na to, na jakém principu funguje naše univerzita). Ale pohádka to nakonec taky trochu byla, a to zejména díky úžasným lidem, které jsem tady potkala. No a teď to tady všechno musím nechat a hezky šupat zpátky domů, protože už na to jednoduše nemám peníze (dokonce bych se ani nemohla vrátit do své práce v trafice a ještě si něco vydělat,...

Pravidelní čtenáři tohoto blogu jistě vědí, že když se dlouho neobjevuje žádný příspěvek, znamená to buď to, že je Ája nevídaně líná (to většinou), nebo že je moc zaneprázdněná, aby cokoli napsala (to méně často). V tomto případě byla výjimečně pravdivá ta druhá možnost. 11. prosince jsem se vydala na cesty a pořádně se zastavila až teď, 21. ledna. Víc než měsíc jsem porůznu cestovala po Novém Zélandu a Austrálii (s několika zastávkami v Sydney) a mohu s klidným svědomím říci, že mi tento kočovný způsob života příliš nevyhovuje, protože řešit každý den, kde budete další noc spát, vás po čase trochu otráví. To ale neznamená, že to nebyla zábava. Nový Zéland by si asi zasloužil detailnější příspěvek sám o sobě, ale zatím jenom vězte, že Zéland je krásný, že je na něm střídavě 5 stupňů i 30, že po něm běhá spousta ptáků, kteří odmítají létat, že jeho silnice jsou lemovány takovou přehlídkou zvířecích mrtvol, jakou jsem nikde jinde neviděla, že na některých místech nepotkáte několik hodin ...

Blíží se Vánoce a i konec mého semestru tady v Sydney. To znamená, že můžu zvednout kotvy a začít cestovat. Bohužel to ale též znamená, že se budu pohybovat po nehostinných lokalitách, kde je internetové připojení i mobilní signál věcí neznámou (viz mé předchozí příspěvky o tom, že internet nefunguje ani v Sydney, natož někde uprostřed australské pouště), takže nebudu moci být s nikým v kontaktu. A dokonce vám asi ani popřát pěkné Vánoce a šťastný nový rok, protože na Vánoce budu sedět někde v divočině ve stanu na Novém Zélandu a na Silvestra budu někde na cestě mezi Sydney a Brisbane, a to navíc budu pravděpodobně již pod vlivem, jelikož tady nový rok začne o deset hodin dřív, takže byste si se mnou stejně moc nepokecali. Přesto bych vám ráda nastínila svůj Fahrplan, abyste aspoň zhruba tušili, kde se kdy budu nacházet, v případě, že byste mi třeba rádi něco sdělili a byli smutní, že vám tak dlouho neodpovídám. Takže vypadá to následovně: 11.12. - 26.12. - Nový Zéland (Jižní ostrov...

Protože poslední příspěvek zdejší obyvatele nebývale pohanil (ne že by si to nezasloužili), zkusím se tentokrát opět věnovat jejich kladným charakteristikám, kterých je více než dost. Přece jen je Austrálie pořád zemí zaslíbenou, ačkoli je v ní draho, vedro a nebývale přehmyzákováno. A dnes se zaměříme na jednu velice australskou specialitku, kterou je... Surfování Možná jste už byli na příspěvek o surfování nažhavení jak na otevření nové Ikey (ačkoli spíš doufám, že ne, protože by to vypovídalo o tom, že mám inteligentní čtenářstvo), takže tady ho máte. Surfování není v Austrálii sportem, je to životní styl. Pokud vám to přijde jak klišé z turistického průvodce, vězte, že je tomu skutečně tak. V Austrálii se surfuje v zimě i v létě, ve dne v noci (tedy vlastně jenom ve dne, protože v noci surfují i žraloci), a stejně jako má každý druhý Čech doma lyže nebo lední brusle, stejně tak má každý druhý Australan žijící na pobřeží doma surf. A jakmile jsou alespoň trochu vlny (a vězte...

Jak jistě víte, povedlo se mi v Sydney sehnat práci v trafice, jež je umístěna dole ve stanici metra u univerzity. Protože je to pro mě zkušenost zcela nová (ačkoli jsem svému manažerovi tvrdila něco zcela jiného), rozhodla jsem se o ní napsat příspěvek. Respektive jsem se rozhodla napsat příspěvek o tom panoptiku zákazníků, se kterými musím pracovat. Jak jste si jistě všimli, mám velice ráda dávání věcí do škatulek, jelikož mi to dává pocit, že svět je pochopitelný a dává smysl, a proto budou i mí zákazníci rozčleněni do jednotlivých kategorií podle typu svých mentálních vad, díky nimž je má práce tak na prd  zábavná. Takže tady jsou: Čumilové Jsou jednoduše lidé, kteří přijdou ke kase a mlčky na mě hledí, čekajíce na to, až pomocí svých telepatických superschopností přijdu na to, že chtějí jednu Colu a Snickersku. Protože mi to ale pořád moc nejde, musím se jich, já duše hloupá, pokaždé zeptat, co že to vlastně chtějí. A oni pak odpoví tak, jako by to byla ta nejsamozře...

Protože se dneska cítím ve velice sdílné náladě, tady máte takový nesouvislý výkřik o australském přízvuku, protože to všechny mé lingvistické (i nelingvistické) kamarády jistě zajímá. (Kdo absolvoval seminář fonetiky u docenta Volína, jistě mi odpustí, že se budu v tomto příspěvku vyjadřovat značně nefundovaně. Čtou ho totiž i normální lidé.) Takže tedy. Australský přízvuk je jedna z těch věcí, o kterých se dětem ve škole neříká. Sice se vám vysvětlí, jak se liší britský přízvuk od amerického (koho to zajímá, ať si dohledá na Wikipedii, než se to tady zvrhne ve vzdělávací blog), ale o záludnostech australské výslovnosti se dozvíte až na vlastní kůži. Tedy ne že bych nikdy předtím neslyšela Australany mluvit (vzpomeňme třeba takového Hugha Jackmana, že ano), ale tak nějak jsem dosud nebyla nucena na to reagovat. Tedy většinou jsem rozuměla, ale když jsem nerozuměla, nic se nestalo, protože ti lidé mluvili v televizi na jiné lidí v televizi a ode mě se vyžadovalo jen sezen...

Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře tohoto blogu, jistě jste si všimli, že příspěvky o MHD se zde objevují poměrně často. Je to způsobeno tím, že i v mém životě se MHD objevuje poměrně často, dokonce bych řekla, že v některých dnech tvoří jeho podstatnou část (zejména v autobuse číslo 136), tudíž jsem si k hromadným dopravním prostředkům vypěstovala poměrně vřelý vztah hraničící se stockholmským syndromem a jednoduše mě psaní o nich přitahuje jak pražského tramvajáka zvonek. A ačkoli MHD v Sydney patří do kategorie věcí, o nichž by bylo lépe mlčet, tento blog se pyšní kvalitní a objektivní žurnalistikou a bylo by nesprávné vás o její popis ochudit. Nuže. Sydneyskou hromadnou dopravu tvoří síť vlaků, autobusů, trajektů a jedné tramvajové linky, které se všechny vyznačují tím, že na sebe naprosto nenavazují. Autoři tohoto systému zřejmě nepočítali s tím, že člověk bude chtít vycestovat do jiné městské části, než v jaké bydlí - v Sydney je přece hezky všude, tak proč by se někdo chtěl...